Z písemností rodiny Polanských z Horní Bečvy. Život a vzpomínky Aloise Josefa Polanského (1849-1944). - Karel Jan Malina - osobní stránky

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Z písemností rodiny Polanských z Horní Bečvy. Život a vzpomínky Aloise Josefa Polanského (1849-1944).

Výběr z mých textů
 
 

V r. 1850 se přestěhoval se svou rodinou z Frenštátu na Horní Bečvu bývalý tkalcovský mistr Jan Polanský. Na základě povolení c. k. okresního hejtmanství ve Valašském Meziříčí tu začal provozovat barvířské řemeslo a drobný obchod. Jan Polanský byl černobarvířem, tzn., že tkaniny barvil na černo, modro a hnědo. Na Rožnovsku byly tehdy kontakty se Frenštátem velmi četné a živé, zvláště v souvislosti s nastávajícím vrcholným rozkvětem domácí tkalcovské výroby v letech 1850-1860. Jejím střediskem byl Rožnov, ale přitom až polovina tkalců v obcích na Rožnovsku pracovala pro Frenštát, protože frenštátští faktoři dovedli opatřit pro tkalce lepší a pevnější osnovy a také jim za vyhotovené dílo lépe platili.
 
Rodina Polanských bydlela na Horní Bečvě nejprve v domku Františka Maliny s čp. 308 naproti kostelu za Bečvou a v r. 1857 se přestěhovala na pasekářskou usedlost Barbory Malinové s čp. 253 (zvané U Kneblů, dnes u hřiště) a posléze zhruba od r. 1865 pobývali zase blíže ke kostelu na čp. 54. Potřeba barvířů byla zřejmě velká, protože jejich počet ve Frenštátě v té době stoupl ze dvou na šest a také i na Horní Bečvě kromě Jana Polanského si v r. 1859 vyřídil povolení k černobarvířství také už zmíněný František Malina (1832-1879) z čp. 308. Práce těchto drobných řemeslníků obdobně jako tkalců se však stále více dostávala do krize a úpadku příčinou změn ve spotřebitelských návycích a konkurence továrenské velkovýroby, která měla lacinější, kvalitnější a tím i žádanější produkci. Už v první polovině 60. let se patrně začala situace pro Polanského barvířskou živnost na Horní Bečvě zhoršovat, protože ji v r. 1865 převedl za blízkou moravsko-uherskou hranici do Makova. Jeho mladší syn Alois Polanský se svými početnými sourozenci v součinnosti celé rodiny pomáhal při barvířském řemesle a postupně vlastně začínali pracovat pro svého nejstaršího bratra Františka Polanského (1844-1914), který v Makově samostatně provozoval obchod se střižným zbožím. Není známo kde, u koho a jakého dosáhl Alois vzdělání, pouze to, že docela obstojně, stejně jako jeho bratr František již před časem vyučený obchodní příručí, ovládal němčinu.
 
