Fojtovská rodina Křenků ze Solance
Hlavní nabídka > Výběr z mých textů
Úvod
Určité povědomí o fojtovské rodině Křenků ze Solance, která v lokální historii obce Hutisko-Solanec zaujímá pozoruhodné postavení téměř po celé 18. století, přežívá dodnes. Ovšem místní kolektivní paměť o příslušnících této rodiny už na sklonku 19. století, jak dokládá v té době založená pamětní kniha farnosti, byla co do obsahu historických skutečností natolik slabá, že se do ní nutně vloudily mnohé nepodložené dohady, zkratky a omyly. Pokusme se tedy na základě především genealogického bádání objevit a představit jednotlivé členy rodiny Křenků ze solaneckého fojtství, jejich postavení a vzájemné vztahy, v jakém poměru byli vůči další a o nic více významné fojtovské a portášské rodině Křenků ve Valašské Bystřici a kdo z nich byli původci jednotlivých sepulkrálních památek, které se po rodině Křenků dodnes dochovaly...
Rod Křenků byl už od konce třicetileté války na Rožnovsku značně rozvětven. Jeho příslušníci žili v Zubří, ve Vidči a v Rožnově. Především jsou ale trvale přítomni na Horní Bečvě ( vlastně od vzniku nové obce v r. 1703 na Prostřední Bečvě ). Podle matričních záznamů od r. 1660 pobýval na Horní Bečvě s vlastní rodinou i valašský vojvoda Mikuláš Křenek (*cca 1620 †5.4.1673), který byl předtím v r. 1659 doložen v tehdejší Randýskově ( dnes Valašské ) Bystřici. Během první čtvrtiny 18. století se rodiny Křenků trvale usadily i v Tylovicích, na Solanci a ve Velké ( Valašské ) Bystřici. Výzkumem v rámci genetické genealogie byla v rodě Křenek z Rožnovska zjištěna tzv. haploskupina R1b, která ve staré Evropě a obdobně na našem území představuje vůbec nejčastější skupinu a je spojována s germánským geografickým prostorem. Velmi zjednodušeně ji lze považovat za určitý ukazatel germánského původu. V rodě Křenků na Horní Bečvě, konkrétně v rodině pasekáře Jana Křenka ( * cca 1650 † 9.3.1692 ) a jeho manželky Anny ( * cca 1650 † 7.4.1692 ) mají společný původ i obě fojtovské větve Křenků ze Solance a z Velké Bystřice.
Rod Křenků byl už od konce třicetileté války na Rožnovsku značně rozvětven. Jeho příslušníci žili v Zubří, ve Vidči a v Rožnově. Především jsou ale trvale přítomni na Horní Bečvě ( vlastně od vzniku nové obce v r. 1703 na Prostřední Bečvě ). Podle matričních záznamů od r. 1660 pobýval na Horní Bečvě s vlastní rodinou i valašský vojvoda Mikuláš Křenek (*cca 1620 †5.4.1673), který byl předtím v r. 1659 doložen v tehdejší Randýskově ( dnes Valašské ) Bystřici. Během první čtvrtiny 18. století se rodiny Křenků trvale usadily i v Tylovicích, na Solanci a ve Velké ( Valašské ) Bystřici. Výzkumem v rámci genetické genealogie byla v rodě Křenek z Rožnovska zjištěna tzv. haploskupina R1b, která ve staré Evropě a obdobně na našem území představuje vůbec nejčastější skupinu a je spojována s germánským geografickým prostorem. Velmi zjednodušeně ji lze považovat za určitý ukazatel germánského původu. V rodě Křenků na Horní Bečvě, konkrétně v rodině pasekáře Jana Křenka ( * cca 1650 † 9.3.1692 ) a jeho manželky Anny ( * cca 1650 † 7.4.1692 ) mají společný původ i obě fojtovské větve Křenků ze Solance a z Velké Bystřice.
Jiří Křenek I. ( * 1.3.1673 † 25.8.1759 ), solanecký fojt a valašský vojvoda
Zakladatel první rodové fojtovské větve Křenků Jiří Křenek se 6. září 1699 přiženil z Horní Bečvy na fojtství na Solanci. Vzal si za manželku Rozinu ( * 6.1.1678 † 20.11.1762 ), vdovu se sirotkem po předčasně zemřelém mladém fojtu Janu Stoklasovi-Michutovi (* cca 1673 † 22.5.1699 ). Rozina, jejíž první manželství trvalo necelé dva roky, byla sestrou hornobečvanského fojta Jana Tomka a její švagrová Anna Tomková byla dcerou hutiského fojta Pavla Andrýska-Majera. Jiří Křenek v následujícím roce solanecké fojtství odkoupil v hodnotě 111 rýnských moravských. Až do roku 1718 s houževnatostí jemu vlastní splácel penězi anebo odváděným dobytkem na fojtství váznoucí dluhy a také dědické pohledávky sourozenců svého předchůdce. A nebyly to lehké časy k hospodaření. Když mu např. v r. 1706 byly v gruntovní knize potvrzeny splátky peněžních dluhů, bylo současně na paměť připsáno, že se mu nevrátily žádné ovce po nebožtíku starém fojtu Václavu Stoklasovi, které zajali Slováci. V té době, kdy v Uhrách v r. 1703 propuklo protihabsburské rákócziovského povstání, hrozilo ještě větší nebezpečí. Tehdy byl hutiský fojt Pavel Majer dokonce ustanoven jako „řiditel nad lidem portovným při pasoch v průsmycích a horách od strany nepřátelův rebellantských“. A kuruci při jednom ze svých loupeživých výpadů ve druhé polovině února 1708 dokonce pronikli až na Rožnovsko, kde zabili pět mužů, z nich dva na Solanci. I po skončení rákócziovského povstání nadále pokračující zločinnost a loupežnictví na moravsko-uherském pomezí si vynutila trvalé ustanovení portášského sboru v r. 1717 a zřízení portášské stanice na Hutisku. V r. 1718 Jiří Křenek získal obě javořiny – pastviny značně velkých rozloh ( samotné fojtství mělo 28 ha polností, luk a pastvin ), které vrchnost v r. 1690 udělila otci jeho předchůdce fojtu Václavu Stoklasovi. Javořina Léští ( 92 ha ) byla vyhrazena pouze pro pasení hovězího dobytka a javořina Miloňová ( zvaná též Miloňova Kyčera, 265 ha ) v Karlovicích byla určena pro pasení ovcí. Jiří Křenek jako držitel zcela vyplaceného fojtství byl však v r. 1731 obžalován svým nevlastním synem Janem Michutem (* 14.3.1699 † ? ), kterému po jeho vlastním otci na fojtství přináleželo nástupnické dědičné právo. Prostřednictvím vrchnosti se oba přátelsky vyrovnali a Jan Michut za přijatou částku 20 rýnských od svého práva upustil ve prospěch Jiřího Křenka. Ještě v r. 1735 jistému Martinu Michutkovi, dědici po Václavu Michutkovi-Stoklasovi, fojt vydává snad poslední pohledávku : „4 krávy dojné s tříletú jednú jalovicú, volka třeťáka, jedno hříbě, jednu bečku dubovú, 4 nebozíze, jedno dlátko, kleště, obušek jeden a sekyru“. Jiří Křenek jako bezesporu sebevědomý fojt a mimořádně zkušený a schopný hospodář patrně i mimo rozmezí let 1739-1742, které je doloženo dvěma doklady, zastával také úřad valašského vojvody ( vykonával vrchní dozor nad pastevci valašského dobytka, tzn. ovcí ). Bylo to v době pokračujícího obrovského rozvoje salašnického hospodaření na Rožnovsku, které pokud jde o počet chovaných ovcí dosáhlo svého vrcholu v 80. letech 18. století a pak začalo pozvolna upadat. Do té doby bývalo salašnické hospodaření řízeno tzv. valašským právem, kterým se řídili všichni chovatelé ovcí, nájemci javořin i samotní pastevci z horských salaší. Na jeho dodržování dohlíželi valašský vojvoda, valašská hromada a valašský soud. Jiří Křenek podobně jako jeho předchůdci, hážovický fojt Václav Kubáň ( kolem r. 1704 ) a hutiský fojt Pavel Majer ( kolem r. 1718 ), měl v úřadě valašského vojvody ještě privilegované a v mnohém nezávislé postavení. Asi až od poloviny 18. století se pak z valašských vojvodů postupně stávali více panští úředníci než zástupci valašských hospodářů.
Někdy po roce 1719 se na Solanec z Prostřední Bečvy se svou rodinou přestěhoval fojtův mladší bratr Václav Křenek (*2. 9.1679 †12.12.1742). Je zřejmé, že Jiří Křenek významně ovlivnil sňatky svých dvou dcer a tří synů : druhorozená dcera Kateřina (* 28.11.1703 † ?) se provdala v r. 1723 za Jana Pavlicu z Hutiska, prvorozená dcera Anna (*10.10.1700 † ?) v r. 1725 za Martina Bělunka ze Solance, syn Jiří (* 11.4.1708 † 6.5.1766) se v r. 1730 oženil s Annou, vdovou po zemřelém hutiském fojtu Ondřeji Majerovi, syn Martin (* cca 1706 † 8.4.1776) v r. 1737 s Rozinou, vdovou po zemřelém hornobečvanském fojtu Janu Malinovi, která byla dcerou po zemřelém hutiském fojtu Pavlu Majerovi, a nejmladší syn Mikuláš (* 30.9.1711 † ?) se v r. 1739 oženil se Zuzanou, dcerou zmíněného zemřelého fojta Jana Maliny z Horní Bečvy. Fojti sledovali vzájemnými sňatky mezi jejich rody a rodinami především hmotné zájmy, ale původně jejich sňatky ráda usnadňovala vrchnost.
Jiří Křenek byl patrně až do vysokého věku fyzicky poměrně zdatným a zdravým mužem, jestliže ještě v 69 letech zastával náročný úřad valašského vojvody ( ačkoliv míval k ruce 12 úředních [hajných] a 2 rozkazače [posly] ) a téměř až do 80 let setrval v úřadě solaneckého fojta. V roce 1752 odevzdal fojství v hodnotě 100 zlatých moravských nejstaršímu synu Martinovi. Ve své poslední vůli ustanovil, aby jedna polovina rozsáhlé louky na severním úbočí javořiny Miloňová v Karlovicích zůstala při fojtství a druhá polovina patřila nejmladšímu synu Mikulášovi, který tam již na založené pasekářské usedlosti se svou rodinou hospodařil.
Jiří Křenek II. (* 11.4.1708 † 6.5.1766 ), gruntovník na Solanci, dobrodinec a hospodář hutiského kostela
Jiřího Křenka jsme v předchozí kapitole zmínili pouze v souvislosti s jeho sňatkem. Byl druhorozeným fojtovským synem a dne 20. června 1730 uzavřel sňatek s Annou Majerovou, roz. Kvintovou, od něho o sedm let starší vdovou po předčasně zemřelém hutiském fojtu Ondřeji Majerovi. Poněvadž dědicem solaneckého fojtství se měl stát starší bratr Martin, Jiřík Křenek v r. 1733 zakoupil na Solanci grunt Matěje Planky, za který vyplatil v hotovosti 80 rýnských moravských. Od gruntu ovšem byly odděleny paseky na Soláni ( zahrnovaly podstatnou severozápadní část soláňského hřebene ), na kterých hospodařil Plankův ženatý syn Jiří ( ty později získá mladší syn Jiřího Křenka Josef a spojí je opět v jedno vlastnictví ). Bývalý hospodář při gruntě ponechal Jiřímu Křenkovi jedno hříbě a jeden menší kovaný vůz. Naproti tomu si až do smrti stanovil výminku : 20 záhonů z role U javora, lučinku u Kalusova na jednu fůrku sena a deset trnkových stromů. Na sousedním Kalusově gruntě se narodil a prožil dětství Jiříkův tchán Václav Kvinta, toho času už nejvýznačnější rožnovský měšťan. Solanecký grunt Jiříka Křenka ( č. 57 staré / 26 nové ) se nacházel při současném centru obce Hutisko-Solanec v místech za nynější restaurací Na salaši a jeho polnosti se rozkládaly po obou stranách cesty vedoucí odtud směrem na Soláň. Podle vzpomínek pana Františka Koláčka se tomuto místu říkalo „Na Křenkově“ nebo „Na rychtě“ a až do přelomu 40. a 50. let 20. století tu stálo mohutné roubené stavení, které stavebním stylem připomínalo práci tesařského mistra Jana Žáka, stavitele karlovického fojtství. V r. 1754 Jiří Křenek odkoupil od Jana Majera z Vigantic za vysokou sumu 110 rýnských moravských louku a pasínek pro krávy v Popelářském pod Soláněm. Z těchto pasek byl povinen každoročně do panského důchodu odvádět o sv. Jakubu 2 rýnské 11 krejcarů a také o sv. Jiří a sv. Václavu vyplácet hutiskému hajnému po 18 krejcarů. Když se Jiříkův bratr Martin Křenek po šesti letech fojtování v r. 1758 nám z neznámých důvodů vzdal solaneckého fojtství, Jiří Křenek jako druhý dědičný nástupce fojtství v hodnotě 100 rýnských vyplatil a současně ho ale obratem odevzdal svému nejstaršímu synu Jiřímu Křenkovi III. (* 24.3.1731 † 26.3.1772), který se ujal fojtovského úřadu po svém strýci Martinovi.
V té době rožnovská farnost s počtem až 19 přifařených obcí byla nejmarkantnějším příkladem nedostatečného rozšíření farní sítě, které tolik znepokojovalo konfesně absolutistický habsburský stát. Proto také jedním z hlavních bodů císařského nátlaku na olomoucké biskupy bylo zřizování nových far. Olomoucká konzistoř se však rozdělování starých a zřizování nových farností dlouho a vytrvale bránila pro nedostatek financí. Zřizování nových far se z finančních důvodů bránily i malé vrchnosti, které se po r. 1720 spokojovaly zřizováním lokálních kaplanství, k jejichž dotaci vystačil roční příjem 150-180 zl., zatímco roční vydání faráře bylo vyčísleno na 516 zlatých. Podobně bylo konečně až v r. 1732 i v rožnovské farnosti zřízeno lokální kaplanství na Hutisku. Ovšem ničivý požár nově zbudovaného kostela na Hutisku v r. 1748 musel být pro všechny farníky hutiské lokálie otřesem. A za této situace se Jiří Křenek jako štědrý donátor vložil do zahájené stavby nového zděného kostela. Nepochybně i díky tomu, že byl nejbohatším z obyvatel nejen solanecké obce. Výkon kněžské působnosti pro lokální kaplany, kterých se tu za života Jiřího Křenka vystřídalo pět, byl v této nejhornější části rožnovské farnosti z dnešního pohledu svou náročností a namáhavostí jen stěží představitelný. Proto také nejeden z nich své působení na Hutisku vydával za kněžskou zásluhu k tomu, aby získal lepší faru...Dokonce první hutiský kaplan Kristián Mošnovský, který zde pobyl jen rok, když se ucházel o bohatou faru ve Slezsku, jako svou kněžskou zásluhu vyzvedal, že předtím působil na Hutisku mezi hrubými lidmi ( „inter Wallachos homines valde rudes“ )...
Když Jiří Křenek zemřel zaopatřen svátostmi umírajících, v matričním úmrtním záznamu, jehož datum je shodné s údajem na jeho náhrobku, byl označen jako „oeconomus ecclesia“ - kostelní hospodář. Pohřbili ho na čestném místě po pravé straně před vchodem do kostela. Na jeho hrobě jeho pozůstalí nechali postavit náhrobek. Ten se skládá z prvků, které charakterizují pojetí náhrobků na hřbitovech barokní doby, ale v dalším historickém vývoji náhrobků se už neujaly. Dominantu náhrobku představuje vodorovný útvar vyvýšeného krytu kamenné náhrobní desky ve tvaru víka rakve nebo připomínající tumbu o půdorysných rozměrech 93x162 cm. V patě hrobu je k náhrobní desce připojen štít o šířce 93 cm, výšce 55 cm a tloušťce 17 cm. Lícní reliéfní stranu štítu ohraničují voluty. Ve středovém poli štítu je umístěn nápis a nad ním chybí v minulosti poškozená vrcholová část štítu s reliéfem lidské lebky se zkříženými kostmi jako všeobecný symbol člověčí pomíjivosti a v době baroka nejrozšířenější znak smrti. Do štítu je však tak jako v minulosti zasazen železný kříž. Duchu barokní zbožnosti odpovídal i nápis umístěný ve středu lícní plochy štítu. Je to prosba o krátké zastavení a modlitbu za zemřelé k neznámým kolemjdoucím. Z tohoto pětiřádkového nápisu dnes rozeznáváme pouze slova na prvním řádku „Žádáme“, ve druhém řádku „vás posledně“, ve třetím řádku „Přátelé…“ a ve čtvrtém řádku „modlete se za Duše“. Na hřbetu náhrobní desky je vytesán dvojramenný patriarchální kříž, který je situován obráceně od hlavy k patě hrobu. Po celé ploše mezi rameny kříže jsou po obou stranách desky umístěny nápisy. Nápis na levé straně v přepisu zní : „Na tomto místě odpočívá Jiří Křenek, obyvatel solanský, bývalý hospodář a dobrodinec tohoto chrámu Páně, jenž v 58 letech, 25 dnech v Pánu umřel roku 1766 dne 6. máje“.
Inventář hutiské farnosti z r. 1806, který zaznamenává i náhrobek Jiřího Křenka, vedle tří starších zvonů zmiňuje nejprve největší dvoucentýřový ( asi 123,5 kg ) zvon, který byl pořízen z odkazu Jiřího Křenka. Zvon odlil 4. srpna 1766 opavský zvonař František Stanke. Do inventáře bylo zapsáno v přepisu i znění jeho nápisu : „Jesus Nazarenus Rex Judeorum et verbum caro factum est et habitavit nobis.VnI InDIVIDVe trIno VIrgInI sIne Labe SaCrato et ECCLesIa HVtIsCensI anno PartVs VIrgineI qVarto nonas AVgVstI CoLLata a pIe obeVnte DIe sexta MaI GeorgIo Krženek CoLono HVtIsCensI Per Franciscum Stanke Oppavia Anno 1766“. Tento zvon se však do současnosti nedochoval. Byl s dalšími staršími zvony již v 19. století přelit.
Anna Křenková (*30.4.1701 †17.1.1772), manželka Jiřího Křenka, dobrodince hutiského kostela
Anna Křenková se narodila jako nejstarší z šesti dětí z prvního manželství Václava Kvinty (1674–1736), rožnovského měšťana, pasekáře a obchodníka, a jeho manželky Anny, roz. Facové (1678–1719). Stojí za zmínku, že její otec byl rodákem ze Solance. Narodil se a vyrůstal na gruntě, který jeho rodiče udrželi pouhých sedm let než ho v r. 1682 odprodali Jiřímu Kalusovi. Podle jména nového vlastníka a jeho potomků nesla tato usedlost název Na Kalusově až do 20. století a v jejím bezprostředním sousedství pak Anna Křenková s manželem Jiřím od r. 1733 usedli na vlastním gruntě. Ačkoliv se její otec přiženil do Rožnova z velmi skrovných poměrů, díky vlastním schopnostem se stal jedním z nejpřednějších a nejbohatších rožnovských měšťanů. Anna Křenková byla nepochybně formována prostředím Kvintovy rodiny. Do jejího života zasáhlo nemálo pohnutých událostí. Když jí bylo pět let, jejího strýce Václava Face zastřelil nešťastnou náhodou měšťan Porubský, kterého přinutil jeden z lajtnantů tehdy v Rožnově přítomného císařského vojska, aby s ním sdílel jeho kratochvíli střílením do terče. V 18 letech Anna ztratila matku a někdy v tomto období byl její otec na jedné ze svých obchodních cest loupežně přepaden. Že z této nebezpečné situace šťastně vyvázl, přičítal mocnému zásahu sv. Jana Nepomuckého. V té době Janova popularita, ačkoliv jeho kult nebyl církví stále ještě oficiálně schválen, neobyčejně vzrůstala. Zvláště když při druhém řízení beatifikačního procesu v r. 1719 byl prokázán nepomucenský zázrak zázraků : uchování svatojánského ostatku v podobě jazyka. Václav Kvinta nechal na vlastní náklady pořídit a v r. 1721 na rožnovském náměstí postavit svatojánskou sochu. 26. ledna 1723 Annu provdali na Hutisko za Ondřeje Majera, zřejmě syna hutiského fojta Pavla Majera. I její dvě sestry a děti jejího bratra Martina Kvinty, rožnovského řezníka a svého času purkmistra, uzavřely sňatky s členy fojtovských rodin na Rožnovsku. Její první manžel však záhy 12. května 1727 zemřel teprve jako 28-letý. Z jejich tří dětí, z nichž poslední se narodilo už jako pohrobek, si Anna do manželství s Jiřím Křenkem, uzavřeném 20. června 1730, přivedla jen nejstaršího syna Martina Majera. Ten však 31. ledna 1738 zemřel ve věku čtrnácti let. Dne 9. července 1736 při návratu domů za obrovské povodně utonul s koňmi i vozem její otec Václav Kvinta ve vodách z břehů vylité Bečvy nedaleko rozcestí u Krhové. Torzo kamenného kříže, označující místo jeho tragického skonu, později osazené litinovým křížem, tam stojí dodnes...V r. 1760 zemřel při jedné ze svých cest ve Vídni její bratr Martin Kvinta. V r. 1768 byl vysvěcen na kněze její synovec P. Josef Kvinta ( 1745 – 1791 ) a kněžského svěcení dalšího synovce P. Františka Kvinty (1754 - ?) v r. 1779 se už nedočkala. P. František Kvinta v řadě mnoha moravských kněží odešel na zaostalé území Haliče, které Marie Terezie získala při prvním dělení Polska, a působil tam v městě Zaleščiky ( dnes součást Ukrajiny ) jako katecheta. Zbožnost Jiřího Křenka a jeho manželky nebyla formována jen zázemím rodin, ze kterých vyšli, ale především také dobovým prostředím rožnovské farnosti a obecně atmosférou vrcholné doby baroka na Moravě. Oba byli členy Růžencového bratrstva v Rožnově. Členství v náboženském bratrstvu, od 20. let patrný vliv téměř pravidelně do rožnovské farnosti přicházejících cizích kazatelů a misionářů, možnost alespoň jednodenních a nejen titulárních poutí do Zašové a od r. 1735 čtyřikrát ročně ke kříži na Radhošti, to vše byly tehdy pro věřící masově oblíbené dobrovolné formy barokní laické zbožnosti, otevřené příslušníkům všech společenských vrstev. Při všech se nabízelo téměř ideální spojení duchovního prožitku se společenským životem. Nakolik úspěšně a nenásilně pronikala rekatolizace na Rožnovsku je zřejmé i z vývodu předků Anny Křenkové. Zatímco u jejích rodičů o katolické konfesi a religiozitě není pochyb, její prarodiče Jan a Dorota Kvintovi byli v seznamu rožnovského faráře Lattoma k r. 1670 zapsáni mezi 58 otevřenými nekatolíky ( luterány ) na Solanci a podobně tehdy prarodiče její matky Matouš Solanský-Fac s manželkou Annou byli uvedeni mezi Rožnovany, kteří odmítli přistoupit ke katolické reformaci víry.
V manželství s Jiřím Křenkem Anna porodila pět dětí : Jiřího (* 24.3.1731 † 26.3.1772 ), Jana (* cca 1735 † 8.11.1737), Josefa (*16.3.1739 † 6.12.1803), Veroniku (* 23.3.1742 † ?), provdanou 9.října 1759 za Jana Hradečného, měšťana ve Frenštátě, a Rozínu (* 25.4.1745 † 19.5.1757).
Je velice pravděpodobné, že až v r. 1766 vzešel od ovdovělé Anny Křenkové podnět ke zhotovení náhrobku nejen pro jejího manžela Jiřího, ale i pro nejmladší milovanou dceru, jejíž smrtí byli před lety s manželem velmi bolestně zasaženi. Oba náhrobky zřejmě vznikly současně už jen podle toho, že vykazují více shodných znaků a odlišují se pouze v rozměrech a ve tvaru a způsobu opracování náhrobní desky. Rozvržení druhého náhrobku odpovídá velikosti dětského hrobu. Ke štítu o šířce 85 cm, výšce 50 cm a tloušťce 15 cm je zezadu připojena náhrobní deska o půdorysných rozměrech 75x143 cm. Na štítu náhrobku je umístěn obrysový trojramenný kříž z plechu a na lícní ploše štítu je vysekán citát z biblické knihy Job : „Smilujte se, smilujte se ( nade mnou ) [aspoň vy], přátelé moji,…“ ( Job 19,21a ). Pouze pravá strana desky obsahuje nápis : „Zde v Pánu odpočívá Rozina, dcerka Jiřího Křenka, obyvatele solanského, jenž v letech 12, dnech 24 k Pánu se odebrala roku 1757 19. máje“. Hutiská matrika zemřelou dcerku Rozinu Jiřího Křenka zaznamenává pod datem pohřbu dne 21. května 1757. Proč patrně významnou úlohu při realizaci těchto náhrobků sehrál zřejmě mladší syn Anny Křenkové Josef a nikoliv nejstarší syn Jiří, solanecký fojt, přiblížíme v jedné z následujících kapitol. Když Anna Křenková zemřela, byla podle hutiské matriky pohřbena 18. ledna 1772 do společného hrobu s manželem Jiřím a na pravou stranu náhrobku doplnili tento nápis : „Zde také jest pochována Anna, manželka Jiřího Křenka, která dosáhnuce 70 let, 8 měsíců a 17 dnů k Pánu se odebrala roku 1772 dne 17. ledna“.
Z odkazu Anny Křenkové byla při hutiském kostele až v r. 1785 založena fundace s jistinou 1.350 zlatých. Barokní fundační horlivost právě v 18. století vrcholila ve všech společenských vrstvách. Fundace spojené se všemi farními kostely představovaly zvláštní majetkové podstaty ( mohly to být pozemky, práva, ale nejčastěji kapitál ), věnované církvi, aby příjmy z nich užívala k zbožným nebo dobročinným účelům. Cíle fundací byly neobyčejně různé, ale velká část z nich požadovala rekviální mše za odkazatelovu duši.
Např. kostel na Hutisku k r. 1771 disponoval šesti zádušními fundacemi, které byly podle odkazu založeny převážně zemřelými fojty ze spádových obcí hutiské lokálie. Co do výše kapitálu fundace Anny Křenkové předčila všechny ostatní i později založené fundace a byla vůbec největší. Z jejího ročního výnosu mělo být slouženo dvanáct tichých mší za zakladatelku ( kněz všechny části mše četl potichu včetně čtení z Písma a dialogy pronášel pouze spolu s ministrantem, lid při mši neodpovídal ani nezpíval ), každou neděli a svátek po kázání pronesena za zakladatelku modlitba Otčenáš a Zdrávas a dvakrát ročně na den sv. Jiří a sv. Anny měli být podělováni chudí. Po úpravě arcibiskupskou konzistoří byl v r. 1898 počet mší redukován na osm tichých mší a ostatní dva účely zbožné a dobročinné nadace Anny Křenkové zůstaly beze změn. Tehdejší roční užitek činil 16 zlatých, z nichž na kostel připadly 2 zlaté 20 krejcarů, faráři 8 zlatých 80 krejcarů, kaplanovi 2 zlaté 91 krejcar a chudým byla rozdělena částka ve výši 2 zlatých 10 krejcarů.
V manželství s Jiřím Křenkem Anna porodila pět dětí : Jiřího (* 24.3.1731 † 26.3.1772 ), Jana (* cca 1735 † 8.11.1737), Josefa (*16.3.1739 † 6.12.1803), Veroniku (* 23.3.1742 † ?), provdanou 9.října 1759 za Jana Hradečného, měšťana ve Frenštátě, a Rozínu (* 25.4.1745 † 19.5.1757).
Je velice pravděpodobné, že až v r. 1766 vzešel od ovdovělé Anny Křenkové podnět ke zhotovení náhrobku nejen pro jejího manžela Jiřího, ale i pro nejmladší milovanou dceru, jejíž smrtí byli před lety s manželem velmi bolestně zasaženi. Oba náhrobky zřejmě vznikly současně už jen podle toho, že vykazují více shodných znaků a odlišují se pouze v rozměrech a ve tvaru a způsobu opracování náhrobní desky. Rozvržení druhého náhrobku odpovídá velikosti dětského hrobu. Ke štítu o šířce 85 cm, výšce 50 cm a tloušťce 15 cm je zezadu připojena náhrobní deska o půdorysných rozměrech 75x143 cm. Na štítu náhrobku je umístěn obrysový trojramenný kříž z plechu a na lícní ploše štítu je vysekán citát z biblické knihy Job : „Smilujte se, smilujte se ( nade mnou ) [aspoň vy], přátelé moji,…“ ( Job 19,21a ). Pouze pravá strana desky obsahuje nápis : „Zde v Pánu odpočívá Rozina, dcerka Jiřího Křenka, obyvatele solanského, jenž v letech 12, dnech 24 k Pánu se odebrala roku 1757 19. máje“. Hutiská matrika zemřelou dcerku Rozinu Jiřího Křenka zaznamenává pod datem pohřbu dne 21. května 1757. Proč patrně významnou úlohu při realizaci těchto náhrobků sehrál zřejmě mladší syn Anny Křenkové Josef a nikoliv nejstarší syn Jiří, solanecký fojt, přiblížíme v jedné z následujících kapitol. Když Anna Křenková zemřela, byla podle hutiské matriky pohřbena 18. ledna 1772 do společného hrobu s manželem Jiřím a na pravou stranu náhrobku doplnili tento nápis : „Zde také jest pochována Anna, manželka Jiřího Křenka, která dosáhnuce 70 let, 8 měsíců a 17 dnů k Pánu se odebrala roku 1772 dne 17. ledna“.
Z odkazu Anny Křenkové byla při hutiském kostele až v r. 1785 založena fundace s jistinou 1.350 zlatých. Barokní fundační horlivost právě v 18. století vrcholila ve všech společenských vrstvách. Fundace spojené se všemi farními kostely představovaly zvláštní majetkové podstaty ( mohly to být pozemky, práva, ale nejčastěji kapitál ), věnované církvi, aby příjmy z nich užívala k zbožným nebo dobročinným účelům. Cíle fundací byly neobyčejně různé, ale velká část z nich požadovala rekviální mše za odkazatelovu duši.
Např. kostel na Hutisku k r. 1771 disponoval šesti zádušními fundacemi, které byly podle odkazu založeny převážně zemřelými fojty ze spádových obcí hutiské lokálie. Co do výše kapitálu fundace Anny Křenkové předčila všechny ostatní i později založené fundace a byla vůbec největší. Z jejího ročního výnosu mělo být slouženo dvanáct tichých mší za zakladatelku ( kněz všechny části mše četl potichu včetně čtení z Písma a dialogy pronášel pouze spolu s ministrantem, lid při mši neodpovídal ani nezpíval ), každou neděli a svátek po kázání pronesena za zakladatelku modlitba Otčenáš a Zdrávas a dvakrát ročně na den sv. Jiří a sv. Anny měli být podělováni chudí. Po úpravě arcibiskupskou konzistoří byl v r. 1898 počet mší redukován na osm tichých mší a ostatní dva účely zbožné a dobročinné nadace Anny Křenkové zůstaly beze změn. Tehdejší roční užitek činil 16 zlatých, z nichž na kostel připadly 2 zlaté 20 krejcarů, faráři 8 zlatých 80 krejcarů, kaplanovi 2 zlaté 91 krejcar a chudým byla rozdělena částka ve výši 2 zlatých 10 krejcarů.
Jiří Křenek III. (* 24.3.1731 † 26.3.1772), solanecký fojt
Jiří Křenek se narodil jako prvorozený syn Jiřího Křenka II. ( 1708-1766 ) a jeho manželky Anny, roz. Kvintové. Dne 21. září 1756 uzavřel sňatek s Marinou, dcerou Martina Labaje ze Zubří (* cca 1733 † 11.2.1824 ). Za dva roky po jeho sňatku, když se jeho strýc Martin Křenek (1706–1776) vzdal zděděného solaneckého fojtství, Jiřího děd a starý fojt Jiří Křenek I. ( 1673-1759 ) fojtství popustil jeho otci a ten ho obratem podle záznamu v gruntovní knize vyplatil a odevzdal Jiřímu. Tak se Jiří Křenek nejmladší v 27 letech svého věku stal solaneckým fojtem. Za jeho fojtování bylo postaveno nové roubené solanecké fojtství. Bylo tomu pravděpodobně v r. 1763 podle datovaného zámku vstupních dveří. Zatímco na bednění kozubu (stříška zakončující střechu a vybíhající v půlkruhovitém tvaru nad štít ) přední strany fojtství byl namalován obraz Nejsvětější Trojice, na opačné zadní straně byl na kozubu umístěn německý nápis, uvádějící jméno držitele panství a pod ním jména čtyř předních vrchnostenských úředníků ( vrchní úředník, důchodní, purkrabí a obroční ), za kterých bylo fojtství postaveno. To může navozovat zdání, že fojt Jiří Křenek nejenže dobře ovládal němčinu stejně jako jeho bratr Josef, ale že se také chtěl zalíbit své vrchnosti. Jeho vrchností byl hrabě Michal Josef ze Žerotína, majitel rožnovsko-krásenského panství v letech 1756-1779. On i jeho bratr František Josef, předchozí majitel panství, jako potomci starého moravského šlechtického rodu už česky nerozuměli. Když např. poddaní z celého panství hraběti Františku Josefovi v r. 1750 podali supliku, ten ji odmítl s tím, aby svou stížnost přednesli znovu, ale v němčině. Delegáti mu ovšem hrdě předali novou opět česky psanou žádost a nepodepsanou fojty ani purkmistry. V pokračujících těžkostech s poddanými byl hrabě nakonec napomenut zemským tribunálem, že se má chovat jinak a že si poddanskou stížnost mohl nechat přeložit do němčiny.
Jiří Křenek předčasně zemřel, a protože z jeho osmi dětí jeho jediný a prvorozený syn Jan Kapistranus zemřel už ve třech letech, nezůstal po něm mužský potomek a rod Křenků jím na solaneckém fojtství vymřel po meči. Vdova po Jiřím Křenkovi Marina se ještě téhož roku 6. října provdala za Martina Boráka ( * cca 1743 † 20.12.1808 ) z Velkých Karlovic, který nastoupil do fojtovského úřadu a dědicem fojtství se stal jejich syn Jan Borák.
Tři ze sedmi dcer po Jiřím Křenkovi se provdaly za syny z fojtovských rodin na Rožnovsku : Anna ( 1759 - ? ) 17. srpna 1773 za Martina Plandora, budoucího fojta v Tylovicích, Marina ( * 13.4.1761 † ? ) 14. ledna 1778 za Ondřeje Křenka ( * 2.5.1755 † 8.5.1835 ), pasekáře a mlynáře, portášského desátníka, syna hrubobystřického fojta a portášského velitele poručíka Jiřího Křenka (1721-1791). Poněvadž obě fojtovské rodiny byly spřízněny, k uzavření jejich sňatku bylo nutné žádat ordináře ( biskupa ) o dispens ( prominutí překážky ) ve 4. stupni pokrevního příbuzenství pobočné linie. Dcera Zuzana ( * 16.2.1771 † 25.12.1837 ) se provdala 10. února 1789 za Jana Malinu (1749-1816), spoludědice hornobečvanského fojtství a staršího bratra úřadujícího hornobečvanského fojta Jiřího Maliny (1755-1805). Po bratrově smrti byl Jan Malina v letech 1805-1809 na Horní Bečvě dočasným fojtem. Na pozemku jeho pasekářské usedlosti byl v letech 1791-1792 postaven hornobečvanský kostel, fara a škola. Proto Jan Malina a jeho manželka Zuzana byli pohřbeni na čestném místě před vstupem do kostela a jejich pozůstalí se přímo inspirovali náhrobky solanecké rodiny Křenků, z níž jejich matka Zuzana pocházela, a nechali jim zbudovat podobný náhrobek ve tvaru víka rakve, ovšem bez předsazeného štítu.
Náhrobek zhotovený pro fojta Jiřího Křenka se od náhrobku jeho rodičů a náhrobku jeho sestry Rozíny odlišuje způsobem sestavení. Náhrobní deska o půdorysných rozměrech 91x189 cm je zpracována tím způsobem, že štít není k ní předsazen, ale je usazen přímo na jejím předním okraji. Čelní strana štítu se vyznačuje více propracovanými volutami a medailonem se známým biblickým citátem z knihy Job. Ve středové části náhrobní desky je vytesána linie jednoramenného kříže a pouze po pravé straně se nachází nápis : „Na tomto místě odpočívá Jiří Křenek, fojt solanský, který majíce 41 rok 2 dny v Pánu umřel léta Páně 1772. dne 26. března“.
Náhrobek ovšem není jedinou sepulkrálií (sepulkrálie = památka na zemřelého ) fojta Jiřího Křenka. Na prostranství mezi budovou fary a vstupem k farnímu kostelu na Hutisku se nachází kamenný pískovcový kříž přibližně asi 3,8 m vysoký. Byl postaven nákladem fojta Jiřího Křenka patrně z jeho odkazu po jeho smrti ještě v témže roce. Hlavní štíhlý hranolový podstavec kříže je ve spodní části rozšířen oblounovým útvarem a spočívá na odstupněném profilovaném soklu. Podstavec je zakončen přesahující odstupňovanou římsou a nad ní se tyčí kříž s korpusem Krista a štítkem ve vrcholu. Na přední straně podstavce se vyjímá kartuše s nápisem s chronogramem 1772 : O Pane / GežIssy skrz / prehořké VMV / CenI Chran nas / oD Wsseho zLe/ho ( Ó, Pane Ježíši, skrz přehořké umučení chraň nás od všeho zlého ). Další nápis rovněž s chronogramem 1772 je umístěn v rytém zrcadle na čelní straně hlavní hranolové partie soklu : NákLaDeM GIřIho Křenka / fogta soLaňského genž toho / ČasV W PanV skonaL 26. Brezn ( Nákladem Jiřího Křenka, fojta solanského, jenž toho času v Pánu skonal 26. března ). Kamenický rukopis písma na kříži zcela odpovídá typu písma na náhrobku fojta Jiřího Křenka. Proto možná nebude mylné předpokládat, že obě zakázky byly zadány současně a zřejmě zpracovány tímtéž kamenickým mistrem nebo dílnou.
Tři ze sedmi dcer po Jiřím Křenkovi se provdaly za syny z fojtovských rodin na Rožnovsku : Anna ( 1759 - ? ) 17. srpna 1773 za Martina Plandora, budoucího fojta v Tylovicích, Marina ( * 13.4.1761 † ? ) 14. ledna 1778 za Ondřeje Křenka ( * 2.5.1755 † 8.5.1835 ), pasekáře a mlynáře, portášského desátníka, syna hrubobystřického fojta a portášského velitele poručíka Jiřího Křenka (1721-1791). Poněvadž obě fojtovské rodiny byly spřízněny, k uzavření jejich sňatku bylo nutné žádat ordináře ( biskupa ) o dispens ( prominutí překážky ) ve 4. stupni pokrevního příbuzenství pobočné linie. Dcera Zuzana ( * 16.2.1771 † 25.12.1837 ) se provdala 10. února 1789 za Jana Malinu (1749-1816), spoludědice hornobečvanského fojtství a staršího bratra úřadujícího hornobečvanského fojta Jiřího Maliny (1755-1805). Po bratrově smrti byl Jan Malina v letech 1805-1809 na Horní Bečvě dočasným fojtem. Na pozemku jeho pasekářské usedlosti byl v letech 1791-1792 postaven hornobečvanský kostel, fara a škola. Proto Jan Malina a jeho manželka Zuzana byli pohřbeni na čestném místě před vstupem do kostela a jejich pozůstalí se přímo inspirovali náhrobky solanecké rodiny Křenků, z níž jejich matka Zuzana pocházela, a nechali jim zbudovat podobný náhrobek ve tvaru víka rakve, ovšem bez předsazeného štítu.
Náhrobek zhotovený pro fojta Jiřího Křenka se od náhrobku jeho rodičů a náhrobku jeho sestry Rozíny odlišuje způsobem sestavení. Náhrobní deska o půdorysných rozměrech 91x189 cm je zpracována tím způsobem, že štít není k ní předsazen, ale je usazen přímo na jejím předním okraji. Čelní strana štítu se vyznačuje více propracovanými volutami a medailonem se známým biblickým citátem z knihy Job. Ve středové části náhrobní desky je vytesána linie jednoramenného kříže a pouze po pravé straně se nachází nápis : „Na tomto místě odpočívá Jiří Křenek, fojt solanský, který majíce 41 rok 2 dny v Pánu umřel léta Páně 1772. dne 26. března“.
Náhrobek ovšem není jedinou sepulkrálií (sepulkrálie = památka na zemřelého ) fojta Jiřího Křenka. Na prostranství mezi budovou fary a vstupem k farnímu kostelu na Hutisku se nachází kamenný pískovcový kříž přibližně asi 3,8 m vysoký. Byl postaven nákladem fojta Jiřího Křenka patrně z jeho odkazu po jeho smrti ještě v témže roce. Hlavní štíhlý hranolový podstavec kříže je ve spodní části rozšířen oblounovým útvarem a spočívá na odstupněném profilovaném soklu. Podstavec je zakončen přesahující odstupňovanou římsou a nad ní se tyčí kříž s korpusem Krista a štítkem ve vrcholu. Na přední straně podstavce se vyjímá kartuše s nápisem s chronogramem 1772 : O Pane / GežIssy skrz / prehořké VMV / CenI Chran nas / oD Wsseho zLe/ho ( Ó, Pane Ježíši, skrz přehořké umučení chraň nás od všeho zlého ). Další nápis rovněž s chronogramem 1772 je umístěn v rytém zrcadle na čelní straně hlavní hranolové partie soklu : NákLaDeM GIřIho Křenka / fogta soLaňského genž toho / ČasV W PanV skonaL 26. Brezn ( Nákladem Jiřího Křenka, fojta solanského, jenž toho času v Pánu skonal 26. března ). Kamenický rukopis písma na kříži zcela odpovídá typu písma na náhrobku fojta Jiřího Křenka. Proto možná nebude mylné předpokládat, že obě zakázky byly zadány současně a zřejmě zpracovány tímtéž kamenickým mistrem nebo dílnou.
Spřízněná fojtovská a portášská rodina Křenků ve Velké Bystřici
Probantem fojtovského a současně portášského rodu Křenků ve Velké Bystřici byl synovec a jmenovec zmíněného solaneckého fojta Jiřího Křenka I. ( 1673-1759 ) Jiří Křenek I. (* 17. 3.1697 † 9.1.1767 ). V r. 1719 se přiženil z Prostřední Bečvy na Videčské paseky, kde si vzal za manželku Zuzanu, vdovu se třemi malými dětmi po Jiřím Plandorovi. A obdobně jako jeho strýc fojt na Solanci se projevil i on jako velmi schopný a obratný hospodář. Už v r. 1722 za třicet rýnských moravských odkoupil od svého tchána Ondřeje Kováře ve Vidči paseky při Bukovině, na kterých hospodařil. Ještě než je stačil do r. 1726 zcela vyplatit, v r. 1724 a podle stvrzujícího zápisu v gruntovní knize z r. 1725 zakoupil fojtství v Hrubé ( rozuměj Velké ) Bystřici za 120 rýnských moravských. Již jako hrubobystřický fojt svou državu pasek ve Vidči nadále rozšiřoval dalšími kupy. Na paseky ve Vidči dosadil svého bratra Martina Křenka (*cca 1697–1700 †14.7.1787), za kterého se v r. 1735 provdala jedna z jeho nevlastních dcer Anna Plandorová a jemuž Jiří Křenek posléze v r. 1743 celé paseky ve Vidči odprodal za 50 rýnských moravských. V r. 1725 se do Velké Bystřice přiženil fojtův bratr z Prostřední Bečvy Václav Křenek ( * cca 1704 † 27.7.1782 ). Do roku 1727 Jiřík Křenek odvedl poslední splátky za hrubobystřické fojtství a v témže roce od vrchnosti současně získává za 40 zlatých javořinu Peciválku a v r. 1743 za 100 zlatých rozsáhlou javořinu Šerhovně, vymezenou pro pasení 150 ovcí. S dovolením vrchnosti na své náklady v r. 1735 postavil mlýn na jedno složení na toku Bystřice v místě dodnes zvaném Ve mlýně a v jeho okolí skoupil pozemky. Zasloužil se o stavbu nové hospody v r. 1750 na horním konci obce ( dnes č.p. 63 ). Na své náklady nechal v r. 1755 Na Rovni postavit kapli jako kapli pohřební, odkud byly vypravovány průvody s rakví na hřbitov, založený v r. 1756 v místě současného kostela. Důležitým mezníkem ve vývoji postavení rodiny hrubobystřického fojta Jiřího Křenka bylo zřízení portášské stanice někdy v polovině 18. stol. v obci. Při ní začal sloužit a později se proslavil zvláště jako velitel zemského sboru portášů jeho syn a nástupce fojt Jiří Křenek II. (* 8.3.1721 † 20.12.1791). Ten úspěšně navázal na svého otce a za jeho života neobyčejný sociální vzestup fojtovské rodiny Křenků ve Velké Bystřici díky lukrativní portášské službě pokračoval a dosáhl svého vrcholu. On sám, jeho synové sloužící od velmi útlého věku v portášském sboru a další příbuzní jejich rodu byli vlastníky významných nemovitostí v obci, takže fojtovská rodina Křenků z Velké Bystřice se na přelomu 18. a 19. století stala nejmajetnější a nejprestižnější fojtovskou rodinou na Rožnovsku. Na hrubobystřickém fojtství se od r. 1724 udrželi v pěti generacích až do r. 1835, kdy v následujícím roce poslední fojt jejich rodu a prapravnuk Jiřího Křenka I. František Křenek ( * 25.9.1800 † 14.3.1843 ) fojtství odprodal Josefu Sulovskému.
Fojt Jiří Křenek II. se narodil ve Vidči a vyrůstal na hrubobystřickém fojtství. Měl dvě vlastní sestry a tři starší nevlastní sourozence z matčina prvního manželství. Fojtství převzal až v r. 1760, kdy byl jeho otec raněn mrtvicí. Od r. 1739 sloužil v portášském sboru a v r. 1742 se údajně proslavil mezi portáši v boji proti Prusům, což ho předurčilo později k tomu, že se v r. 1766 stal velitelem v hodnosti poručíka ( lajtnant ). Za jeho velení a úřadování dosahoval portášský sbor nejlepší úrovně a největší důvěry a vážnosti z celé doby svého trvání. Jiřího Křenka lze charakterizovat jako člověka nadprůměrné inteligence a jako zkušeného a prozíravého muže. V aktivní službě byl až do své smrti. Zasloužil se o vybudování kostela v obci. Kostel byl postaven v letech 1772–1779 při soutoku Leskoveckého potoka s Bystřicí. Současně byla postavena fara a škola, takže vzniklo nové centrum obce, neboť fojtství se nacházelo na Leskovci. 9. ledna 1742 Jiří Křenek uzavřel sňatek s Marinou ( * 23.4.1723 † 26.9.1781 ), dcerou Michala Cibulce ze Zubří. Její otec se záhy uplatnil ve vrchnostenské správě na panském hospodářském dvoře na Hradisku nad Rožnovem. Jiřímu a Marině Křenkovým se narodilo třináct dětí. Všech pět jejich synů ( a později i dva vnukové ), kteří se dožili dospělosti, sloužili od velmi útlého věku v portášském sboru.
První nejstarší syn Jiří Křenek III. ( * 1.3.1748 † 30.1.1812 ), který převzal fojtství v r. 1782 a zastával fojtovský úřad až do své smrti, byl portášem od r. 1766. Druhý syn Jan ( * 5.7.1749 † 11.2.1820 ), pasekář na č. 60/67, sloužil od r. 1767 jako prostý portáš, později jako desátník a šikovatel. Po smrti otce převzal dočasně velení sboru a byl pak jmenován poručíkem. Jan Křenek se však svému otci nevyrovnal. V r. 1817 byl obviněn z alkoholismu a v r. 1818 byl pro stáří převeden do výslužby. Bylo neobvyklé, jak dokládá úmrtí matrika, že pohřeb měl až za čtyři dny po smrti a podle informace z neznámého zdroje byl údajně pohřben do hrobu matky Mariny Křenkové. Třetí syn Ondřej Křenek ( * 2.5.1755 † 8.5.1835 ), mlynář na č. 92/183 a pasekář na č. 71/180 sloužil od r. 1772 a dosáhl funkce desátníka ( corporal ). Právě on uzavřel dne 14. ledna 1778 příbuzenský sňatek s Marinou Křenkovou ( * 13.4.1761 † ? ), dcerou po zemřelém solaneckém fojtu Jiřím Křenkovi. Ke sňatku proto museli žádat ordináře ( biskupa ) o dispens ( prominutí překážky ) ve 4. stupni pokrevního příbuzenství pobočné linie. Jejich dědové byli bratranci a pradědové bratři. Ondřej Křenek byl údajně pohřben do hrobu jeho kdysi slavného otce. Čtvrtý syn Josef ( * 8.2.1757 † 27.12.1802 ), chalupník na č. 91/53, byl prostým portášem od r. 1775 asi až do r. 1791. A pátý nejmladší syn Michal ( * 26.10.1760 † 15.9.1831 ), pasekář na č. 6/170, na Adámce, sloužil zpočátku od r. 1781 jako prostý portáš, již v r. 1786 byl desátníkem, od r. 1794 šikovatelem a poněvadž po jeho bratru Janovi velitelská funkce nebyla už obsazována, zastával prozatímně i funkci lajtnantskou. S bratrem Ondřejem jako jediní dva z rodiny Křenků setrvali v portášském sboru až do jeho rozpuštění v r. 1830.
Náhrobky solaneckých Křenků na Hutisku nepochybně podnítily na počátku 90. let 18. století jmenované hrubobystřické sourozence portášské rodiny Křenků k pořízení obdobných náhrobků pro jejich oba rodiče. Že vznikly najednou až u příležitosti úmrtí druhého z manželů ( po roce 1791 ), napovídá jejich proporciální rozvržení a vzhled. Nemalou roli tu sehrála skutečnost, že bystřické Křenky se solaneckými Křenky spojovalo nejen obdobné sociální postavení s potřebou vnější reprezentace, ale především jejich rodové a rodinné příbuzenství. Mohutné štíty náhrobků bystřických Křenků nesou v medailonech známý citát z biblické knihy Job a od hutiských náhrobků se odlišují také tím, že lebky se zkříženými kostmi nejsou součástí reliéfu čelní plochy, ale jsou tvarově vyvedeny a opracovány až nad horní štítový okraj a teprve do nich jsou vsazeny kovové kříže. Na každé náhrobní desce je vytesán obrysový kříž situovaný ve směru od paty k čelu hrobu. Po levé i pravé straně náhrobní desky jsou rytá zrcadla, do nichž jsou rozloženy nápisy velmi slabé kvality s identifikačními údaji zemřelých. Záznam o úmrtí poručíka Křenka je dokonce zkomolený a neobsahuje úplné a správné datum. Náhrobek vlevo nese nápis : „Roku 1723 dne 23. aprilis narodila se paní Marina Křenková a v Pánu usnula dne 26. září roku 1781 jakožto lajtnantka“, a na náhrobku vpravo čteme : „Roku 1721 dne 8. martii narodil se pan Jiří Křenek a v roku usnul roku 1791 dne 8. jakožto portášský lajtnant“.
Fojt Jiří Křenek II. se narodil ve Vidči a vyrůstal na hrubobystřickém fojtství. Měl dvě vlastní sestry a tři starší nevlastní sourozence z matčina prvního manželství. Fojtství převzal až v r. 1760, kdy byl jeho otec raněn mrtvicí. Od r. 1739 sloužil v portášském sboru a v r. 1742 se údajně proslavil mezi portáši v boji proti Prusům, což ho předurčilo později k tomu, že se v r. 1766 stal velitelem v hodnosti poručíka ( lajtnant ). Za jeho velení a úřadování dosahoval portášský sbor nejlepší úrovně a největší důvěry a vážnosti z celé doby svého trvání. Jiřího Křenka lze charakterizovat jako člověka nadprůměrné inteligence a jako zkušeného a prozíravého muže. V aktivní službě byl až do své smrti. Zasloužil se o vybudování kostela v obci. Kostel byl postaven v letech 1772–1779 při soutoku Leskoveckého potoka s Bystřicí. Současně byla postavena fara a škola, takže vzniklo nové centrum obce, neboť fojtství se nacházelo na Leskovci. 9. ledna 1742 Jiří Křenek uzavřel sňatek s Marinou ( * 23.4.1723 † 26.9.1781 ), dcerou Michala Cibulce ze Zubří. Její otec se záhy uplatnil ve vrchnostenské správě na panském hospodářském dvoře na Hradisku nad Rožnovem. Jiřímu a Marině Křenkovým se narodilo třináct dětí. Všech pět jejich synů ( a později i dva vnukové ), kteří se dožili dospělosti, sloužili od velmi útlého věku v portášském sboru.
První nejstarší syn Jiří Křenek III. ( * 1.3.1748 † 30.1.1812 ), který převzal fojtství v r. 1782 a zastával fojtovský úřad až do své smrti, byl portášem od r. 1766. Druhý syn Jan ( * 5.7.1749 † 11.2.1820 ), pasekář na č. 60/67, sloužil od r. 1767 jako prostý portáš, později jako desátník a šikovatel. Po smrti otce převzal dočasně velení sboru a byl pak jmenován poručíkem. Jan Křenek se však svému otci nevyrovnal. V r. 1817 byl obviněn z alkoholismu a v r. 1818 byl pro stáří převeden do výslužby. Bylo neobvyklé, jak dokládá úmrtí matrika, že pohřeb měl až za čtyři dny po smrti a podle informace z neznámého zdroje byl údajně pohřben do hrobu matky Mariny Křenkové. Třetí syn Ondřej Křenek ( * 2.5.1755 † 8.5.1835 ), mlynář na č. 92/183 a pasekář na č. 71/180 sloužil od r. 1772 a dosáhl funkce desátníka ( corporal ). Právě on uzavřel dne 14. ledna 1778 příbuzenský sňatek s Marinou Křenkovou ( * 13.4.1761 † ? ), dcerou po zemřelém solaneckém fojtu Jiřím Křenkovi. Ke sňatku proto museli žádat ordináře ( biskupa ) o dispens ( prominutí překážky ) ve 4. stupni pokrevního příbuzenství pobočné linie. Jejich dědové byli bratranci a pradědové bratři. Ondřej Křenek byl údajně pohřben do hrobu jeho kdysi slavného otce. Čtvrtý syn Josef ( * 8.2.1757 † 27.12.1802 ), chalupník na č. 91/53, byl prostým portášem od r. 1775 asi až do r. 1791. A pátý nejmladší syn Michal ( * 26.10.1760 † 15.9.1831 ), pasekář na č. 6/170, na Adámce, sloužil zpočátku od r. 1781 jako prostý portáš, již v r. 1786 byl desátníkem, od r. 1794 šikovatelem a poněvadž po jeho bratru Janovi velitelská funkce nebyla už obsazována, zastával prozatímně i funkci lajtnantskou. S bratrem Ondřejem jako jediní dva z rodiny Křenků setrvali v portášském sboru až do jeho rozpuštění v r. 1830.
Náhrobky solaneckých Křenků na Hutisku nepochybně podnítily na počátku 90. let 18. století jmenované hrubobystřické sourozence portášské rodiny Křenků k pořízení obdobných náhrobků pro jejich oba rodiče. Že vznikly najednou až u příležitosti úmrtí druhého z manželů ( po roce 1791 ), napovídá jejich proporciální rozvržení a vzhled. Nemalou roli tu sehrála skutečnost, že bystřické Křenky se solaneckými Křenky spojovalo nejen obdobné sociální postavení s potřebou vnější reprezentace, ale především jejich rodové a rodinné příbuzenství. Mohutné štíty náhrobků bystřických Křenků nesou v medailonech známý citát z biblické knihy Job a od hutiských náhrobků se odlišují také tím, že lebky se zkříženými kostmi nejsou součástí reliéfu čelní plochy, ale jsou tvarově vyvedeny a opracovány až nad horní štítový okraj a teprve do nich jsou vsazeny kovové kříže. Na každé náhrobní desce je vytesán obrysový kříž situovaný ve směru od paty k čelu hrobu. Po levé i pravé straně náhrobní desky jsou rytá zrcadla, do nichž jsou rozloženy nápisy velmi slabé kvality s identifikačními údaji zemřelých. Záznam o úmrtí poručíka Křenka je dokonce zkomolený a neobsahuje úplné a správné datum. Náhrobek vlevo nese nápis : „Roku 1723 dne 23. aprilis narodila se paní Marina Křenková a v Pánu usnula dne 26. září roku 1781 jakožto lajtnantka“, a na náhrobku vpravo čteme : „Roku 1721 dne 8. martii narodil se pan Jiří Křenek a v roku usnul roku 1791 dne 8. jakožto portášský lajtnant“.
Martin Křenek (* cca 1706 † 8.4.1776 ), dočasný fojt na Horní Bečvě a na Solanci
Martin Křenek byl prvorozeným synem zakladatele solanecké fojtovské větve Křenků, fojta Jiřího Křenka I. (1673-1759). Už podle jeho vlastnoručního podpisu z 23. prosince 1742 se můžeme odvážit soudit, že se zdaleka nevyrovnal svému otci, jehož povahu do určité míry vystihoval úhledný, velmi sebejistý a energický rukopis. Bylo o něm řečeno, že uzavření jeho sňatku a sňatků jeho sourozenců zřejmě významně ovlivnil jejich otec. Dne 23. října 1737 se Martin Křenek oženil s ovdovělou fojtkou Rozínou Malinovou
(* 27.11.1699 † 18.2.1762 ) z Horní Bečvy. Rozina byla dcerou po zemřelém hutiském fojtu Pavlu Andrýskovi-Majerovi. Po jejím zemřelém manželovi Janu Malinovi (1678–1737) se Martin Křenek stal dočasným fojtem na Horní Bečvě, než dospěl a mohl se dědičně ujmout fojtovského úřadu její syn Jan Malina (1723–1777). Z Horní Bečvy se pak Martin Křenek s manželkou přestěhoval na rodný Solanec, kde v r. 1747 za padesát zlatých moravských koupil pasekářskou usedlost, později po zavedení číslování domů pod
č. 15, po přečíslování 48. V r. 1752 mu však stárnoucí otec fojt Jiří Křenek I. jako nejstaršímu synovi podstoupil solanecké fojtství. Ovšem po šesti letech se Martin Křenek z neznámých důvodů fojtství vzdal ve prospěch svého mladšího bratra Jiřího Křenka II. (1708–1766), který fojtství v r. 1758 vykoupil pro svého nejstaršího syna Jiřího Křenka III. (1731–1772). Když Martin Křenek ovdověl, 27. února 1764 se oženil se Zuzanou Stavinohovou ( * 24.7.1732 † ? ) z Prostřední Bečvy. Zuzana ovšem pocházela ze stíhané rodiny. Její otec Matěj Stavinoha jako účastník rožnovské rebelie proti vrchnosti při sporu o placení kontribuce zemřel v r. 1751 v brněnské věznici na Špilberku. Její teta, vdova Dorota Paurková, roz. Stavinohová, tehdy odešla s pěti dětmi do Vídně, kde se domáhala svého práva u císařského dvoru proti vrchnosti, která jí odňala louku. Na základě dobrozdání z rožnovsko-krásenského panství, že Dorota je špatná a bezbožná žena, která byla často vyslýchána církevními úřady, podporovala vzpůrnost poddaných a účastnila se jejich schůzí, krajský hejtman rozhodl, aby jí nebyl povolen návrat na panství a byla příkladně potrestána.
V r. 1768 Martin Křenek své paseky a usedlost, zvanou tehdy podle původního vlastníka Podešvjanka, v hodnotě 20 rýnských moravských odevzdal svému jedinému potomku, synu Josefu Křenkovi (*cca 1738 †17.3.1791). Uvedl, že „se synem svým do smrti svej při jednom stole chovati se chce“, ale pro případ, že by se časem nemohli srovnávat, si ustanovil i výminku : „kúsek role na 3 měřice vysetí, lúky pro 2 fúrky sena, polovicu stromú k užívání svému v zahradách a v ujmisku Hatlovské řečeném ( později uváděném pod Miloňovem v Karlovicích ) 4 neb 5 krav pást a sobě jich oplatit.“ Martin Křenek zemřel náhle dne 8. dubna 1776 raněn mrtvicí na cestě ( „apoplexia tactus in via„ ), jak doslova uvádí hutiská matrika. Jeho syn Josef Křenek nechal z jeho pozůstalosti postavit kříž na okraji pozemků otcovské pasekářské usedlosti čelem k cestě přecházející přes koryto potoka Kaňůvka. Je také docela možné, že kříž současně poukazuje na místo, kde jeho otec nečekaně zemřel.
Dodnes dochovaný kamenný pískovcový kříž z r. 1776 jako sepulkrálie ( památka na zemřelého ) Martina Křenka přibližně asi 4 m vysoký stojí nad místní komunikací Pod Káním na vyvýšeném pravém břehu potoka Kaňůvka. Základna kříže je tvořena pod úrovní terénu obvodovým schodem, složeným z dílů. Na jeho nízkém hranolovém soklu o půdorysném rozměru 75 cm x 63 cm a výšky 42 cm spočívá při patce vyžlabený a směrem nahoru kónicky se zužující dřík. Má odstupněnou oblounově profilovanou patku a je zakončen římsovou hlavicí s oblounovou profilací. Dřík je zdoben na přední a zadní straně rytými zrcadly. V čelním zrcadle je umístěn rytý nápis s chronogramem 1766 : Ó / Kryste V/ křIžowany / popreg L [as] / kaWě abyC / hoM W po / Čet WyWoLe / nýCh WěČn / sLaWě po / Čten byL (Ó, Kriste ukřižovaný, popřej laskavě, abychom v počet vyvolených [ve] věčn[é] slávě počten[i] byl[i] ). Na dříku je usazen zužující se kříž s trojlaločně uzavřenými břevny, se štítkem u vrcholu a s korpusem Krista. Zpracování figury je málo zdařilé a vyznačuje se značnou plochostí. Nabízí se i otázka, zda je tento zavěšený korpus původní, neboť na ramenech kříže jsou viditelné díry po hřebech snad jiné plastiky. Vertikální břevno kříže je ve spodní části na přední straně prolomeno velice mělkou segmentově zaklenutou nikou a v ní je reliéf monogramu jména Maria. Na zadní straně soklu můžeme vidět dosud patrný, ale v současnosti již velice obtížně čitelný nápis s chronogramem 1776 : Ten krIz gest postaWen z po / zVstaLostI MartIna Křenka / byWaLeho obyWateLe toho / grVntV který W PanV / skonaL DVbna VIII ( Ten kříž jest postaven z pozůstalosti Martina Křenka, bývalého obyvatele toho gruntu, který v Pánu skonal dubna 8. ). Totožný letopočet 1776 je vyryt v oblouku dolního okraje zrcadla na zadní straně dříku. Provedení nápisů vykazuje nízkou kvalitu a slabší zručnost autora, ale jejich písmo odpovídá tvaru a typu písma na kříži Jiřího Křenka a dokonce i na náhrobcích solaneckých Křenků. Špatně rozvržený a zkomolený nápis na čelní straně dříku měl zřejmě správně obsahovat chronogram 1776, který byl evidentně vynecháním předložky „we ( wěčné sláwě)“ zredukován na chronogram 1766. Kříž jako jedna z nejstarších sakrálních památek a současně i jako sepulkrální památka fojtovské rodiny Křenků na Hutisku-Solanci by si zasloužil zvláštní pozornost a celkové restaurování, neboť je v některých místech poškozen a rovněž viditelně je už narušena i jeho stabilita.
V r. 1768 Martin Křenek své paseky a usedlost, zvanou tehdy podle původního vlastníka Podešvjanka, v hodnotě 20 rýnských moravských odevzdal svému jedinému potomku, synu Josefu Křenkovi (*cca 1738 †17.3.1791). Uvedl, že „se synem svým do smrti svej při jednom stole chovati se chce“, ale pro případ, že by se časem nemohli srovnávat, si ustanovil i výminku : „kúsek role na 3 měřice vysetí, lúky pro 2 fúrky sena, polovicu stromú k užívání svému v zahradách a v ujmisku Hatlovské řečeném ( později uváděném pod Miloňovem v Karlovicích ) 4 neb 5 krav pást a sobě jich oplatit.“ Martin Křenek zemřel náhle dne 8. dubna 1776 raněn mrtvicí na cestě ( „apoplexia tactus in via„ ), jak doslova uvádí hutiská matrika. Jeho syn Josef Křenek nechal z jeho pozůstalosti postavit kříž na okraji pozemků otcovské pasekářské usedlosti čelem k cestě přecházející přes koryto potoka Kaňůvka. Je také docela možné, že kříž současně poukazuje na místo, kde jeho otec nečekaně zemřel.
Dodnes dochovaný kamenný pískovcový kříž z r. 1776 jako sepulkrálie ( památka na zemřelého ) Martina Křenka přibližně asi 4 m vysoký stojí nad místní komunikací Pod Káním na vyvýšeném pravém břehu potoka Kaňůvka. Základna kříže je tvořena pod úrovní terénu obvodovým schodem, složeným z dílů. Na jeho nízkém hranolovém soklu o půdorysném rozměru 75 cm x 63 cm a výšky 42 cm spočívá při patce vyžlabený a směrem nahoru kónicky se zužující dřík. Má odstupněnou oblounově profilovanou patku a je zakončen římsovou hlavicí s oblounovou profilací. Dřík je zdoben na přední a zadní straně rytými zrcadly. V čelním zrcadle je umístěn rytý nápis s chronogramem 1766 : Ó / Kryste V/ křIžowany / popreg L [as] / kaWě abyC / hoM W po / Čet WyWoLe / nýCh WěČn / sLaWě po / Čten byL (Ó, Kriste ukřižovaný, popřej laskavě, abychom v počet vyvolených [ve] věčn[é] slávě počten[i] byl[i] ). Na dříku je usazen zužující se kříž s trojlaločně uzavřenými břevny, se štítkem u vrcholu a s korpusem Krista. Zpracování figury je málo zdařilé a vyznačuje se značnou plochostí. Nabízí se i otázka, zda je tento zavěšený korpus původní, neboť na ramenech kříže jsou viditelné díry po hřebech snad jiné plastiky. Vertikální břevno kříže je ve spodní části na přední straně prolomeno velice mělkou segmentově zaklenutou nikou a v ní je reliéf monogramu jména Maria. Na zadní straně soklu můžeme vidět dosud patrný, ale v současnosti již velice obtížně čitelný nápis s chronogramem 1776 : Ten krIz gest postaWen z po / zVstaLostI MartIna Křenka / byWaLeho obyWateLe toho / grVntV který W PanV / skonaL DVbna VIII ( Ten kříž jest postaven z pozůstalosti Martina Křenka, bývalého obyvatele toho gruntu, který v Pánu skonal dubna 8. ). Totožný letopočet 1776 je vyryt v oblouku dolního okraje zrcadla na zadní straně dříku. Provedení nápisů vykazuje nízkou kvalitu a slabší zručnost autora, ale jejich písmo odpovídá tvaru a typu písma na kříži Jiřího Křenka a dokonce i na náhrobcích solaneckých Křenků. Špatně rozvržený a zkomolený nápis na čelní straně dříku měl zřejmě správně obsahovat chronogram 1776, který byl evidentně vynecháním předložky „we ( wěčné sláwě)“ zredukován na chronogram 1766. Kříž jako jedna z nejstarších sakrálních památek a současně i jako sepulkrální památka fojtovské rodiny Křenků na Hutisku-Solanci by si zasloužil zvláštní pozornost a celkové restaurování, neboť je v některých místech poškozen a rovněž viditelně je už narušena i jeho stabilita.
Josef Křenek (*cca 1738 † 17.3.1791), fojt na Hutisku
Josef Křenek se narodil na hornobečvanském fojtství a zřejmě od šesti let vyrůstal na Solanci, kde se jeho rodiče z Horní Bečvy přestěhovali. Přesné datum jeho narození je nedostupné kvůli chybějící poškozené a ztracené části z nejstarší tripartitní hutiské matriky, která obsahovala zápisy pokřtěných z let 1732-1744. Rovněž se v úplnosti nedochovaly ani každoročně vyhotovované opisy matrik pro biskupskou konzistoř. Nicméně totožnost Josefa Křenka lze jednoznačně určit. Jeho synovský vztah vůči Martinu Křenkovi, kterého jsme přiblížili v předchozí kapitole, je spolehlivě doložen.
Josefu Křenkovi a jeho manželce Rozině, roz. Traburové ( záznam jejich sňatku nebyl v hutiské matrice nalezen ), se v letech 1760-1778 narodilo devět dětí. Od r. 1768 byl Josef vlastníkem otcovské usedlosti na Solanci č. 15/48, zvané Podešvjanka. A jak už bylo v předchozí kapitole blíže uvedeno, v r. 1776 při okraji svých pozemků nechal postavit z pozůstalosti zemřelého otce Martina Křenka kamenný kříž.
V letech 1777–1790 byl fojtem a vlastníkem fojtství na Hutisku. Hutiské fojtství tonoucí v dluzích po Janu Majerovi odkoupil v dražbě dne 4. července 1777 za sumu 1.500 říšských rýnských. Až do r. 1785 celou částku splácel. K témuž roku se datuje stavba nového fojtství. V r. 1784 fojt Josef Křenek podstoupil kdysi jeho otci patřící panské ujmisko zvané Hatlovské ( vrchnostenskými písaři zkomolený název Hanzlovská ? ) pod Miloňovou v Karlovicích Martinu Volkovi z Karlovic za 40 rýnských. K převodu byl ovšem připsán dodatek, že tyto paseky jsou „zahantované“ ( vzaty do zástavy ) za 150 rýnských jako fundační kapitál patřící k hutiskému kostelu. Ovšem v dochovaných soupisech fundací při hutiském kostele tomu nic nenasvědčuje.
Zkraje r. 1789 se Josef Křenek rozhodl předat fojtství svému nejstaršímu synu Martinovi. Ovšem tehdy sepsaná svatební smlouva jeho syna přímo dosvědčuje, že Josef Křenek ztrácel důstojnost fojta a propadal alkoholismu. A muselo to přinášet nepominutelnou zátěž ve vztazích, když do svatební smlouvy byla přijata doslova tato věta : „To také se tuto obmezuje, aby on otec Josef Křenek, nikdy k svému synovi Martinovi na fojtství v opilosti nepřišel, a to z té příčiny, poněvadž by z toho pohoršení povstati mohlo. V střízlivosti pak svobodná vůle se mu ponechává.“ A jestliže Josef Křenek smlouvu také podepsal, nepochybně svou náruživost uznával a litoval. Jeho syn Martin Křenek byl pak dne 19. května 1789 v Karlovicích oddán s jemu určenou nevěstou Rozinou Bilovou (* 27.8.1770 † 3.10.1841) , dcerou karlovického fojta Jana Bila. Zatímco při nevěstě stál jako svědek karlovický učitel Antonín Vranečka, syn barokního rektora a kronikáře Jana Vranečky ze Zašové, ženicha jako svědek doprovázel šenkýř Martin Koláček, v jehož nálevně panského šenku na Hutisku fojt Josef Křenek zřejmě často podléhal své slabosti. Když Josef Křenek synu Martinovi předával fojtství, přidal mu dva tažné koně a klisnu na obdělávání výměnky, dva kuté vozy, orné železa ( pluh a brány ), dva řetězy, jeden lancuch ( delší a silnější řetěz ), pět sekyr a pilu. Ze statku synovi odvedl deset dojných krav, tři jalovice, dvacet kusů ovec s jehňaty. Vymínil si, aby směl na fojtově pastvisku pást 10 krav a 15 kusů ovec dojek. Ačkoliv Josef Křenek měl po otci chalupu nebo-li živnost zvanou Podešvjanka, vymínil si pro sebe při fojtství louku Jurnulku a na ní horní role, 12 záhonů na Andrlovském z dolního kraje, za chlévem „kúštěk země“, rolu na Herálkách a louku na Dírách, ze stromů jednu jabloň u okna, jednu hrušku pod Posklú v Příčnici, ostatní ze všeho stromu třetí díl. Otec přislíbil, že Martinovi celé fojtství úplně obseje, potom bude brát třetí snop a uvolil se při sklizni z pole držet na pomoc třetího dělníka. Svou úrodu ale chce odebrat na svou živnost. A protože bude brát třetí snop, také i třetí díl se zavázal do vánoc oplácet. Od sv. Jana Křtitele v r. 1789 že se pak odebere na svou živnost a syna Martina úplným hospodářem a spolu fojtem na fojtství ustanoví. Slíbil ještě, že na své živnosti Podešvjance „plac pro blejchovňu a řečisko pro bílení plátna na budoucí časy beze vší oplaty popustiti chce a popustí.“
Došlo však k nečekanému zvratu. Dne 23. prosince 1789 29-letý hutiský fojt Martin Křenek náhle zemřel na mrtvici. Zůstala po něm mladá vdova Rozina ve čtvrtém měsíci požehnaného stavu. Hutiský krčmář Martin Koláček (*18.1.1754 † 4.10.1815 ) byl v té době necelý měsíc vdovcem. Jeho manželka Marina, dcera po někdejším dočasném hutiském fojtu Jiřím Minarčíkovi, mu zemřela 1. prosince 1789 krátce po porodu jejich sedmého dítěte. O novém držiteli fojtství na Hutisku bylo tedy bez meškání rozhodnuto. Dne 14. ledna 1790 Martin Koláček odkoupil fojtství od Josefa Křenka a vyplatil mu v hotovosti 1.500 rýnských a 25. ledna 1790 uzavřel sňatek s ovdovělou fojtkou Rozínou Křenkovou. Ovšem kromě vyplacené částky za fojtství se Koláček zavázal k vyplacení dalších 500 rýnských pro dosud nenarozeného pohrobka po předčasně zemřelém Martinu Křenkovi ( „který v tajnosti mateřskej pozůstává...“ ) a také až dospěje, že mu vydá tři krávy a deset kusů ovec. Josefem Křenkem očekávaný dědic po jeho synu Martinovi se narodil 8. června 1790. Pojmenovali ho stejným jménem jako dva předčasně zemřelé syny z prvního manželství Koláčkova Jiří a protože jeho otcem byl v matrice uveden Martin Koláček, byl zapsán pod příjmením Koláček a stejně tak i v úmrtní matrice, když 14. července téhož roku zemřel. Jestliže se tedy narozený pohrobek Martina Křenka nedožil dospělosti, mělo z jeho částky 500 rýnských 300 rýnských připadnout bývalému fojtu Josefu Křenkovi a 200 rýnských jeho nevěstě Rozíně a tehdy již Koláčkově manželce jako podíl z prodaného fojtství. Josef Křenek si při fojtství podržel stejnou výminku jako tehdy, když ho podstupoval synu Martinovi. A kromě toho si navíc vymínil ještě jednu řádku na fojtství před okny pro přísadu, právo zimovat své ovce s fojtovými, ovšem k tomu se zavázal, že na jejich zimování bude svážet seno z Dír na Herálky. A pro svého syna Jana Křenka ( *19.5.1776 † ? ) vymínil louku pod Ohřišťankou k bezplatnému užívání a také právo jednu páru tažného statku ( koně nebo voly ) pást s fojtovým tažným statkem. Dále fojt Koláček Josefu Křenkovi jakožto výminkáři dovolil každoročně brát jednu síhu dřev z fojtovského pastviska na Herálkách. Bývalý fojt Josef Křenek bydlel na Solanci na Podešvjance, kde patrně zlomen smrtí svého nejstaršího syna za krátký čas zemřel. Tam také předtím po dobu jeho fojtování na Hutisku bydlel se svou rodinou jeho jmenovec a bratranec Josef Křenek (1739–1803).
Josefu Křenkovi a jeho manželce Rozině, roz. Traburové ( záznam jejich sňatku nebyl v hutiské matrice nalezen ), se v letech 1760-1778 narodilo devět dětí. Od r. 1768 byl Josef vlastníkem otcovské usedlosti na Solanci č. 15/48, zvané Podešvjanka. A jak už bylo v předchozí kapitole blíže uvedeno, v r. 1776 při okraji svých pozemků nechal postavit z pozůstalosti zemřelého otce Martina Křenka kamenný kříž.
V letech 1777–1790 byl fojtem a vlastníkem fojtství na Hutisku. Hutiské fojtství tonoucí v dluzích po Janu Majerovi odkoupil v dražbě dne 4. července 1777 za sumu 1.500 říšských rýnských. Až do r. 1785 celou částku splácel. K témuž roku se datuje stavba nového fojtství. V r. 1784 fojt Josef Křenek podstoupil kdysi jeho otci patřící panské ujmisko zvané Hatlovské ( vrchnostenskými písaři zkomolený název Hanzlovská ? ) pod Miloňovou v Karlovicích Martinu Volkovi z Karlovic za 40 rýnských. K převodu byl ovšem připsán dodatek, že tyto paseky jsou „zahantované“ ( vzaty do zástavy ) za 150 rýnských jako fundační kapitál patřící k hutiskému kostelu. Ovšem v dochovaných soupisech fundací při hutiském kostele tomu nic nenasvědčuje.
Zkraje r. 1789 se Josef Křenek rozhodl předat fojtství svému nejstaršímu synu Martinovi. Ovšem tehdy sepsaná svatební smlouva jeho syna přímo dosvědčuje, že Josef Křenek ztrácel důstojnost fojta a propadal alkoholismu. A muselo to přinášet nepominutelnou zátěž ve vztazích, když do svatební smlouvy byla přijata doslova tato věta : „To také se tuto obmezuje, aby on otec Josef Křenek, nikdy k svému synovi Martinovi na fojtství v opilosti nepřišel, a to z té příčiny, poněvadž by z toho pohoršení povstati mohlo. V střízlivosti pak svobodná vůle se mu ponechává.“ A jestliže Josef Křenek smlouvu také podepsal, nepochybně svou náruživost uznával a litoval. Jeho syn Martin Křenek byl pak dne 19. května 1789 v Karlovicích oddán s jemu určenou nevěstou Rozinou Bilovou (* 27.8.1770 † 3.10.1841) , dcerou karlovického fojta Jana Bila. Zatímco při nevěstě stál jako svědek karlovický učitel Antonín Vranečka, syn barokního rektora a kronikáře Jana Vranečky ze Zašové, ženicha jako svědek doprovázel šenkýř Martin Koláček, v jehož nálevně panského šenku na Hutisku fojt Josef Křenek zřejmě často podléhal své slabosti. Když Josef Křenek synu Martinovi předával fojtství, přidal mu dva tažné koně a klisnu na obdělávání výměnky, dva kuté vozy, orné železa ( pluh a brány ), dva řetězy, jeden lancuch ( delší a silnější řetěz ), pět sekyr a pilu. Ze statku synovi odvedl deset dojných krav, tři jalovice, dvacet kusů ovec s jehňaty. Vymínil si, aby směl na fojtově pastvisku pást 10 krav a 15 kusů ovec dojek. Ačkoliv Josef Křenek měl po otci chalupu nebo-li živnost zvanou Podešvjanka, vymínil si pro sebe při fojtství louku Jurnulku a na ní horní role, 12 záhonů na Andrlovském z dolního kraje, za chlévem „kúštěk země“, rolu na Herálkách a louku na Dírách, ze stromů jednu jabloň u okna, jednu hrušku pod Posklú v Příčnici, ostatní ze všeho stromu třetí díl. Otec přislíbil, že Martinovi celé fojtství úplně obseje, potom bude brát třetí snop a uvolil se při sklizni z pole držet na pomoc třetího dělníka. Svou úrodu ale chce odebrat na svou živnost. A protože bude brát třetí snop, také i třetí díl se zavázal do vánoc oplácet. Od sv. Jana Křtitele v r. 1789 že se pak odebere na svou živnost a syna Martina úplným hospodářem a spolu fojtem na fojtství ustanoví. Slíbil ještě, že na své živnosti Podešvjance „plac pro blejchovňu a řečisko pro bílení plátna na budoucí časy beze vší oplaty popustiti chce a popustí.“
Došlo však k nečekanému zvratu. Dne 23. prosince 1789 29-letý hutiský fojt Martin Křenek náhle zemřel na mrtvici. Zůstala po něm mladá vdova Rozina ve čtvrtém měsíci požehnaného stavu. Hutiský krčmář Martin Koláček (*18.1.1754 † 4.10.1815 ) byl v té době necelý měsíc vdovcem. Jeho manželka Marina, dcera po někdejším dočasném hutiském fojtu Jiřím Minarčíkovi, mu zemřela 1. prosince 1789 krátce po porodu jejich sedmého dítěte. O novém držiteli fojtství na Hutisku bylo tedy bez meškání rozhodnuto. Dne 14. ledna 1790 Martin Koláček odkoupil fojtství od Josefa Křenka a vyplatil mu v hotovosti 1.500 rýnských a 25. ledna 1790 uzavřel sňatek s ovdovělou fojtkou Rozínou Křenkovou. Ovšem kromě vyplacené částky za fojtství se Koláček zavázal k vyplacení dalších 500 rýnských pro dosud nenarozeného pohrobka po předčasně zemřelém Martinu Křenkovi ( „který v tajnosti mateřskej pozůstává...“ ) a také až dospěje, že mu vydá tři krávy a deset kusů ovec. Josefem Křenkem očekávaný dědic po jeho synu Martinovi se narodil 8. června 1790. Pojmenovali ho stejným jménem jako dva předčasně zemřelé syny z prvního manželství Koláčkova Jiří a protože jeho otcem byl v matrice uveden Martin Koláček, byl zapsán pod příjmením Koláček a stejně tak i v úmrtní matrice, když 14. července téhož roku zemřel. Jestliže se tedy narozený pohrobek Martina Křenka nedožil dospělosti, mělo z jeho částky 500 rýnských 300 rýnských připadnout bývalému fojtu Josefu Křenkovi a 200 rýnských jeho nevěstě Rozíně a tehdy již Koláčkově manželce jako podíl z prodaného fojtství. Josef Křenek si při fojtství podržel stejnou výminku jako tehdy, když ho podstupoval synu Martinovi. A kromě toho si navíc vymínil ještě jednu řádku na fojtství před okny pro přísadu, právo zimovat své ovce s fojtovými, ovšem k tomu se zavázal, že na jejich zimování bude svážet seno z Dír na Herálky. A pro svého syna Jana Křenka ( *19.5.1776 † ? ) vymínil louku pod Ohřišťankou k bezplatnému užívání a také právo jednu páru tažného statku ( koně nebo voly ) pást s fojtovým tažným statkem. Dále fojt Koláček Josefu Křenkovi jakožto výminkáři dovolil každoročně brát jednu síhu dřev z fojtovského pastviska na Herálkách. Bývalý fojt Josef Křenek bydlel na Solanci na Podešvjance, kde patrně zlomen smrtí svého nejstaršího syna za krátký čas zemřel. Tam také předtím po dobu jeho fojtování na Hutisku bydlel se svou rodinou jeho jmenovec a bratranec Josef Křenek (1739–1803).
Josef Křenek ( * 16.3.1739 † 6.12.1803 ), měšťan v Opavě, rolník na Solanci a vrchnostenský hospodářský pojezdný
Někdy během r. 1768 anebo na přelomu let 1768–1769 se na rodný otcovský grunt na Solanci vrátil mladší syn zemřelého dobrodince a hospodáře hutiského kostela Jiřího Křenka (1708–1766) Josef Křenek. Při křtu jeho prvních dvou dětí, narozených v r. 1769 a 1770 na Solanci, o něm hutiská matrika zaznamenává, že byl měšťanem v Opavě a také, že jeho dětem kmotrovali Josef Walter, solní výběrčí z Bílovce, s Veronikou, manželkou Karla Noska, vrchního úředníka bíloveckého panství ( „capitanei oeconomici dominii Waagstadiensis“). Ačkoliv velká část života Josefa Křenka zůstává zahalena tajemstvím, kdy nevíme téměř nic o jeho mládí, kde a jakého dosáhl vzdělání, jaké souvislosti ho přivedly až do Slezska, přece jen zmíněné cenné údaje z hutiské matriky nás dovedou k odhalení zajímavých skutečností z jeho předchozího života.
V době, kdy se Josef Křenek ženil, byl vlastníkem měšťanského domu s vinným šenkem v Opavě. Mohl jeho nákup vína vycházet z dávných zkušeností fojtů, jejichž povinností bylo pro vrchnost a její šenky každoročně přivážet tzv. dalekou fůrou dva sudy vína, dokonce až z cizozemska ? Sňatek uzavřel dne 14. února 1765 v Bílovci s Františkou Noskovou ( * 4.11.1745 † 26.4.1811 ). Její otec byl při jejich svatbě v matrice zapsán jako vrchní úředník v Hradci ( nad Moravicí ) a současně šenkovní měšťan v Bílovci. Ovšem do Bílovce se s rodinou přestěhoval již někdy v rozmezí let 1761–1763. Podle dochovaných dokladů Karl Johann Nossek působil přinejmenším v letech 1765–1771 jako vrchní úředník a účetní na bíloveckém panství barona Václava Karla I. Sedlnického z Choltic ( majitelem panství v letech 1732–1776 ). Zkraje roku 1766 porodila Františka prvního syna Josefu Křenkovi v Opavě a dceru Františku 19. listopadu 1767 v Bílovci zřejmě u svých rodičů. Oběma novorozencům byl jako jeden z kmotrů přizván důchodní z vrchnostenské kanceláře v Hradci anebo jeho manželka. Ostatní děti z celkového počtu jejich třinácti potomků se narodily na Solanci. Místy svých předchozích pobytů a především kontakty s předními vrchnostenskými úředníky hradeckého a bíloveckého panství se pro nás Josef Křenek ze solanecké fojtovské rodiny Křenků stává klíčovou osobností. Byl to bezpochyby on, kdo v r. 1766 zprostředkovával zadání zakázky na odlití nového a největšího zvonu pro hutiský kostel opavskému zvonaři Stankemu. Je rovněž více než pravděpodobné, že zřejmě právě on v téže době anebo na sklonku 60. let obstarával veškerou realizaci spojenou s pořizováním náhrobků pro jeho rodiče a sestru a obdobně snad v r. 1772 i pro záhy zemřelého staršího bratra, fojta Jiřího Křenka III. Tím spíše, neboť Josef Křenek se po letech jako muž zkušený a vážený někdy před r. 1782 stal vrchnostenským hospodářským pojezdným na rožnovsko–krásenském panství. Byl mu svěřen dozor ( v matrikách byl uváděn jako „Glashüttenaufseher“) nebo samostatná správa nad původní vrchnostenskou sklářskou hutí na Prostřední Bečvě v Kněhyních než byla k r. 1794 přestěhována na Dolní Bečvu do Horního Rozpitého, kde už vrchnost přijala nájemce ( v r. 1802 byla huť zřízena opět v Kněhyních ). S jeho novým postavením zřejmě souvisela skutečnost, že z matčina odkazu až za třináct let po její smrti v r. 1785 při hutiském kostele složil nemalý kapitál k založení její fundace. Josef Křenek koupí připojil k otcovskému gruntu jeho někdejší paseky, které zahrnovaly podstatnou severozápadní část hřebene Soláně kromě samotného Čartáku a na nichž se nacházela pasekářská usedlost se starým číslem 43. Jak vykazují matriční zápisy jeho narozených dětí, Josef Křenek se svou rodinou bydlel přibližně v letech 1780-1789 na solanecké usedlosti č. 15, Podešvjance, která patřila jeho bratranci a jmenovci Josefu Křenkovi, hutiskému fojtovi. Zatímco na jeho rodném gruntě č. 57, kde předtím bydlel a vrátil se tam po roce 1789, se zdržovaly rodiny podruhů. Je také možné, což do časového kontextu dobře zapadá, že v té době nákladem Josefa Křenka bylo na č. 57 postaveno nové roubené obytné stavení. Podle Františka Koláčka tento dům, dochovaný do poloviny 20. století, připomínal svým stavebním stylem práci party tesařského mistra Jana Žáka, který se do historie zapsal především stavbou karlovického fojtství. Svůj nemovitý majetek Josef Křenek rozdělil mezi šest svých dospělých dětí a není známo, jakým způsobem vedle nich byla vyplacena ještě nejmladší dcera Renata Michutová ( *6.8.1784 † ?). Otcovský grunt č. 57, k němuž patřily i pastviny s lesem v Popelářském, rozdělil na dvě poloviny pod novými čísly popisnými 26 a 114 pro syny Aloise Křenka ( * 21.6.1782 † 30.11.1839 ) a Kajetána Křenka ( * 27.7.1780 † 1.11.1819 ). Poznamenejme ještě, že jeho syn Alois uzavřel v r. 1819 sňatek s ovdovělou fojtkou Rozinou z Hutiska po zemřelém Martinu Koláčkovi, která byla předtím manželkou i jeho příbuzného a předchozího hutiského fojta Martina Křenka. Pozemky staré pasekářské usedlosti č. 43 na Soláni byly rozděleny na čtyři díly s novými čísly popisnými nových živností mezi ostatní potomky Josefa Křenka : č. 98 synu Josefovi ( * 27.4.1769 † ?), svého času písaři ve sklářské huti,
V době, kdy se Josef Křenek ženil, byl vlastníkem měšťanského domu s vinným šenkem v Opavě. Mohl jeho nákup vína vycházet z dávných zkušeností fojtů, jejichž povinností bylo pro vrchnost a její šenky každoročně přivážet tzv. dalekou fůrou dva sudy vína, dokonce až z cizozemska ? Sňatek uzavřel dne 14. února 1765 v Bílovci s Františkou Noskovou ( * 4.11.1745 † 26.4.1811 ). Její otec byl při jejich svatbě v matrice zapsán jako vrchní úředník v Hradci ( nad Moravicí ) a současně šenkovní měšťan v Bílovci. Ovšem do Bílovce se s rodinou přestěhoval již někdy v rozmezí let 1761–1763. Podle dochovaných dokladů Karl Johann Nossek působil přinejmenším v letech 1765–1771 jako vrchní úředník a účetní na bíloveckém panství barona Václava Karla I. Sedlnického z Choltic ( majitelem panství v letech 1732–1776 ). Zkraje roku 1766 porodila Františka prvního syna Josefu Křenkovi v Opavě a dceru Františku 19. listopadu 1767 v Bílovci zřejmě u svých rodičů. Oběma novorozencům byl jako jeden z kmotrů přizván důchodní z vrchnostenské kanceláře v Hradci anebo jeho manželka. Ostatní děti z celkového počtu jejich třinácti potomků se narodily na Solanci. Místy svých předchozích pobytů a především kontakty s předními vrchnostenskými úředníky hradeckého a bíloveckého panství se pro nás Josef Křenek ze solanecké fojtovské rodiny Křenků stává klíčovou osobností. Byl to bezpochyby on, kdo v r. 1766 zprostředkovával zadání zakázky na odlití nového a největšího zvonu pro hutiský kostel opavskému zvonaři Stankemu. Je rovněž více než pravděpodobné, že zřejmě právě on v téže době anebo na sklonku 60. let obstarával veškerou realizaci spojenou s pořizováním náhrobků pro jeho rodiče a sestru a obdobně snad v r. 1772 i pro záhy zemřelého staršího bratra, fojta Jiřího Křenka III. Tím spíše, neboť Josef Křenek se po letech jako muž zkušený a vážený někdy před r. 1782 stal vrchnostenským hospodářským pojezdným na rožnovsko–krásenském panství. Byl mu svěřen dozor ( v matrikách byl uváděn jako „Glashüttenaufseher“) nebo samostatná správa nad původní vrchnostenskou sklářskou hutí na Prostřední Bečvě v Kněhyních než byla k r. 1794 přestěhována na Dolní Bečvu do Horního Rozpitého, kde už vrchnost přijala nájemce ( v r. 1802 byla huť zřízena opět v Kněhyních ). S jeho novým postavením zřejmě souvisela skutečnost, že z matčina odkazu až za třináct let po její smrti v r. 1785 při hutiském kostele složil nemalý kapitál k založení její fundace. Josef Křenek koupí připojil k otcovskému gruntu jeho někdejší paseky, které zahrnovaly podstatnou severozápadní část hřebene Soláně kromě samotného Čartáku a na nichž se nacházela pasekářská usedlost se starým číslem 43. Jak vykazují matriční zápisy jeho narozených dětí, Josef Křenek se svou rodinou bydlel přibližně v letech 1780-1789 na solanecké usedlosti č. 15, Podešvjance, která patřila jeho bratranci a jmenovci Josefu Křenkovi, hutiskému fojtovi. Zatímco na jeho rodném gruntě č. 57, kde předtím bydlel a vrátil se tam po roce 1789, se zdržovaly rodiny podruhů. Je také možné, což do časového kontextu dobře zapadá, že v té době nákladem Josefa Křenka bylo na č. 57 postaveno nové roubené obytné stavení. Podle Františka Koláčka tento dům, dochovaný do poloviny 20. století, připomínal svým stavebním stylem práci party tesařského mistra Jana Žáka, který se do historie zapsal především stavbou karlovického fojtství. Svůj nemovitý majetek Josef Křenek rozdělil mezi šest svých dospělých dětí a není známo, jakým způsobem vedle nich byla vyplacena ještě nejmladší dcera Renata Michutová ( *6.8.1784 † ?). Otcovský grunt č. 57, k němuž patřily i pastviny s lesem v Popelářském, rozdělil na dvě poloviny pod novými čísly popisnými 26 a 114 pro syny Aloise Křenka ( * 21.6.1782 † 30.11.1839 ) a Kajetána Křenka ( * 27.7.1780 † 1.11.1819 ). Poznamenejme ještě, že jeho syn Alois uzavřel v r. 1819 sňatek s ovdovělou fojtkou Rozinou z Hutiska po zemřelém Martinu Koláčkovi, která byla předtím manželkou i jeho příbuzného a předchozího hutiského fojta Martina Křenka. Pozemky staré pasekářské usedlosti č. 43 na Soláni byly rozděleny na čtyři díly s novými čísly popisnými nových živností mezi ostatní potomky Josefa Křenka : č. 98 synu Josefovi ( * 27.4.1769 † ?), svého času písaři ve sklářské huti,
č. 99 dceři Karolíně Třetinové ( * 2.7.1776 † ? ), č. 100 dceři Veronice Malíkové ( * 23.11.1770 † ? ) a č. 113 dceři Františce Kyselé ( * 9.11.1767 † 13.6.1837 ), manželce učitele Františka Kyselého na Hutisku. Rozložení těchto nemovitostí po Josefu Křenkovi přehledně zachycují indikační skici stabilního katastru z r.1833
( viz http://www.mza.cz/indikacniskici/ ).
Když ovšem po smrti Josefa Křenka byla na jeho pozůstalost až v r. 1815 uzavřena právní pořádnost a jeho majetek byl následně takto rozdělen mezi šest pozůstalých dětí, byly všechny tyto dědické podíly vrchností vzaty do zástavy, než dědicové společně zaplatí do panských důchodů dluh ve výši 1.668 rýnských 53 krejcary a 3 denáry. Tento peněžitý rest vyplynul z písemných účtů z úřadu při vrchnostenské sklárně po jejich zemřelém otci. Tolik k Josefu Křenkovi, o němž samotném výše získané poznatky by snad ještě bylo možné zkoumat do větších podrobností.
Náhrobky fojtovských rodin Křenků nemají obdobu nikde na Valašsku ani v přilehlých regionech. Jejich analogie se dochovaly právě jen ve slezském Bílovci a v blízké obci Bravantice. V Bravanticích se jedná o velmi podobný náhrobek z 80. let 18. století. Barokní stylová předloha podobných náhrobků, které se v této oblasti a z té doby nepochybně vyskytovaly, inspirovala dokonce i potomky majitelů panství Sedlnických z Choltic v Bílovci ještě na počátku 19. století k vytvoření souboru tří náhrobků. Neznáme-li autora ani místo vzniku kamenných náhrobků pro zemřelé členy rodiny Křenků ze Solance, můžeme téměř s jistotou v úzké spojitosti s nepřehlédnutelnými kontakty Josefa Křenka na bíloveckém panství tvrdit, že jejich přímým zadavatelem v letech 1766–1772 byl zřejmě Josef Křenek sám a vzorem pro jejich zadání a zpracování se staly dobové náhrobky ve Slezsku.
Když ovšem po smrti Josefa Křenka byla na jeho pozůstalost až v r. 1815 uzavřena právní pořádnost a jeho majetek byl následně takto rozdělen mezi šest pozůstalých dětí, byly všechny tyto dědické podíly vrchností vzaty do zástavy, než dědicové společně zaplatí do panských důchodů dluh ve výši 1.668 rýnských 53 krejcary a 3 denáry. Tento peněžitý rest vyplynul z písemných účtů z úřadu při vrchnostenské sklárně po jejich zemřelém otci. Tolik k Josefu Křenkovi, o němž samotném výše získané poznatky by snad ještě bylo možné zkoumat do větších podrobností.
Náhrobky fojtovských rodin Křenků nemají obdobu nikde na Valašsku ani v přilehlých regionech. Jejich analogie se dochovaly právě jen ve slezském Bílovci a v blízké obci Bravantice. V Bravanticích se jedná o velmi podobný náhrobek z 80. let 18. století. Barokní stylová předloha podobných náhrobků, které se v této oblasti a z té doby nepochybně vyskytovaly, inspirovala dokonce i potomky majitelů panství Sedlnických z Choltic v Bílovci ještě na počátku 19. století k vytvoření souboru tří náhrobků. Neznáme-li autora ani místo vzniku kamenných náhrobků pro zemřelé členy rodiny Křenků ze Solance, můžeme téměř s jistotou v úzké spojitosti s nepřehlédnutelnými kontakty Josefa Křenka na bíloveckém panství tvrdit, že jejich přímým zadavatelem v letech 1766–1772 byl zřejmě Josef Křenek sám a vzorem pro jejich zadání a zpracování se staly dobové náhrobky ve Slezsku.
Závěr
Vymření třetí generace rodiny Křenků po meči na solaneckém fojtství v r. 1772, úmrtí obou jmenovců a bratranců - Josefa Křenka, bývalého hutiského fojta, a solaneckého gruntovníka Josefa Křenka – na přelomu 18. a 19. století a stejně tak i v první třetině 19. století upadající význam a následné rozpuštění portášského sboru, v němž setrvali poslední dva zestárlí portáši z bystřické rodiny Křenků, ukončení pětigenerační fojtovské posloupnosti Křenků prodejem hrubobystřického fojtství v r. 1836, to vše symbolicky uzavřelo někdejší vzrůstající význam a slávu obou spřízněných fojtovských rodin ze Solance a z Velké Bystřice v průběhu 18. století.
Dodnes dochované hmotné doklady z té doby v podobě staveb solaneckého a hutiského fojtství a sedmi kamenných sepulkrálních památek jsou cennou ukázkou reprezentace a sebevědomí obou těchto zámožných fojtovských rodin. Pět náhrobků a dva kříže jejich zemřelých členů zároveň prezentovaly nejen jejich sociální postavení, ale i zbožnost. Situování jejich hrobů na čestných místech před vstupy do kostelů mělo trvale připomínat jejich zásluhy o zbudování lokálních kostelů rožnovské farnosti v jejich obcích.
Původní sociální funkce těchto náhrobků ( pietní označení hrobu s připomínkou zemřelého, současně reprezentace jeho individuality a sociálního postavení a tím zprostředkovaně i jeho rodiny ) však nezůstala neměnná. Jejich význam se umenšoval tak, jak plynul čas. Byly poznamenány nedostatečnou péčí příbuzných, pro něž náhrobky ztrácely funkci kdysi tak důležitou a které s náhrobky už ani nespojovala rodová paměť. Sepulkrálie fojtovských rodin Křenků zvětrávaly, utrpěly četná poškození a zarůstaly mechem a travou. Ve 20. století náhrobky bystřických Křenků ovšem začaly nabývat funkci hmotných památek na členy někdejšího zemského sboru portášů s až zcela zavádějící asociací tzv. portášských náhrobků, a proto i nezbytná péče o ně se postupně přesunula z ryze soukromé sféry do veřejné. Díky tomuto historickému vývoji mohou náhrobky Křenků u farního kostela ve Valašské Bystřici dodnes spočívat na svých původních místech, kde byli členové této rodiny pohřbeni. Naproti tomu náhrobky solanecké fojtovské rodiny Křenků při farním kostele na Hutisku měly ve 20. století zcela odlišný a značně pohnutý úděl. Podle zmínky ve farní kronice byly ještě v r. 1923 opraveny. A jak vzpomínal pan František Koláček, nacházely se po pravé straně kostela, v současnosti tedy v místě pravého dolního rohu hřbitova před kostelem. Když zde někdy v letech 1946-1947 potomci hutiské fojtovské rodiny Koláčků budovali velký pomník a osazení rozsáhlého rodinného hrobu, byly historické náhrobky rodiny Křenků ze svého původního místa odstraněny a již částečně poškozené přesunuty na protější levou stranu před kostelem na místo, kde dnes stojí misijní kříž. O několik let později v r. 1952 jim už hrozila naprostá likvidace, neboť byly k pohoršení občanů přemístěny na skládku za bývalou márnicí, kde se odkládaly staré, nepotřebné a vyřazené pomníky ze hřbitova a lidé si z nich odváželi vybrané kusy a používali je jako kámen do základů staveb. Do této situace bez okolků zasáhl hutiský občan Jan Maléř, Hutišťany zvaný Svatka. Společně se synem Josefem Maléřem (1928–2007), pozdějším pracovníkem Valašského muzea v přírodě v Rožnově p. R. ( pěkný medailon o něm a o jeho otci napsal Richard Sobotka : Putování za tufarovým hrnečkem – ohlédnutí za Josefem Maléřem. Valašsko, 20, 2008/1, s. 43-44.), náhrobky tajně v noci u márnice vyzvedli a s nepředstavitelnou námahou, aby je při manipulaci nepoškodili, je převezli a složili u jejich domu. Náhrobky u nich zůstaly až do druhé poloviny 60. let, kdy tehdejší ředitel Valašského muzea v přírodě v Rožnově p. R. Ing. Jan Rudolf Bečák pojal plán utvořit kolem muzejního kostelíku sv. Anny hřbitovní okrsek, který by propojil expozici funerální plastiky pod širým nebem s čestným pohřebištěm Valašského Slavína. A právě tehdy sem byly společně s litinovými kříži a kamennými náhrobky z rušených hřbitovů převezeny i uchované náhrobky solaneckých Křenků z Hutiska a rovněž z Horní Bečvy náhrobek Jana Maliny a jeho manželky Zuzany, roz. Křenkové ze solaneckého fojtství.
Náhrobky fojtovských rodin Křenků jsou zcela jedinečnými památkami. Nemají obdobu nikde na Valašsku ani v přilehlých regionech. Jejich analogie se dochovaly jen ve slezském Bílovci a v blízké obci Bravantice. V Bílovci se jedná o soubor tří náhrobků manželů Sedlnických z Choltic a Johanny z Foullon de Norbeeck z počátku 19. století a v Bravanticích o náhrobek z 80. let 18. století.
Dodnes dochované hmotné doklady z té doby v podobě staveb solaneckého a hutiského fojtství a sedmi kamenných sepulkrálních památek jsou cennou ukázkou reprezentace a sebevědomí obou těchto zámožných fojtovských rodin. Pět náhrobků a dva kříže jejich zemřelých členů zároveň prezentovaly nejen jejich sociální postavení, ale i zbožnost. Situování jejich hrobů na čestných místech před vstupy do kostelů mělo trvale připomínat jejich zásluhy o zbudování lokálních kostelů rožnovské farnosti v jejich obcích.
Původní sociální funkce těchto náhrobků ( pietní označení hrobu s připomínkou zemřelého, současně reprezentace jeho individuality a sociálního postavení a tím zprostředkovaně i jeho rodiny ) však nezůstala neměnná. Jejich význam se umenšoval tak, jak plynul čas. Byly poznamenány nedostatečnou péčí příbuzných, pro něž náhrobky ztrácely funkci kdysi tak důležitou a které s náhrobky už ani nespojovala rodová paměť. Sepulkrálie fojtovských rodin Křenků zvětrávaly, utrpěly četná poškození a zarůstaly mechem a travou. Ve 20. století náhrobky bystřických Křenků ovšem začaly nabývat funkci hmotných památek na členy někdejšího zemského sboru portášů s až zcela zavádějící asociací tzv. portášských náhrobků, a proto i nezbytná péče o ně se postupně přesunula z ryze soukromé sféry do veřejné. Díky tomuto historickému vývoji mohou náhrobky Křenků u farního kostela ve Valašské Bystřici dodnes spočívat na svých původních místech, kde byli členové této rodiny pohřbeni. Naproti tomu náhrobky solanecké fojtovské rodiny Křenků při farním kostele na Hutisku měly ve 20. století zcela odlišný a značně pohnutý úděl. Podle zmínky ve farní kronice byly ještě v r. 1923 opraveny. A jak vzpomínal pan František Koláček, nacházely se po pravé straně kostela, v současnosti tedy v místě pravého dolního rohu hřbitova před kostelem. Když zde někdy v letech 1946-1947 potomci hutiské fojtovské rodiny Koláčků budovali velký pomník a osazení rozsáhlého rodinného hrobu, byly historické náhrobky rodiny Křenků ze svého původního místa odstraněny a již částečně poškozené přesunuty na protější levou stranu před kostelem na místo, kde dnes stojí misijní kříž. O několik let později v r. 1952 jim už hrozila naprostá likvidace, neboť byly k pohoršení občanů přemístěny na skládku za bývalou márnicí, kde se odkládaly staré, nepotřebné a vyřazené pomníky ze hřbitova a lidé si z nich odváželi vybrané kusy a používali je jako kámen do základů staveb. Do této situace bez okolků zasáhl hutiský občan Jan Maléř, Hutišťany zvaný Svatka. Společně se synem Josefem Maléřem (1928–2007), pozdějším pracovníkem Valašského muzea v přírodě v Rožnově p. R. ( pěkný medailon o něm a o jeho otci napsal Richard Sobotka : Putování za tufarovým hrnečkem – ohlédnutí za Josefem Maléřem. Valašsko, 20, 2008/1, s. 43-44.), náhrobky tajně v noci u márnice vyzvedli a s nepředstavitelnou námahou, aby je při manipulaci nepoškodili, je převezli a složili u jejich domu. Náhrobky u nich zůstaly až do druhé poloviny 60. let, kdy tehdejší ředitel Valašského muzea v přírodě v Rožnově p. R. Ing. Jan Rudolf Bečák pojal plán utvořit kolem muzejního kostelíku sv. Anny hřbitovní okrsek, který by propojil expozici funerální plastiky pod širým nebem s čestným pohřebištěm Valašského Slavína. A právě tehdy sem byly společně s litinovými kříži a kamennými náhrobky z rušených hřbitovů převezeny i uchované náhrobky solaneckých Křenků z Hutiska a rovněž z Horní Bečvy náhrobek Jana Maliny a jeho manželky Zuzany, roz. Křenkové ze solaneckého fojtství.
Náhrobky fojtovských rodin Křenků jsou zcela jedinečnými památkami. Nemají obdobu nikde na Valašsku ani v přilehlých regionech. Jejich analogie se dochovaly jen ve slezském Bílovci a v blízké obci Bravantice. V Bílovci se jedná o soubor tří náhrobků manželů Sedlnických z Choltic a Johanny z Foullon de Norbeeck z počátku 19. století a v Bravanticích o náhrobek z 80. let 18. století.
Znázornění stupňů příbuzenství v sestupné linii mezi fojtovskými rodinami Křenků z obcí Solanec a Velká ( Valašská ) Bystřice - ke stažení ZDE
Poděkování
Za pomoc a spolupráci při náročném genealogickém prokázání příbuzenství mezi fojtovskými rodinami Křenků ze Solance a z Velké Bystřice patří mé velké poděkování Radimu J. Vašutovi.
Seznam pramenů a literatury
Zemský archiv Opava,
Fond Velkostatek Valašské Meziříčí – Rožnov, i. č. 66 - sig. 3451, i. č. 72 - sig. 3471, i. č. 131a - sig. 3558, i. č. 132 - sig. 3560, i. č. 133 - sig. 3561, i. č. 135 - sig. 3563, i. č. 145 - sig. 3459, i. č. 149 - sig. 3463, i. č. 169 - sig. 3568.
Sbírka matrik, i. č. 15, 216, 2249, 2253, 2256, 10140.
Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc,
Fond Arcibiskupství olomoucké, i. č. 1881, sig. AIVd54/11
Fond Arcibiskupská konzistoř Olomouc, G6, karton 8293, B16, karton 1830.
Archiv autora,
Fond Velkostatek Valašské Meziříčí – Rožnov, i. č. 66 - sig. 3451, i. č. 72 - sig. 3471, i. č. 131a - sig. 3558, i. č. 132 - sig. 3560, i. č. 133 - sig. 3561, i. č. 135 - sig. 3563, i. č. 145 - sig. 3459, i. č. 149 - sig. 3463, i. č. 169 - sig. 3568.
Sbírka matrik, i. č. 15, 216, 2249, 2253, 2256, 10140.
Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc,
Fond Arcibiskupství olomoucké, i. č. 1881, sig. AIVd54/11
Fond Arcibiskupská konzistoř Olomouc, G6, karton 8293, B16, karton 1830.
Archiv autora,
MALINA, Karel J. : Václav Kvinta a socha sv. Jana Nepomuckého v Rožnově pod Radhoštěm. Horní Bečva 2011, nepublikovaná studie
MALINA, Karel J. : Prostřední Bečva 1703-1850 : vybrané kapitoly z historie obce. Horní Bečva, 2011-2012, nepublikovaná studie
Literatura
BUBÍLKOVÁ–KOLÁČKOVÁ, Anežka : Na solanském fojtství. In : Naše Valašsko, 4, 1938, s. 29, 31-32.
DOBEŠ, František : Javořiny na panství valašskomeziříčském. In : Dolina Urgatina, 3, 1949, s. 13-14.
DOBEŠ, František : Kniha o Stříteži. Díl III. Valašské Meziříčí, vl. nákladem 1945.
DRÁPALA, Daniel : Valašský Slavín a Kniha paměti kraje. In : Valašsko, 17, 2006/2, s. 19.
DRÁPALA, Daniel. Na čísle posledním. Poznámky ke studiu hřbitovů na východní Moravě a jejich využití jako pramene. Národopisný věstník, 2001, roč. 17, č. 1, s. 97n.
DRÁPALA, Daniel : „…památku lásky, cti a vážnosti nebo vděčnosti pro zemřelýho vystaviti…“ K sociální funkci náhrobku v tradičním venkovském prostředí severovýchodní Moravy 18. a 19. století. In : Památková péče na Moravě, sv. 13, 2007, s. 23-34.
[ KOLÁČEK, František ] : O historii obce Hutisko-Solanec. In : Zpravodaj obce Hutisko-Solanec, 2012, č. 12, s. 8.
KUNZ, Ludvík : O verbování lidí portovních a o jejich hmotném postavení. In : Naše Valašsko, 9, 1946, s. 71.
LANGER, Jiří : Co mohou prozradit lidové stavby. READY spol. s.r.o., Rožnov p. R. 1997.
PRAHL, Roman a kol. : Umění náhrobku v českých zemích let 1780-1830. Academia, Praha 2004.
SOBOTKA, Richard : Putování za tufarovým hrnečkem – ohlédnutí za Josefem Maléřem. In : Valašsko, 20, 2008/1,
s. 43-44.
ŠEVČÍK, Alfons : Portáši. Národní četníci a ochránci valašských hor. Vsetín. Výbor národopisných slavností 1930.
Valašská Bystřice 1651-2001. Obec Valašská Bystřice 2001.
VAŠUT, Radim J. : Genealogie našich předků. Soukromý tisk, Olomouc 2008.
VAŠUT, Radim J. : Genealogie našich předků. Ročenka 2009. Soukromý tisk, Olomouc 2009.
Založení Hutiska a jeho fojtství. In : Sborník musejní společnosti ve Valašském Meziříčí, 1910/1911, č. 14, s. 1-7.
http://www.bilovec.cz/vismo/dokumenty2.asp?id=708747 [cit.2013-12-31].
http://www.bravantice.cz/index.php?option=com_phocagallery&view=detail&catid=244:pamatky&id=3179:barokni-nahrobek-z-18-stoleti&tmpl=component&lang=cs [cit.2013-12-31].
http://www.farnosthutisko.cz/historie.php [cit.2013-12-31].
http://www.hutisko-solanec.eu/1.22-historie-hutiska [cit.2013-12-31].
http://www.vmp.cz/cs/navstevnici-prohlidka-muzea/prohlidka-muzea/valasska-dedina/objekty-valasske-dediny/kaple-z-valasske-bystrice.html [cit.2013-12-31].
http://www.zamekbilovec.estranky.cz/clanky/dum-purkrabiho.html [cit. 2014-08-31].
MALINA, Karel J. : Prostřední Bečva 1703-1850 : vybrané kapitoly z historie obce. Horní Bečva, 2011-2012, nepublikovaná studie
Literatura
BUBÍLKOVÁ–KOLÁČKOVÁ, Anežka : Na solanském fojtství. In : Naše Valašsko, 4, 1938, s. 29, 31-32.
DOBEŠ, František : Javořiny na panství valašskomeziříčském. In : Dolina Urgatina, 3, 1949, s. 13-14.
DOBEŠ, František : Kniha o Stříteži. Díl III. Valašské Meziříčí, vl. nákladem 1945.
DRÁPALA, Daniel : Valašský Slavín a Kniha paměti kraje. In : Valašsko, 17, 2006/2, s. 19.
DRÁPALA, Daniel. Na čísle posledním. Poznámky ke studiu hřbitovů na východní Moravě a jejich využití jako pramene. Národopisný věstník, 2001, roč. 17, č. 1, s. 97n.
DRÁPALA, Daniel : „…památku lásky, cti a vážnosti nebo vděčnosti pro zemřelýho vystaviti…“ K sociální funkci náhrobku v tradičním venkovském prostředí severovýchodní Moravy 18. a 19. století. In : Památková péče na Moravě, sv. 13, 2007, s. 23-34.
[ KOLÁČEK, František ] : O historii obce Hutisko-Solanec. In : Zpravodaj obce Hutisko-Solanec, 2012, č. 12, s. 8.
KUNZ, Ludvík : O verbování lidí portovních a o jejich hmotném postavení. In : Naše Valašsko, 9, 1946, s. 71.
LANGER, Jiří : Co mohou prozradit lidové stavby. READY spol. s.r.o., Rožnov p. R. 1997.
PRAHL, Roman a kol. : Umění náhrobku v českých zemích let 1780-1830. Academia, Praha 2004.
SOBOTKA, Richard : Putování za tufarovým hrnečkem – ohlédnutí za Josefem Maléřem. In : Valašsko, 20, 2008/1,
s. 43-44.
ŠEVČÍK, Alfons : Portáši. Národní četníci a ochránci valašských hor. Vsetín. Výbor národopisných slavností 1930.
Valašská Bystřice 1651-2001. Obec Valašská Bystřice 2001.
VAŠUT, Radim J. : Genealogie našich předků. Soukromý tisk, Olomouc 2008.
VAŠUT, Radim J. : Genealogie našich předků. Ročenka 2009. Soukromý tisk, Olomouc 2009.
Založení Hutiska a jeho fojtství. In : Sborník musejní společnosti ve Valašském Meziříčí, 1910/1911, č. 14, s. 1-7.
http://www.bilovec.cz/vismo/dokumenty2.asp?id=708747 [cit.2013-12-31].
http://www.bravantice.cz/index.php?option=com_phocagallery&view=detail&catid=244:pamatky&id=3179:barokni-nahrobek-z-18-stoleti&tmpl=component&lang=cs [cit.2013-12-31].
http://www.farnosthutisko.cz/historie.php [cit.2013-12-31].
http://www.hutisko-solanec.eu/1.22-historie-hutiska [cit.2013-12-31].
http://www.vmp.cz/cs/navstevnici-prohlidka-muzea/prohlidka-muzea/valasska-dedina/objekty-valasske-dediny/kaple-z-valasske-bystrice.html [cit.2013-12-31].
http://www.zamekbilovec.estranky.cz/clanky/dum-purkrabiho.html [cit. 2014-08-31].