1.   Oba mučedníci, kteří pravdu víry dosvědčili krajní obětí, nás odkazují k slovům evangelia, abychom odpor ze strany světa v jeho různých podobách a pronásledování přijali jako příležitost ke svědectví a statečnému vyznání. „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ ( Mt. 10,34 ) Těmito slovy Kristus chtěl své učedníky varovat, že jeho učení narazí na tvrdý odpor a že se lidé ve vztahu k němu rozdělí. Meč není určen pro jeho učedníky, aby jím bili kolem sebe, ale výhradně pro ty, kteří je budou pronásledovat a zabíjet pro jeho jméno. Evangelium nás nenechává na pochybách o tom, že nikdo lidi nedělí hlouběji než Ježíš, ale nikdo je také nemůže pevněji spojit než on. Právě k tomu odkazují oba mučedníci svým životem a smrtí. V alelujovém zpěvu ve mši svaté o jejich svátku podle Římského misálu se zpívá : „Aleluja. Aleluja. To je opravdové bratrství, kteréž vítězí nad zločiny světa; následovalo Krista, majíc v majetku zářné království nebeské. Aleluja.“ Společenství lidu Páně jim poskytovalo sílu, oporu a povzbuzení, protože podle zaslíbení Kristova, kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu, tam je i on sám uprostřed nich. Boží milostí, kterou sv. Jan a Pavel přijali a žili, doběhli už k cíli. Jsou ve slávě a vidí svého Pána tváří v tvář. Splnilo se na nich zaslíbení Páně : „Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života“ ( Zj. 2,10 ). Podřizujeme-li se podle obrazného vyjádření sv. apoštola Pavla všestranné kázni k dosažení ceny za vítězství života víry, lásky a naděje obdobně jako běžci na závodní dráze, zatímco oni to činí pro věnec pomíjitelný, ale my pro věnec nepomíjitelný, pak sv. Jan a Pavel v oblaku svatých církve zvítězilé jsou nám nakloněni a máme jejich sympatie. Jejich přátelská blízkost nám přivolává do našich mdlob a únavy víry jedno : „Vytrvej !“ Církev proto také nejvýstižnějším liturgickým výrazem uctívání svatých může radostně vyznávat : „V jejich společenství nám dáváš vytrvalost a sílu k zápasu a s nimi nám jednou podáš nevadnoucí věnec vítězství.“

2.   V souvislosti s patronátem sv. Jana a Pavla nelze přehlédnout, že církev ve svých neustávajících prosbách za celé lidstvo nikdy neopomíjí ani prosby za odvrácení přírodních katastrof, za příznivé počasí a dobrou úrodu. Nepříznivé a někdy až kruté a tragické výkyvy počasí jsou součástí reality pokaženého Božího díla. Lidský hřích ve svých důsledcích postihuje nejen svého autora – člověka, ale celou zemi, přírodu a její mnohotvárný život. Člověk svou vinou strhl do marnosti a smrti všechno stvoření. V přírodě slyšíme v bolesti stvoření vlastní obžalobu i veliký nářek. K tomuto nesmírnému naříkání přírody přistupuje trýznivé volání nás všech. Jsme drceni rozporem mezi tím, co v našem stárnoucím světě je, a tím, co má být. Sv. apoštol Pavel o tom napsal velice výstižná slova v listu Římanům : „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu“ ( Řím. 8,19-22 ).

Díky Kristovu vítězství, které se projevilo i v životě jeho svatých, už nyní v naší časnosti smíme a máme žít a zodpovědně jednat v naději, v níž jsme zachráněni pro život budoucího věku, že není všechno nadarmo a že ono veliké lkání bude proměněno v jeden veliký jásot.