Stěžejní událostí významně předurčující další osud Aloise Polanského a vůbec i celé jeho rodiny bylo jeho rozhodnutí vycestovat s dalšími dvěma bratry do Ameriky. Odhodlali se k tomu po vzoru v té době stále narůstajícího počtu vystěhovalců a na základě rozšiřovaných novinových zpráv o lákavých možnostech a podmínkách ke šťastnějšímu životu v daleké cizině a také už i osobních zkušeností prvních osadníků na americké půdě. Proud vystěhovalců z Rožnovska směřoval především do Texasu, kde se osadníkům z Evropy v počátcích ještě otevíraly obrovské plochy dosud nevyužité půdy. Cestovalo se povětšinou vlakem tehdy nejblíže z Přerova nebo Olomouce přes Prahu až do německých přístavů v Brémách a Hamburku a odtud dále lodí do texaského přístavu Galveston na pobřeží Mexického zálivu. Hlavní pohnutkou tehdy jedenadvacetiletého Aloise a devatenáctiletého Jana Polanských k vycestování byla údajně jejich snaha vyhnout se nepopulární vojenské službě, když byla následkem prusko-rakouské války zavedena všeobecná branná povinnost. Ale především tím jako mladí lidé řešili nepříliš slibné životní a existenční podmínky. Naznačuje to samotné vyprávění Alois Polanského, písemně zaznamenané na sklonku jeho života. V něm zmiňuje jistou až dramatickou okolnost jejich odchodu do Ameriky: vážnou rozepři s jejich nejstarším bratrem Františkem, pro něhož pracovali, ale on jim neplatil. Alois před nastoupením cesty měl jen skrovný obnos peněz, které si sám vydělal barvením bleděmodrého plátna. František s jejich rozhodnutím odjet do Ameriky nesouhlasil a snažil se jim v tom všemožně zabránit. Naproti tomu jejich otec Jan Polanský je v jejich smělém úmyslu podporoval a dokonce je i sám vyprovázel na cestě až do Německa. Vycestovali, i když Alois Polanský zmiňuje, že měli jisté certifikáty, které jim měly být dobré k obdržení pasů, s největší pravděpodobností nelegálně, protože podací protokol okresního hejtmanství v pasových a vystěhovaleckých záležitostech jejich jména nezaznamenává. Bratři Alois a Jan Polanských, doprovázeni otcem, vzali s sebou i mladšího, teprve čtrnáctiletého bratra Adolfa a směřovali obvyklou cestou. Podle Aloisových údajů, které se v průběhu jimi nastoupené cesty dotýkají až česko-německého pohraničí, podle všeho podél Labe v místech dnešních národních parků Českého a Saského Švýcarska, se lze domnívat, že pro nedostatek finančních prostředků sledovali zhruba směr železniční trati přinejmenším z Čech až k severoněmeckým přístavům pěšky. U blíže nespecifikovaného města Neustadt se rozloučili s otcem. Po dalším cestování na nejmenovaném místě si prací v železničních továrnách vydělali potřebné prostředky k přeplavení do Ameriky. V lednu 1871 pak přicestovali do Galvestonu na lodi Meteor vypravené z Brém. Usadili se při městečku Fayetteville v centrální části Texasu. Jejich cílem bylo nejprve vlastní prací vydělat peníze, aby za ně umožnili vycestovat do Ameriky z Horní Bečvy i rodičům spolu s ostatními sourozenci. A tak ještě téhož roku podal pak šedesátipětiletý Jan Polanský na okresním hejtmanství žádost o vystavení propouštěcího certifikátu – cestovního pasu, který mu byl obratem vyřízen a vydán, aby s pěti dcerami a nejmladším synem Robertem nastoupil riskantní a nepředstavitelně dlouhou cestu do Ameriky. Rodina Polanských přijela do Ameriky  lednu 1872 a po shledání s bratry Aloisem, Janem a Adolfem se všichni usadili rovněž při Fayetteville. Tím skončila jedenadvacetiletá epizoda života rodiny Polanských na Horní Bečvě, jejíž příslušníci postupným zánikem tradičního řemesla ztratili jako i mnozí jiní jistotu obstojných existenčních podmínek.

Jan Polanský 1806-1881
Josefa Polanská,roz. Velčovská 1824-1898

 
Při hledání nového uplatnění prokázali jim vlastní neobyčejnou houževnatost a pracovitost a vynikali i nadprůměrnou inteligencí a mnohým nadáním, jak dokládají jejich následující životní osudy. Ne náhodou sourozenci Polanských svým přínosem a vkladem do společného díla prvních moravských krajanů v Texasu přitom zaujímali přední místa a byli velmi váženi v jejich komunitách. Patřili k spoluzakladatelům osady, kterou na návrh bratra Roberta Polanského v r. 1886 nazvali Frenštát, a zasloužili se o zřízení jejího kostela, hřbitova a školy, k jejíž stavbě věnoval pozemek Adolf Polanský, potom zdejší první a dlouholetý učitel.
 
Alois Polanský jako jediný ze sourozenců Polanských zůstal u Fayetteville, kde po sňatku s Johanou Chovancovou v r. 1873, rodačkou z Frenštátu pod Radhoštěm, zakoupil vlastní farmu. Na zanedbaných pozemcích začali s manželkou za velice obtížných podmínek hospodařit. Pracovali denně od ranního rozbřesku až do tmy s párem volů, které koupili na úvěr. Žili jen z kukuřičného chleba a kukuřičné kaše a teprve po prvním roce hospodaření z utržených peněz mohli nakoupit cukr, kávu a pytel pšeničné mouky. Následkem těžké práce Alois onemocněl tuberkulózou a lékař mu oznámil, že mu zbývá jen velice krátký čas života. Tehdy, když se ocitl tváří v tvář smrti, začal si sám připravovat domácí léky na základě vlastních znalostí o léčivých účincích různých bylin. Jak dokládají četné dochované rukopisy Polanských, které s sebou vzali z Horní Bečvy do Ameriky, bylinnou léčbou se již velmi dávno aktivně zabývali, především jejich nejstarší bratr František, který žil na Kysucích, a také jejich matka Josefa, která se díky tomu stala i prvním lékařem všech nemocných v texaském Frenštátě. Přípravami zvláštní bylinné směsi docílil Alois nakonec vlastního léku, který mu pomohl překonat plicní onemocnění a za sedm měsíců se postavil opět k pluhu na poli. Nechtěl však po celý zbytek života zůstat farmářem a proto farmu pronajal a otevřel si ve Fayetteville klempířskou dílnu. Jako výjimečně nadaný a známý i jako výrobce čističek bavlny vynalezl také a sestrojil ve své dílně pumpu a postřikovač k chemickému ošetřování bavlníkových plantáží proti květopasu bavlníkovému. V r. 1881 na tento svůj vynález získal patent a začal ho vyrábět na komerční bázi. Farmu následně prodal a trvale se usadil ve Fayetteville, kde měl i obchod se smíšeným a železářským zbožím.
 
O jeho léčbě tuberkulózy se toho ví málo, ale vyléčil údajně mnoho lidí. Neodmítl nikoho a přijímal jakoukoliv odměnu, která mu byla nabídnuta. Rovněž i tento jeho lék proti tuberkulóze byl v r. 1924 zaregistrován patentním úřadem Spojených států pod názvem Polansky Tuber-Remedy, který měl svoji výrobní ochrannou známku s jeho portrétem, anglický a český text návodu k užívání za blíže uvedených plicních neduhů. Alois Josef Polanský zemřel ve vysokém věku ve Fayetteville, aniž kdy tajemství svého léku zveřejnil.

František Polanský 1844-1914
Alois J. Polanský 1849-1944
Jan Polanský 1851-1926
 
Na samém sklonku svého života Alois J. Polanský nechal zapsat své zevrubné vzpomínky na zážitky z časného mládí, kdy se svými bratry Františkem (1844-1914) a Janem (1851-1926) se někdy krátce po roce 1862 vypravili prozkoumat tajemství pověstných ďúr radhošťského horského masivu na Pustevnách.
 
Jeho vyprávění zřejmě v r. 1944 zaznamenal F. J. Kubala. Záznam vzpomínek nadepsal:
 
Tato knížka obsahuje vchod do kopce Pustevně na Moravě nedaleko Frenštátu. Diktované stařečkem Polanským, 95 let starým. On tam byl, kdy mu bylo 13 let, a s ním ešče dva jeho bratři František a Jan.
 
Následuje první část:
 
Oddělení I.
 
Proč tam do tých kopců šli. Měli jsme knížečku, co popisovala vchod do Pustevní a v ní bylo popsáno, že je v něm veliká propast a přes ňu lávka a na jejím jedném koncu že je veliký černý pes a na druhém koncu drak. My kluci jsme se usnesli, že teho draka chceme viděť. A to byl ten účel naší cesty do toho kopca.
Jak já jsem měl nějaké peníze, poslal jsem do Rožnova kúpiť dlúhý tenký provaz, pak navíc špagátu a dostatek svíček, ale tak, co by rodiče neviděli. Provaz jsme pak složili a omotali níže kole těla, do kabele jsme dali svíček, sirky a na vrch bochník chleba, do kapse veliký zavírací nůž. Tak vypravení, v noci, jak už všeci spali, vešel jsem do rodičovské jizby a napsal, že se jdeme podívat na Pustevně. Já sám jsem znal cestu, protože jsem často chodíval do Frenštátu a taky jsem znal vchod do toho kopca. To tam byla vozová cesta a vedle potůček. A když jsme přešli na protiva, co ty chodby do vnitřku jsou, povídám, že nemusíme jíť až na kopec, že vím, kde se ide zrovna k tým průchodům. Byla tam jama nebo propadlina a na zadku příkrý břeh. Když jsme sešli dolů, byly tam veliké a vysoké skaly, a za tú první skalú vedl chodník do země. Rozsvítili jsme svíčky a stúpali dolů. Tam jsme přišli do veliké jeskyně, kde byla na levé straně vysoká stěna a v ní byly nasekané malé stupně – jeden na druhý. Pravili mně jako vůdcovi, že mám první do té stěny lézť. Ti dva svítili a já léz a po vylezení na vrch jsem si rozsvítil svíčku a uvázal jsem kámen na provaz a spustil ho dolů. Oni zhasli své svíčky a vylezli za mnú. Byla tam chodba dole a pak chodník vytesaný ve skale, co edem jeden mohl přejíť. Jak jsme přešli, pokračovala zase chodba původní. Najedenkráť jsme přišli ke stěně a v ní byla vytesaná díra kulovatá, kterou se mohl člověk jen ležačky přetáhnúť. Pod tú dírú byl násypek a na něm na vrchu žlutá slinovica. Zabodnul jsem do ní nůž, na vrchu byla tvrdá, ale níže byla měkká. Nožem jsem vykrojil čep a na jeho spodku byla měkká hlína. Strčil jsem do díry ruku, vytáhl hlinu a poznal, že je to hlina mazavá, ale čistá. Nemohli jsme se dohromady dohodnúť, kde se tam taková slinovatka vzala. Čep jsem zastrčil zpátky do země… a po jedném jsem dírú zpátky přelezli. Přešli jsme kus a přišli na kraj hrozné propasti, ale tam u lávky nebylo ani psa ani draka… Přešli jsme na lávce a chodba šla dál. Potem se obrátila nalevo a chodníkem šla hodně zkrátka dolů. A tu jsme přišli zase na jeskyňu, nebyla široká, ale byla vysoká. Dali jsme si svíčku nad hlavu a po podívání jsme vynašli, že lávka je nad námi. Tedy jsme byli na dně té propasti. Na druhé straně bylo vidět chodbu, šli jsme tam dál a byla to chodba tvrdá a hladká. Přišli jsme zase na pokraj velké propadliny. Spustili jsme světlo dolů. Mysleli jsme, že je tam voda, ale bylo to tam suché. Uvázali jsme na provaz kámen, spustili ho dolů, uvázali na vrchu a po provaze se spustili dolů. Bylo zřetelně vidět, že tam voda kdysi tekla. Jak jsme kousek šli, byl tam čistý bílý písek a jak dlážka rovný. A v něm byly sivé hrudy, větší i menší… Na konci byl veliký pecen nebo jak veliký meloun. Ale nebylo nikde nalézť žádné kosti ani hlavy. Po posvícení jsem vynašel, že ten meloun anebo pecen na konci byl podobú člověka. Povýše té postavy byl konec chodby a byla zase stěna. Na konci byl také stromek, co mě snět zastrčený ve skále a byl nachýlen přes chodbu. Přišli jsme ke stromku a byl zelený, jak kdyby tam včera byl zastrčený. Chtěl jsem ulomit větvičku a zůstal mi v ruce edem popel. Všeci třé jsme to obhlídali a u spodku jsme vyštípili kúsek dřeva, ovoňali a vynašli, že je to jalovec. Uznali jsme, že asi kdysi člověk tam byl a poněvadž byl veliký a těžký, zpátky se nemohl protáhnúť a tak tam asi hlady usnul na věky. Uradili jsme se jít zpátky. Žáden tam sám do země nejde, poněvadž třé si mohú jeden druhému pomocť, když by bylo třeba. Ujednali jsme se a vrátili domů…
 
Připomeňme jen krátce, že tzv. ďúry na Pustevnách byly soustavou puklinových jeskyň, tvořících radhošťské podzemí. Bývaly v různých dobách více či méně přístupné. Tři skalnaté prohlubně na Pustevnách se nacházely asi 300 kroků východně pod vyhlídkovým altánem Cyrilka na vyvýšeném břehu po straně silnice, vedoucí dolů na Prostřední Bečvu. Z jednoho ze vstupů do podzemí ústily ještě v r. 1903 čtyři chodby, nejdelší byla chodba severním směrem. Na podkladě starých zpráv a pověstí o radhošťských ďúrách podnikla průzkumné výpravy do pustevenských puklin už v 19. století celá řada lidí a národopisců. Jejich zájem a na něj navazující poznatky z meziválečného období přinesly množství informací různé úrovně o skutečné situaci radhošťského podzemí. Pustevenské pukliny byly přístupné ještě i po válce a v 50. letech byly provedeny jejich odborné analýzy. Pro nestálost jejich podzemních rozsedlin, kdy současně byly porušeny i původní vstupy do nich při vybírání kamene na stavbu cesty, byla záležitost jejich případného zpřístupnění veřejnosti problematická a zcela nemyslitelná. O současném stavu jeskyně, která obdržela název Cyrilka, informuje poblíž stejnojmenného vyhlídkového altánu umístěná tabule č. 3 Naučené stezky Radegast.
Ve druhém krátkém oddílu je zaznamenáno vyprávění Aloise Polanského o tom, jak všichni tři bratři cestu do ďúr na Pustevnách ještě znovu zopakovali, ovšem nic jiného v nich už nenašli. Zanechali tam po sobě na památku vyražená dna ze starých hrnců, na něž zapsali svá jména i datum a zasadili je do stěny, v níž při první výpravě našli zastrčený jalovec.
 
Oddělení III.
 
Po krátké době přijeli k nám rodina z Polska na besedu a taky z Frenštátu přijel Františkův kamarád. Byl kupec a velice chladky řečnik. Po vypravování o tých kopcách a jeskyňách jsme se zase uradili, že se dáme zpátky na cestu do Pustevní a že to Františkův kamarád popíše do novin. Po uradění šest se nás dalo na cestu. Sebral jsem i sestru Milku [Emilie Polanská, prov. Knězek (1853-1895)], že bude pro nás vařiť.
… Přišli jsme k chodbám jeskyně a uradili jsme se tam přenocovať, poněvadž bylo hodně pozdě. Nanosili jsme chrastí, udělali oheň. Ale tu jsme pohlédli, že od severu vystupujú velké mraky a povědám, že tam nemóžeme byť, že půjdeme radši do jeskyně. Po krátké době jsme slyšeli biť hrom a bylo slyšet déšť, ale na nás nepršelo. Tu ten kupec z Frenštátu praví: „Co tu budem seděť, jak žaby u kaluže, poďme do té chodby.“Já pravím: „A co budeme dělať s Milkú, ona tu přece sama nemože zostať a s náma také nemože jíť.“ Usoudil jsem, že s ňú já zůstanu. Ale všeci se rozbrojili, že já jako vůdce nemůžu zůstat, že jich musím vécť. Bratranec z Polska pravil, že on s ňú zostane. Převlékli jsme se všeci do starších šatů, ale kupec si na převlečení nic nesebral, měl drahý a pěkný oblek, ale uradil se, že půjde, jak je. Tak jsme se dali na cestu a konečně jsme přišli k díře a k temu písku, ale žáden neměl chuť přes díru jíť… Uradili jsme se, že se vrátíme. Jak jsme se vrátili do jeskyně, sestra Milka a bratránek z Polska měli už oheň a snídaní uvařené. Vyhlédnul jsem z jeskyně ven a vynašel, že už byl den…
Po snídaní jsme vyšli na kopec se umýt ke studánce. Jak jsme šli cestú na kopci, zpozoroval jsem kopec lisťá a že se v něm cosik hemží. Tu vystrčil hlavu velký had. Také jsem zrovna zpozoroval, že není jedovatý. Drapnul jsem ho pod krkem a had se po třískání konečně unavil. Janovi jsem pravil, ať udělá slupec na provazi a ať ho hadovi kolem krku zadrhne tak, aby ho neudusil. Pak jsme ho uvázali ke kříbu. Potem jsme šli ke studánce se umýt a po umývání ten dromař z Frenštátu povídá: „Já přece do města tak nemůžu jít“. A měl z teho kleja z jeskyně fleky po obleku. Povídá: „Lojzku, zaběž mi do Frenštátu, co bydlím, a dones mi čistý oblek.“ Bylo to dvě hodiny cesty, ale pravil jsem, že půjdu… Kalupek jsem tam a zpátky udělal za dvě hodiny. Jak jsem přišel zpět, zpozoroval jsem, že ke studánce přišli také návštěvníci z Frenštátu, pánové se ženami a dvě dívky. Tu jeden z těch pánů zesmekne klobúk a praví s poklonú: „Odpusťte, pánové, že se odvažuji k vám mluvit, ale prosím vás, kdo jste a kde jste byli, že jste celí oválaní od hlíny“, mínil na dromařa, co se ještě nepřevlék. Poněvadž ten kupec dobře mluvil a uměl udělat z komára vola, tak odpovídá a praví: „Já jsem z Prahy, ti dva jsou z Olomouce, a ti druzí jsou z Bystřice. Slyšeli jsme, že tu v jeskyni je lávka a na její jedné straně že je velký pes a na druhé veliký drak.“A ten pán vyvalí oči a praví: „A vy jste tam byli, vy jste ho viděli?“ On odpověděl: „No ano, my jsme tam v jeskyni byli, po přelezení po stěnách přišli jsme k velké propasti a tu byla ta lávka. Na jedné straně byl černý pes a na druhé velký drak. Kolem něho bylo plno hadů. Tu naráz ten pes se na lávce chce obrátit, ušklihne a spadl dolů. Jeden z tých hadů se odplazil od draka a lezl na konec. My jsme hada drapli a po velké bitce s ním jsme ho tak unavili, že jsme ho kolem krku provazem uvázali, přes jeskyni vyvlekli tu na kopec ke studánce a uvázali ho hen ke kříbu.“ Páni a slečny nevěřili, šli se ke kříbu podívat a tam stočeného hada uviděli. S křikem přiletěli zpátky a pořád se doptávali. Kupec z Frenštátu jim lhal páté přes deváté, až jsme se museli jít popodál smát.
Pravím: „Co tu budem dál dělať? Máme dlúhú cestu domů, vraťme se. Tak ti šli do Frenštátu a my našú cestú. Hada jsem si odvázal a zebral sebú. Pomaly sa plazil za mnú. Napadlo mi, že had je krotký. Uvázal jsem rukáv kabátu, had si vlez do něho a tak jsme šli dál.
Přišli jsme na Horní Bečvu a tam byl velký most přes potok [sic; Bečvu], pod mostem byla hospoda a vyšej byl kostel. Jak jsme přišli na Bečvu, bylo zrovna po pobožnosti, lidé vychodili [z kostela] a sypali se na a pod most do hospody. Také zrovna Jan a já jsme zpozorovali panský kočár, v něm byl pán a jeho pacholek. S Janem jsme se dali jít za kočárem, ale pro lid, co se hrnul, nemohli dál a tak pacholek prosil, aby lid ustoupil, co by mohli přejet. Ale ani si žáden nevšímal. Za chvíli zase prosil. Já Jánovi pravím: „Poď“ Šli jsme ke koňám a koně byli krotké. Tak jsem vytáh hada z rukáva a jak lidé hada zpozorovali, začli křičet a utíkat na všechny strany a na bok k zábradlí, takže udělali cestu širokou tolik, co by jsme mohli já a Jan kočár s koňmi převést. Jak jsme je převedli, kočár se stočil k faře a my zůstali na konci mostu. Tu vystrčil pán hlavu a mne zavolal a povědal: „Pojď sem, statečný člověče! Ty jsi zachránil most a lidích“, a dal mi deseti rýnsovú ban[kov]ku. Vzal jsem a poděkoval. Potom jsme se sebrali s těmi, co zůstali u hospody, a šli jsme domů.

Historická pohlednice Horní Bečvy z 30.let 20.století. Snímek pořízen ve směru od hostince Maceček, kde dříve stával panský šenk.

 Ale to podstatné, kvůli čemu Alois Polanský chtěl své vzpomínky zachytit, aby nezanikly jeho smrtí, se jim přihodilo v Německu při nastoupené cestě do Ameriky. Ovšem ani při tomto vyprávění ve čtvrtém oddílu nemohl neodbočit k líčení několika vskutku mimořádně dobrodružných momentů během jejich pěšího putování Německem. Nicméně dále už jen ve stručnosti přibližme to nejdůležitější, co se jim zde přihodilo.
 
Patrně někde v Sasku hostinský, když zaslechl jejich hovor a od nich zvěděl, že přicházejí z Moravy zpod Radhoště, jim předložil česky psaný rukopis a vyptával se na jeho obsah a smysl. Bratři Polanských s úžasem zjistili, že jde o popis úkrytu v jim dobře známých pustevenských ďúrách. Nějací lidé tu v době napoleonských válek ukryli své cennosti a poslední pamětník tohoto pokladu se již sám pro sebe vzdal možnosti ho vyzvednout, protože nebyl natolik nuzným člověkem. Sourozenci Polanských si v paměti přesně vybavovali, ve kterém úseku ďúr by to místo mělo být. Alois Polanský hospodskému pochopitelně pravý obsah spisku netlumočil a společně se svými bratry rázem propadli neodolatelnému nutkání vrátit se domů a poklad podle rukopisného návodu najít.  Proti jejich úmyslu však tehdy rázně zakročil jejich otec, který je až do Německa vyprovázel. Varoval je před nebezpečím, které by je doma mohlo potkat, a návrat na Bečvy jim rozmluvil. Docestovali tedy do Ameriky, ale jak vidět, ještě ani v natolik pozdním a vysokém věku Alois Polanský nemohl na tyto skutečnosti zapomenout a před blížící se smrtí měl potřebu je svou výpovědí předat druhým.
 
Tajemství ďúr na Pustevnách ovšem nebylo jedinou záhadou, o níž měli sourozenci Polanských zprávu a kterou si s sebou odvezli do Ameriky. U jejich potomků se po nich dochovaly různé listiny, svázané nití do dvou svazků. Vedle převažujících opisů z herbářů a různých receptur k léčbě bylinami se nachází starší čtyřstránkový rukopis, jehož vznik podle druhu písma (jde ještě o českou novogotickou kurzívu, ovlivněnou však již výrazně německým novogotickým písmem - kurentem) zřejmě spadá do poslední třetiny 18. století. Je to ale pouze opis textu ještě mnohem staršího, pocházejícího dle vročení až z 16. století. Jistý Fridrich v něm nastínil z doby své cesty ze Žiliny ke Vsetínu v r. 1511 přístup k lokalitám s výskytem vzácným nerostů na Beneškách a na Lušové ve Vsetínských vrchách (tzn. v době, kdy horní povodí Vsetínské Bečvy nebylo dosud trvale osídleno). Za těmito popisy těsně následuje další neúplné vyprávění a popis nejmenovaného naleziště na Hovězí od Kašpara Kožušníka z Prostějova z r. 1561.
 
Text začíná těmito slovy: „Léta Páně 1511. Já Fridrich jdúce ze Žiliny přes hory od Byče ke Vsetínu, ptal jsem se o nějaké hory jménem Beneška nad Hovězí v horách a o druhé hoře jménem Lušová; zaplatil jsem jednomu člověku, který mi ty řečené hory ukázal. Rozkázal jsem jemu domů jíti. Tehdy vedle spisu, kdy jsem přišel na horu Lušovú a znamenal jsem sobě vrch jeho svrchu vedle spisu,…“
 
Po obsáhlém popisu Lušové následuje na třetí straně záznam o Beneškách:
 
„Item. Kde se počíná voda Beniška pod horú Beneškú, jdi k té studénce, která jest v přetvrdé skále voda… Vlez na vrch tej skály, uhlídáš proti poledni, co bys mohl z kúsku dostřelit, jednu skálu vyrostlú jako nějakú baštu a na tu skálu utňa sobě strom, vlez na tu skálu na sám vrch. A jest na vrchu skála měkká – lámej tu skálu a vybírej zboží jako bob samorostlé zlato a jest na něm slupka jako na žaludu černá. A když ji vylúpíš, jest přepěkné zlato. Tej sem já Indrich nejvíce bral.“

Rukopis s popisem naleziště na Beneškách.

Ovšem tyto historické popisy k nalezištím v našem regionu nejsou ničím zvláštním. Nápadně totiž připomínají jazyk dokumentu pod názvem Zpráva o drahých kovech a rudách v Markrabství moravském, jejímž původcem byl nějaký kněz Václav a kterou do předposledního svazku svého rukopisného díla Apographa Moravica v r. 1709 zahrnul farář v Pavlovicích u Přerova Jan Jiří Ignác Středovský (1679-1713). Středovský byl velkým a romantickým milovníkem moravské historie a jeho zmíněné dílo o jedenácti svazcích velkého formátu vzniklo opisy obrovského množství historických dokumentů různého obsahu a hodnoty, které se mu dostaly do rukou.  Apographa Moravica spolu s dalšími díly Středovského spočívá v knihovně arcibiskupského zámku v Kroměříži.



Prameny a literatura:

FIŠER, Z.: O pokladech a jejich hledání. Valašsko, 5, 2000/2, s. 12-15.
HASALÍK, R.: Cyrilometodějská tradice na východní Moravě. Vybrané kapitoly z diplomové práce. Vlastním nákladem, Olomouc 1996, s. 35-38.
MALINA, K. J.: Rodina Polanských ve Vysoké nad Kysucou 1867-1940, nedokončená práce.
POLANSKY, Mary Ann: From Frenstat pod Radhostem, Moravia – the Jan Polansky family – to Frenstat, Texas – 1871, Jourdanton – Texas 2001, soukromý tisk.
Rodinný archiv Norbert Grygar, Amarillo, Texas, USA.
The Czech Texans, The University of Texas Institute of Texas Culture at San Antonio 1972, s. 14.


Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky