Josef Malina-Habaňák, lidový řezbář.
Hlavní nabídka > Výběr z mých textů
* 23. 4. 1886 Horní Bečva † 12. 4. 1970 Horní Bečva.
Řezbářství jako tradiční umělecký a řemeslný projev mělo na Horní Bečvě v minulém století dva vynikající představitele. Ovšem co do proslulosti vedle Jiřího Maliny (1920-1986) Josef Malina zůstal neprávem poněkud vpozadí a dnes je lidovým umělcem téměř zapomenutým a neznámým.
Jeho tvorba stojí za připomenutí a povšimněme si i jeho komplikovaného života. Narodil se v chalupě čp. 349, která byla postavena na horních okrajových pozemcích pod Bukoryškou zvaných „Na Habani“ dnes už neexistující pasekářské usedlosti „Na kopečku“ čp. 156. Když začal chodit do školy Na Pasekách, už tehdy v jeho útlém mládí se u něho projevila mimořádná záliba ve vyřezávání ozdobných holí a věcí, které mu získávaly vážnost mezi ogary spolužáky. Byl samoukem. Skromně, ale vytrvale a s vášní se sám cvičil. S vrozeným talentem dosahoval překvapujících výsledků, když se např. po získání větších zkušeností pokusil o řezbu do dřeva podle fotografie. Doma v malé a chudobné dřevěnici nebylo ale smyslu pro umělecké záliby malého Josefa. Tvořil proto tajně a při každé volné chvíli, ať už to bylo při pasení krav nebo ve škole. Když mu bylo teprve 13 let, zemřel jeho upracovaný 40letý otec Josef Malina na suchotiny. Z jeho šesti sourozenců zůstali na živu jen tři nejmladší a na něho jako na jediného nejstaršího padla veškerá tíha výpomoci ovdovělé ustarané matce. Začal pracovat jako tesař.
Někdy po první světové válce povzbuzen okolím a obdivem odborníků, zanechal Josef Malina tesařiny a věnoval se plně svému ideálu, řezbě do lipového dřeva. Ovšem že byl řezbářem, uvedl už v r. 1911, když si ve Velkých Karlovicích bral za manželku Annu Janíčkovou. Od té doby se datuje netušený vzestup jeho pověsti. Pracoval sám, s několika dláty, pilečkou, za dubovým pracovním stolem. Obdržel zakázku na řezbu do štítu kaple v ostravické osadě na Hlavaté, která byla dostavěna v r. 1924. Tak vznikl reliéf polopostavy Panny Marie Hostýnské. Jiná jeho dřevořezba, v současnosti neznámá, byla umístěna v průčelí kaple na Čeladné, původně sv. Anny (dnes sv. Cyrila), postavené v r. 1920. A postupem času i na mnoha jiných kaplích na Valašsku, Moravském Slovácku a v Čechách.
Ovšem život svérázného řezbáře s tak neobyčejným talentem pro jeho složitou osobní povahu nebyl uchráněn dramatických propadů. Stále více podléhal karetnímu hráčství a alkoholu, až nakonec pro dluhy už na sklonku r. 1915 pozbyl rodnou chalupu „Na Habani“. Z chalupy se musel vystěhovat krátce poté, co mu v předjaří r. 1926 zemřela manželka Anna a on zůstal s pěti dětmi sám. Nejstarší dcera vzpomínala, jak nejmenšího sourozence ještě v peřince přenechal nějakým lidem ve Viganticích a zpátky domů odtamtud přivedl kozu. Jeho děti už ve velice útlém věku musely odcházet do služby. On pak s rodinou pobýval na různých místech na Horní Bečvě vlastně až do sklonku svého života v podnájmech. Nejprve jako dělník se zabydlel na Ostravici v osadě Beskyd při horské chatě na Třeštíku. V té době tam poznal svoji budoucí druhou manželku, vdovu Terezii Třeštíkovou, roz. Podešvovou, z nedaleké pasekářské chalupy pod Třeštíkem. Vzali se v listopadu 1928 a po čase se usadili na Horní Bečvě.
Když řezbáře Josefa Malinu v letech 1938-1939 poznala Jarmila Glazarová, skutečně tehdy bydlel Pod Šorštýnem asi 250 metrů nad známou Sachovou studánkou. V Chudé přadleně v kapitole Umělci mezi horaly ho uvedla slovy:
„Pod Šorštýnem v dřevěné chaloupce žije zas řezbář samouk. Jeho mohutná postava vyplňuje celou světničku. Velké a tlusté ruce se znatelně chvějí, ač nikdy neselžou v jemné a přesné práci nožem. Odpusťme mistrovi četné a ohavné Radegasty, turista je zákazník a zákazník je pán. Obdivujme se ukřižovaným Kristům, bohorodičkám a světicím, oblitým naivním kouzlem vroucnosti a primitivismu.“
V té době o něm řídící učitel z mečůvské školy Miroslav Horečka zanesl pěkný zápis do obecní kroniky. Jeho sošky Radegasta na rozdíl od Glazarové obdivoval. Prozradil, že Josefu Malinovi docházelo tolik objednávek, že je nestačil ani vyřizovat. Byly to zakázky až z Kalifornie, kde dodal několik vyřezávaných křížů a trofejních podložek pod paroží. Do soukromé sbírky ve Frýdku putovalo jeho největší dílo, socha Madony o rozměrech 80 x 120 cm. Často vyřezával Ukřižovaného podle známé a působivé bronzové sochy sochaře Myslbeka z r. 1890, k níž jako model posloužil Myslbekovi skutečný nebožtík připevněný na kříži. Myslbekovy kříže dodal do dnes už neexistujícího semináře v Hradci Králové (zřejmě prostřednictvím hornobečvanského rodáka P. Michala Macečka [1909-1979], který celý svůj kněžský život působil v královehradecké diecézi), na reálku v Lipníku a mnoha soukromníkům. Dokonce Živnostenská a obchodní komora v Praze ho požádala, aby do svého řezbářského umění zasvětil aspoň tři zástupce. Tento záměr se nenaplnil. Ale Josef Malina také krátký čas bydlel i u Malinů „Ve mlýně“ čp. 210 a ovlivnil už zmíněného tehdy mladičkého Jiřího Malinu, pozdějšího řezbáře, který se od něho naučil vyřezávat.
Fotogalerie
Po válce se přestěhoval do blízkosti svého rodiště, do uprázdněné chalupy v horském klíně mezi Bukorýškou a Jeřábkovým „Na Rovénkách“. Pamětníci ho vzpomínají při neustálé řezbářské práci, ale jakmile k němu někdo přišel, práci hned přerušil, odložil nástroje z rukou. Ochotně pro sousedy zhotovoval nástěnné kříže s vyřezávanými korpusy, které si sám částečně nebo zcela polychromoval. A když se někomu zdálo, že je kříž pro něho malých rozměrů, obratem mu zhotovil větší.
Tehdy „Na Rovénkách“ vyřezal i velký korpus ukřižovaného Krista pro kříž v předsíni hornobečvanského kostela. Že byl rozverným člověkem nakloněným černému humoru, napovídá moment právě z času, kdy měl rozdělanou práci na této objemné figuře. Jakmile zahlédl, že sousedky se zastavují cestou z kostela u jejich chalupy, dřevěný korpus rychle překryl pokrývkou, a když nenašly jeho manželku Terezu a ptaly se ho, kde je, poukázal na zakrytou ležící postavu, že je už nebožkou. A vylekané robky nechal v omylu až do večera, kdy se v zármutku dostavily se svíčkou k modlitbám za zemřelou.
V r. 1950 byl na Horní Bečvě před otevřením nového hřbitova naproti jeho vstupní bráně vztyčen jako hlavní hřbitovní kříž Malinův vysoký dřevěný lidový vyřezávaný kříž, který však už v r. 1972 byl nahražen nynějším křížem z černé žuly. Mimoto Malina-Habaňák měl být autorem figurek prvního Betléma, zhotoveného pro hornobečvanský kostel a také v zákristii uloženého procesního kříže, nošeného v čele pohřebních průvodů.
Od začátku 60. let Josef Malina bydlel pak na Horní Bečvě v Bučkovém „Na Paľúchu“ (blízko nynějšího chatového areálu Marta) a v řezbářské práci neustával ani ve vysokém věku. Tehdy v jeho řezbářské produkci převažovaly už jen trofejní podložky, u nichž už za okupace dubové listy, které se objevily v nacistické symbolice, vyměnil za listy lipové.
Povědomí o řezbářském díle Josefa Maliny se rychle vytrácí a jednotlivosti z jeho tvorby jsou dnes mnohde už jen pracemi anonymního lidového řezbáře. A v čem se lišil od Josefa Maliny řezbář Jiří Malina? Na rozdíl od něho svá řezbářská figurální díla tvořil originálně, svobodně, pro potěšení. Josef Malina pracoval často na základě zakázek, podle vzorů a sériově. Proto se nemožno divit, že korpusy Ukřižovaného už ani nevyřezával rád, jak podotkl jeho vnuk Cyril Malina.
Glazarová v něčem vytušila jeho životní kříž a mistrně to vyjádřila v uměleckém dokumentu Chudé přadleny:
„Líbezná bohorodička ve špičatém štítě kaple dosvědčuje obratnost samouka. Mistrova rodina byla četná a povinnost výdělečné práce neúprosná. Od lesních a polních prací, které jsou obživou, odbíhal na sváteční výlety k práci, která je láskou. Mistrova duše je rozpolcena, aniž zná příčinu své nostalgie. Vždy znovu přijde čas, kdy rozmetává své svaté do všech koutů, nadává jim nejnemožnějších jmen, a uprostřed spouště propadá pití. Když záchvat mine, stává zas před lipovým kmenem s větvemi rozpjatými a do stoletého bílého dřeva vtesává rozpjetí ukřižovaných paží a visící zmučené tělo.“
Prameny:
SOkA Vsetín, fond MNV Horní Bečva, pamětní knihy Horní Bečvy, i. č. 19, s. 149-151; i. č. 20, s. 415-416.
ZA Opava, Sbírka matrik, i. č. 11977, sig. VS-IX-16, s. 163.
GLAZAROVÁ, Jarmila: Chudá přadlena. Melantrich, Praha 1940, s. 69-71.
Za přínosné informace patří poděkování: Anně Malinové, Janě Machové, Cyrilu Malinovi, Marii Závorkové, Jiřímu Vašutovi, Metoději Juříkovi, Josefu Macečkovi z Horní Bečvy.