Memento vytržených listů z rodinného fotoalba - Karel Jan Malina - osobní stránky

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Memento vytržených listů z rodinného fotoalba

Suspiria

Každou minutou rychle pohasínalo denní světlo jednoho pátečního adventního podvečera. Při pochůzce v terénu za služebními záležitostmi jsem v Meziříčí přešel lávku přes Bečvu. Rychlými kroky jsem vystupoval dlouze odstupňovaným chodníkem do příkrého svahu nad Bečvou v parku, zvaném Kozina. Na návrší jsem zamířil k samému konci Tolstého ulice, která sleduje linii někdejších městských hradeb. Stojí tu panelový dům kdysi postavený pro pobytovou sociální službu typu chráněného bydlení, která byla zrušena už před lety. Dosud v něm ale nadále bydlí většinou lidé pokročilého věku. Zůstali odkázáni na terénní sociální službu. Pracuji v její přímé péči, a proto tu občas docházím. Tu jsem si náhodně přes zábradlí podél chodníku všiml dole ve svahu mezi opadanými keři v listí pohozeného vytrženého listu z rodinného fotoalba se svatebními fotografiemi. Za ním níže a částečně pod listím ležel ještě další. Byly na něm stopy po stržených fotografiích. Ustrnul jsem a na okamžik se zastavil. Nikdo tu za mnou ani proti mně neprocházel a do přibývajícího šera a usedavého ticha pronikal jen hluk reprodukované hudby z náměstí před večerním slavnostním rozsvěcováním vánočního stromu. Mohl to tu odhodit někdo z těch, kteří leccos vybírají z kontejnerů se smíšeným, nebo tříděným odpadem, kdoví... Rychle jsem vykročil.
 
Ovšem znepokojivý dojem z tváří z takto pohozených fotografií ve mně neustále přetrvával. Zvláště když v ten večer a vlastně dennodenně se setkávám s lidmi na samém sklonku jejich životů. Z krátké služební návštěvy jsem se vracel stejným směrem. Jako předtím i teď jsem na chodníku nikoho nepotkával ani neviděl. Přelezl jsem zábradlí, seskočil z něho dolů do prudkého svahu a mezi keři zvedl navlhlý a ušpiněný útržek listu ze starého rodinného fotoalba. Nemohl jsem ho napodruhé obejít. Právě v přítomné chvíli a na tomto místě působil příliš silně jako memento etického přístupu nejen k posledním, ale i pozůstalým věcem člověka. Tady nejde jen o varování, ale i bolestné vědomí někdejšího života.
 
Musel jsem přemýšlet o dosahu posledního z pěti známých křesťanských skutků tělesného milosrdenství „mrtvé pochovávat“, který je přece součástí znaků i všech současných a dějinných civilizací, kterými se člověk odlišuje od celé přírody. Je-li úcta k zemřelým záležitostí kulturně neobyčejně důležitou, pak každé neosobní a věcné nakládání s tělesnými ostatky je hrozbou, že i k živým se budeme chovat jako k předmětům. Je-li v současné společnosti projevem vyhoštění smrti ze života nárůst pohřbů bez obřadu, kulturně se ochuzujeme a činí nás to mnohem slabšími a zranitelnějšími.
 
Při těchto myšlenkách se mi neustále vracela otázka: A není snad součástí úcty k zemřelým vedle zacházení s jejich tělesnými ostatky i ohleduplné nakládání s jejich pozůstalostí, s materiálními doklady jejich života a identity? Zvlášť citlivé jsou listinné doklady, materiály a fotografie. Přistupovat k nim s úctou znamená, že nám stojí za námahu, abychom se jimi zabývali. Byť by šlo o věci nevýznamné, nehodnotné a zbytečné, přece i způsob jejich likvidace je koneckonců výrazem kultury života a našeho lidství.

                                                                                                                                                              prosinec 2015


Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky