Jan byl už přes rok ženatý, když v r. 1703 po utvoření Prostřední Bečvy vrchnost jejich selský grunt povýšila na nové hornobečvanské fojtství. Po převzetí gruntu ho v počátcích jeho samostatného hospodaření zřejmě dosud ovlivňoval otec. Teprve až po jeho úmrtí Jan na svá bedra přijal současně vykonávání úřadu a povinností fojta.
Doba jeho fojtování byla od samého počátku značně pohnutá. Horní Bečva představovala v horské krajině nejvýše položenou, okrajovou a pohraniční obec rožnovsko-krasenského panství. Proto se jí dotýkalo jako v minulosti už tolikrát nebezpečí úherských vpádů na Moravu a také pohraniční spory. Když Moravané v r. 1704 neodpověděli na výzvu protihabsburského rákócziovského povstání, aby se s Uhry spojili proti císaři, zahájily kurucké jezdecké oddíly své kořistnické nájezdy. K přímému vpádu kuruců na Rožnovsko, v jehož obcích při tom zabili pět mužů a jednoho z nich na Horní Bečvě, došlo ve druhé polovině února 1708. Po porážce rákócziovského povstání však zločinnost v hraničních oblastech Moravy neustávala. K jejímu zamezení a zvýšení bezpečnosti v horách byl už natrvalo zřízen portášský sbor. Nejbližší z jeho stanic sídlila na Hutisku a v r. 1720 její osádku představoval feldvébl s devíti prostými portáši. Při vleklém sporu o hranice na území později založených Karlovic mezi rožnovským a vsetínským panstvím v letech 1698-1713 byla dokonce odvezena hornobečvanská gruntovní kniha a jako jeden z dokladů předložena brněnskému tribunálu, u kterého se měl spor rozřešit. Tam se ale nenávratně ztratila. Po dlouhé a tuhé zimě r. 1709 přicházela neúroda, nedostatek, hlad a nemoci. Moravou se začalo šířit děsivé nebezpečí morové nákazy. Pronikla až do Pobečví a samotného Meziříčí. Město bylo od října 1715 až do ledna 1716 uzavřeno a hlídáno vojáky.
V r. 1706 panství přešlo na falkenberskou větev Žerotínů a vrchností fojta Jana byl v letech 1706-1716 Karel Jindřich ze Žerotína, který vykazoval snahu o vzrůst svého majetku. Nechal postavit rožnovský pivovar, střítežské hamry, krásenskou palírnu a v r. 1714 na území, o které vedl spory se vsetínským panstvím, z dosavadní osady roztroušených pasekářských usedlostí ustanovit novou obec, která pak po něm dostala jméno Karlovice.
Pro nenahraditelnou ztrátu staré gruntovní knihy nemáme možnost nahlédnout do hmotných poměrů tehdejšího fojtství. Z Janova manželství se Zuzanou Hlaváčovou vzešlo 8 dětí. Z nich ke třem jsme v úmrtní matrice nezaznamenali, kdy pravděpodobně ještě v útlém věku zemřely. A tak když fojt Jan ve stáří 42 let ovdověl, nevíme přesně, kolika dětmi obklopen zůstal sám. S určitostí to byli 15letý Martin, 10letá Kateřina, 7letá Anna, 5letý Jiří a ještě ani ne tříměsíční kojenec Zuzana. Vyvstalé těžké rodinné poměry bylo nutné co nejdříve řešit příchodem nové manželky, která současně měla vstoupit i do role maměnky fojtky. O Janově už dávno pevně zavedeném postavení svědčí, že do tří měsíců se konala svatba a nevěstou od něho o celých jedenadvacet let mladší byla Rozina, dcera hutiského fojta Pavla Majera. Za svědka jí šel nejstarší bratr Jan Majer, panský šenkýř z Rožnova.S druhou manželkou prožil Jan společně 15 let a přivedli na svět 10 dětí. Kromě jednoho jim všechny už v útlém věku pomřely. Dospělého věku se dožil pouze druhorozený syn Jan, o němž netušíme, kdy byl určen za budoucího dědice fojtství.
Za života fojta Jana po ústupu nebezpečí moru docházelo k velkému rozhojnění poutí do Zašové. Rožnovský farář František Wagner jako horlivý šiřitel mariánské úcty jí věnoval zvláštní pozornost. Ve starém dřevěném kostelíku svaté Anny tu byl na hlavním oltáři od nepaměti umístěn starý milostný gotický obraz Panny Marie, obdařený četnými votivními předměty od věřících za uzdravení. Hrabě Karel Jindřich ze Žerotína začal v Zašové v r. 1714 stavět obrovským nákladem nový kostel, který však dokončil až jeho bratr a nástupce František Ludvík, držitel panství v letech 1716-1731. Ten se budováním nového chrámu natolik zadlužil, že výnos z celého rožnovského panství sotva stačil krýt úvěry a úroky nákladů. Stavba však byla zdárně dokončena a nový kostel byl slavnostně požehnán 15. července 1725. Během nebývalé slavnosti za účasti až dvou tisíc lidí z blízkého i širšího okolí byl také ze starého kostelíku do nového kostela v průvodu šesti kněží přenesen obraz P. Marie Zašovské. V té době po dlouholetém úsilí už bylo také rozhodnuto o zřízení trinitářského kláštera v Zašové, jehož základní kámen byl položen při slavnosti 4. října 1725. Trinitářští řeholníci měli zajišťovat službu a duchovní zázemí poutníkům a rožnovský farář na ně mohl delegovat i duchovní správu v Zašové a okolí. Zašová pro chudé obyvatelstvo z rožnovské farnosti, které si pro nedostatek prostředků nemohlo dovolit delší putování, měla s možností jednodenních poutí neobyčejný význam. Pouť vždycky představovala jednu z mála příležitostí vymanit se z každodenního tíživého životního zápasu, práce a povinností. Umožňovala nejen duchovní katarzi a povznesení, ale účast na slavnostních mších, vykonání zpovědi na jiném místě zbavovalo poutníky tíže svědomí a mělo blahodárný psychický účinek. Proto se nelze divit tomu, že obdobně jako na jiných místech Moravy se i v Zašové obnova a silná podpora poutní tradice stala nejmilejší a nejpřijatelnější formou rekatolizace.
Nevíme, zda fojt Jan patřil mezi zakládajícími členy rožnovského Růžencového bratrstva, které vzniklo v r. 1710 z iniciativy faráře Wagnera. Když ale časem po Wagnerově odchodu z Rožnova ve své činnosti skomíralo, až téměř zaniklo, byl Jan Malina uveden mezi jeho předními členy na příležitostně vydaném tisku při slavnostní obnově bratrstva v r. 1728. Jmenovali ho jedním ze starších bratrů, zastupujících jednotlivé obce, mezi nimiž nacházíme jména i některých dalších fojtů. Členství v náboženském bratrstvu, od 20. let patrný vliv téměř pravidelně do rožnovské farnosti přicházejících cizích kazatelů a misionářů, možnost alespoň jednodenních a nejen titulárních poutí do Zašové a od r. 1735 čtyřikrát ročně ke kříži na Radhošti, to vše byly tehdy pro věřící masově oblíbené dobrovolné formy barokní laické zbožnosti, otevřené příslušníkům všech společenských vrstev. Při všech se nabízelo téměř ideální spojení duchovního prožitku se společenským životem.
V té době rožnovská farnost s počtem až 19 přifařených obcí byla nejmarkantnějším příkladem nedostatečného rozšíření farní sítě, které tolik znepokojovalo konfesně absolutistický habsburský stát. Olomoucká konzistoř i malé vrchnosti se však zřizování nových farností vytrvale bránily pro nedostatek financí. Proto se spokojovaly se zřizováním lokálních kaplanství, k jejichž dotaci vystačil nižší roční příjem. Podobně bylo konečně až v r. 1732 i v rožnovské farnosti zřízeno lokální kaplanství se stavbou dřevěného kostela na Hutisku. Do něho Jan Malina docházel se svou rodinou už jen po několik málo posledních let svého života. Zemřel zaopatřen svátostmi umírajících 6. května 1737 a dne 8. května na novém hřbitůvku u hutiského kostela jako první z řady jeho předků, kteří byli pochováni v Rožnově, nalezl i poslední odpočinek.
Z jeho odkazu byla při hutiském kostele ještě téhož roku
založena fundace s jistinou 50 zlatých. Z jejího úrokového výnosu
mělo být vždy v patnáctiletí slouženo za zakladatele nadace sedm mší
svatých. Po novém uspořádání od r. 1898 bývala ročně sloužena jedna tichá mše svatá
a z 35 zlatých roční úrok obnášel 1 zlatý 47 krejcarů, z něhož připadlo
kostelu 29 krejcarů a faráři 1 zlatý 17 krejcarů. Nadace fojta Jana Maliny byla
např. k r. 1771 součástí celkem šesti
zádušních fundací, kterými jinak chudobný hutiský kostel disponoval a které byly
podle odkazu založeny převážně zemřelými fojty ze spádových obcí hutiské
lokálie.
