K patrociniu farního kostela na Horní Bečvě s titulem sv. Jana a Pavla, mučedníků - Karel Jan Malina - osobní stránky

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

K patrociniu farního kostela na Horní Bečvě s titulem sv. Jana a Pavla, mučedníků

Výběr z mých textů


Zasvěcení hornobečvanského kostela sv. Janu a Pavlu, kterého se před dvěma sty lety dostalo našim předkům, patří neodmyslitelně k obsahu kulturně historického dědictví Horní Bečvy a ke zdrojům křesťanského života místní farnosti. Proto také nejen u příležitosti každoroční poutní slavnosti, ale napořád bychom v něm měli vidět podnět a výzvu k jistě nesnadnému promýšlení jeho významu, smyslu a příslibu i pro naši aktuální přítomnost.
K tomu by nám mělo napomoci připomenutí alespoň základních údajů, které můžeme získat nahlédnutím do mučednických akt, obsahujících sepsání dějů života a mučednické smrti svatých Jana a Pavla, a konečně i do následující více než šestnáctisetleté historie janopavlovské úcty a tradice.
Život svatých Jana a Pavla spadá do historického období vlády římského císaře Konstantina Velikého ( 306 – 337 ) a jeho nástupců. Konstantin, který sám přijal křesťanství, tzv. Milánským ediktem v r. 313 udělil všem křesťanům svobodu vyznání. V samotném Římě vystupoval obratně v jejich prospěch, ale dbal přitom na to, aby příliš nepopouzel bohaté a vlivné třídy, které ve většině nadále zůstávaly věrné pohanství. Po smrti jeho synů nastoupil jako císař jeho synovec Julianus Apostata, který, ač byl pokřtěn a prošel křesťanskou výchovou, od víry odpadl ( proto byl nazýván Apostata = Odpadlík ) a během své vlády v letech 361 – 363 zarputile pronásledoval křesťany a působil proti jejich učení a náboženství, i když navenek se snažil vystupovat korektně : nevydal žádné veřejné výnosy, nařizující omezování a pronásledování křesťanů, a nebyl ani přímým původcem fyzických násilí. Jan a Pavel, podle legendy rodní bratři a vyznáním horliví křesťané, působili jako přední úředníci v paláci Konstancie, dcery císaře Konstantina Velikého. Jan jako dvorní správce a Pavel jako tajemník. Konstancie rovněž konvertovala ke křesťanství a to v souvislosti se svým zázračným uzdravením z malomocenství na hrobě sv. Anežky Římské. I když se odmítala provdat za ovdovělého vojevůdce, který se o ni ucházel, přesto se starala o jeho děti a do válečného pole s ním jako doprovod vyslala ze svých lidí jako nejspolehlivější Jana a Pavla. Sv. Konstancie zemřela ve vysokém věku r. 354 ( svátek 18.2. ) a oběma bratřím za jejich věrnost odkázala značné jmění nebo důchody. Jan a Pavel zůstali ve dvorních službách i po její smrti a vedle své zbožnosti a mravnosti v římském prostředí prosluli i dobročinností vůči chudině a trpícím. Po nástupu císaře Juliána Apostaty, který nepřímo podporoval vylučování křesťanů z různých úřadů, své úřady dobrovolně složili a tak dali najevo svůj odpor k počínání odpadlého císaře. Byli oba vyzváni, aby do svých úřadů, které po tolik let s prospěchem zastávali, znovu nastoupili, ovšem s podmínkou, která znamenala zřeknout se křesťanského vyznání. Podle legendy dostali na rozmyšlenou lhůtu deseti dnů. Protože věděli, co bude následovat, když ze svého postoje neustoupí, rozdali chudým a ve prospěch křesťanských domů a chrámů svoje jmění a peníze. Ve vlastním domě se pak shromáždili s knězem Krispem, jáhnem Krispiniánem a zbožnou paní Benediktou, aby ve společenství s nimi setrváváním na modlitbách a přijímáním svátosti oltářní se posilňovali k nastávajícímu rozhodnému zápasu a osvědčili v něm věrnost jedinému a živému Bohu.
Po vypršení vyměřené lhůty se do jejich domu dostavil velitel císařovy stráže Terencius, přinášející s sebou sošku pohanského boha Joviše, a pod pohrůžkou trestu smrti je vyzval, aby alespoň v soukromí obětovali pohanskému božstvu. Když odmítli a slovy potvrdili své křesťanské vyznání, byli oba v nočních hodinách ve vlastním domě sťati a jejich těla skrytě pochována. Protože Jan a Pavel byli pro své předchozí úřady a dobročinnost velmi známí a vážení, měla jejich mučednická smrt zůstat zcela utajena a na veřejnosti bylo rozhlášeno, že byli vypovězeni do vyhnanství. Ale poprava obou mučedníků brzy vešla ve známost. V jejich domě došlo k popravě i jiných křesťanů. Připomínají se jejich tři přátelé – později sv. Krispus, sv. Krispinián a sv. Benedikta ( svátek 4.1. ), kteří zřejmě rozhlásili zprávu o zločinném usmrcení obou bratří. Když syn náčelníka císařovy tělesné stráže vážně onemocněl, stižen posedlostí, Terencius sám se toho velice ulekl, obrátil se, uvěřil v Krista a přijal křest. Jeho příkladu následoval i jeho těžce nemocný syn, který byl na hrobu sv. Jana a Pavla zázračně uzdraven. Oba horliví konvertité – otec a syn – se chodili na hrob mučedníků modlit a Terencius sám podle legendy údajně i sepsal život obou svatých bratrů. Nakonec později svou věrnost křesťanské víře i on zpečetil mučednickou smrtí ( sv. Terencia v týž den jako sv. Jana a Pavla 26.6. ).
I když podle akt mučedníků ( Acta martyrum ) byli sv. Jan a Pavel sťati dne 26. června 362, dobu jejich mučednické smrti nelze bezpečně blíže určit a jsou jen obecně pokládáni za mučedníky éry zmíněného císaře Juliána Apostaty. Oba však byli v Římě už ve 4. století, tedy brzy po jejich smrti, mimořádně uctíváni. Římským křesťanům byli obzvlášť drazí proto, poněvadž nebyli jako ostatní předchozí křesťanští mučedníci pochováni mimo obvod města ( často v katakombách mimo Řím ), ale v samém středu Říma. Tato skutečnost byla nahlížena jako zvláštní řízení  Boží prozřetelnosti a vyznamenání Říma : zloba odpůrců křesťanství spáchala tajný zločin, ale Prozřetelnost rozmnožila sbor římských mučedníků o dva hrdiny a obšťastnila samo srdce Říma jejich neporušenými ostatky jako svědků Páně. Jejich jména proto byla zařazena i do římského mešního kánonu ( do skupiny jmen světců, která kněz při mši svaté vzývá před pozdvihováním ) a do litanie ke všem svatým. Na rozdíl od nepříliš spolehlivého data jejich mučednické smrti je však jisté, že byli sťati ve vlastním domě jižně od Colossea na návrší Caelia, které je jedním ze sedmi římských pahorků, a v podzemní části téhož domu byli i pohřbeni. Pravděpodobně už za pontifikátu papeže Damasa ( 366 – 384 ), který silně podporoval nový styl církevního stavitelství a kdy i za jeho nástupců svým počtem narůstající nové křesťanské stavby byly už výrazem rostoucí jistoty církve, zahájil na místě domu sv. Jana a Pavla sv. Pammachius, senátor a přítel sv. Jeronýma, stavbu chrámu, zasvěceného této dvojici křesťanských mučedníků. Bazilika Santi Giovanni e Paolo na Caeliu v Římě si až do dnešní doby zachovala hodně původních prvků. Papež Hadrianus IV. ( 1154 – 1159 ) nechal k ní přistavit apsidu a krásnou románskou zvonici. Další přístavby a opravy kostela se ve velkém rozsahu kromě 12. a 13. století uskutečnily i v letech 1948 – 1952. V interiéru, upraveném v r. 1718, náhrobní deska v hlavní lodi označuje hrob sv. Jana a Pavla, jejichž relikvie jsou uloženy v urně pod hlavním oltářem. Archeologické práce pod kostelem v podstatě potvrdily údaje mučednických akt. Byly tu odhaleny dva římské domy z 2. a 3. století, které byly spojeny do jednoho a sloužily jako křesťanské pohřebiště. V této dvoupodlažní stavbě s dvaceti místnostmi a bludištěm chodeb se také nacházejí krásně zachovalé pohanské a křesťanské malby.
Uctívání svatých, jehož počátek bývá kladen do poloviny 2. století a jehož součástí se stal i janopavlovský kult, církev nejen dovolovala, ale i doporučovala a nikdy při něm zároveň ve svém oficiálním učení neztrácela ze zřetele základní výpověď slov sv. apoštola Pavla : „ Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny.“ ( 1. Tim. 2,5 ). Reálná úcta ke svatým znamenala k většímu užitku svému i církve hledat v jejich životech příklad, v jejich společenství účast a v jejich přímluvě pomoc. Svatí jako přímluvci a pomocníci nepředstavují oslabení Božího kultu, ale naopak jeho oslavu, protože Bůh se stal zdrojem jejich svatosti a také zvláště oběť mučedníků je svědectvím, že Bůh lidskou slabost proměňuje v sílu. Ve středověkém vývoji pak nastal bouřlivý a teologicky málo fundovaný příklon ke svatým. Projevilo se to tím, že docházelo k dělení relikvií a jejich hromadění, které bylo vnímáno jako záruka pomoci mnoha svatých, v náboženské praxi následování světců ustupovalo před jejich vzýváním a ve vědomí lidu se světci z přímluvců stávali stále více pomocníky a byli uctíváni jako svatí patroni, kterým byla připisována ochranná moc nad různými sférami života. Tehdy se i ostatky sv. Jana a Pavla dostávají do různých míst Evropy. Kromě Říma jsou uloženy např. v jednom z nejvýznačnějších gotických chrámů v Benátkách, ve francouzském Avignonu a Tours, ve Vídni, v německé Fuldě a Mitterzellu na ostrově Reichenau. Na naše území přináší poprvé dva kusy jejich ostatků v r. 1159 z italského Milána pražský biskup Daniel ( 1148 – 1167 ), který je daroval pražskému Svatovítskému chrámu. Další dva kusy jejich ostatků pro tentýž chrám získal v r. 1370 i český král Karel IV.Jestliže patronáty světců bývaly nejčastěji určeny podle nějaké epizody z jejich reálného nebo legendárního života, pak u sv. Jana a Pavla tomu tak nebylo. Jako u některých jiných světců měla na utváření jejich patronátu vliv právě souvislost jim zasvěceného dne s důležitým mezníkem agrárního roku. A tak byli považováni a stali se patrony počasí nebo dokonce „pány počasí“ jen na základě toho, že jejich památka spadá do období letního slunovratu. Jestliže úcta ke svatým patronům mívala velikou řadu reálných projevů zvláště mezi rolnickým lidem, pak není divu, že i svátek sv. Jana a Pavla, kteří byli vzýváni proti kroupám, nečasu a blesku, za déšť nebo proti němu a za sluneční svit, měl v kalendáři zemědělců velký význam.Sv. Jan a Pavel jako patroni počasí jsou doloženi již v r. 1150 v německé císařské kronice a někdy byli vzýváni i jako patroni proti moru. Od 16. století při prosebných procesích za dobré počasí bývaly neseny na tyčích jejich obrazy a s jejich obrazem se bylo možné setkávat i na zvonech, které byly určeny ke zvonění proti mračnům a kroupám. Na některých místech, kde byla v lidové zbožnosti úcta k sv. Janu a Pavlu obzvlášť živá, se ještě i dnes o tzv. „dni pánu počasí“ světí černé svíce. Jedná se zřejmě o německá katolická území, zvláště Bavorsko, také Rakousko a Tyrolsko, kde sv. Jan a Pavel našli své místo i v lidovém umění a jejich četná znázornění jsou i v tamějších kostelích.Bez hlubšího a náročného studia nelze s jistotou říci, nakolik a jakým způsobem janopavlovská úcta a tradice pronikala a byla rozšířená v Čechách a na Moravě. Podle určitých náznaků můžeme ale předpokládat, že kult sv. Jana a Pavla nebyl v našem lidovém prostředí spontánní jako u více známějších a typických lidových svatých, kterým byly zasvěcovány četné drobné sakrální stavby a kteří byli i nejčastěji zobrazováni v exteriéru obcí. Byl spíše vázán pouze k patrociniu místního kostela nebo kaple. Sv. Jan z této nedělitelné dvojice mučedníků byl přitom v Čechách podle nejstarších zjištěným písemných dokladů znám a nazýván též pod jménem Burian ( „sv. Jana Světlého, jemuž sú Burjan vzděli“, „den sv. Jan Bur Jana“ ). Bylo tomu tak zřejmě v souvislosti s jejich patronátem nad počasím ( od burda – staročesky bouře ? ) a asi i k jeho odlišení od četných svatých Janů. Jen tato ojedinělá česká lidová pranostika k datu 26. června říká : „Sv. Jan Burian mlátí bez cepů“. Na současném území olomoucké arcidiecéze je hornobečvanský kostel jediným farním kostelem s patrociniem sv. Jana a Pavla, mučedníků. V o něco větším počtu jim byly ovšem zasvěceny kaple a případně boční oltář některého z větších kostelů.
Už odedávna při nepřeberném množství svatých bylo nutné při jejich výtvarném zobrazování zajistit jejich rozpoznatelnost a nezaměnitelnost. K tomu slouží tzv. atributy, kterými jsou předměty a znaky, které konkrétního světce v jeho vyobrazení doprovázejí a charakterizují. U sv. Jana a Pavla se můžeme setkávat s těmito atributy : dva římští vojáci – Římané – s palmovými ratolestmi. Palmové ratolesti symbolizují vítězství nad smrtí a jsou vůbec obecným atributem mučedníků. Dále k nim patří meč – opět symbol mučednictví – a také věnec. V jejich ikonografii se někdy odráží i tradice jejich úcty jako patronů počasí : Jan s palmovou ratolestí a mečem, Pavel s kopím a bleskem, dále oštěp, kyj, kroupy, snopy. Jak vidíme, základní janopavlovské atributy nese i nadoltářní obraz sv. Jana a Pavla z r. 1866 v kostele na Horní Bečvě : dva muži v typickém oděvu římské vojenské zbroje s palmovými ratolestmi v rukou, u jejich nohou meč, nad hlavami věnce. A také vedle znázornění samotného aktu jejich mučednické smrti v levé dolní části obrazu symbolizuje tradici jejich úcty jako patronů počasí nejen jejich umístění na oblaku, ale především v pravé dolní části obrazu vyobrazení pole dozrávajícího obilí se stahujícím se černým bouřkovým mračnem nad ním. Obraz přitom i svojí prostou kompozicí s kontrastním pozadím světla pronikajícího z otevřeného nebe k postavám obou světců, sedících nad mračny a temnotami světa,
nás může a měl by vést k soustředěnému rozjímání :

1.   Oba mučedníci, kteří pravdu víry dosvědčili krajní obětí, nás odkazují k slovům evangelia, abychom odpor ze strany světa v jeho různých podobách a pronásledování přijali jako příležitost ke svědectví a statečnému vyznání. „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ ( Mt. 10,34 ) Těmito slovy Kristus chtěl své učedníky varovat, že jeho učení narazí na tvrdý odpor a že se lidé ve vztahu k němu rozdělí. Meč není určen pro jeho učedníky, aby jím bili kolem sebe, ale výhradně pro ty, kteří je budou pronásledovat a zabíjet pro jeho jméno. Evangelium nás nenechává na pochybách o tom, že nikdo lidi nedělí hlouběji než Ježíš, ale nikdo je také nemůže pevněji spojit než on. Právě k tomu odkazují oba mučedníci svým životem a smrtí. V alelujovém zpěvu ve mši svaté o jejich svátku podle Římského misálu se zpívá : „Aleluja. Aleluja. To je opravdové bratrství, kteréž vítězí nad zločiny světa; následovalo Krista, majíc v majetku zářné království nebeské. Aleluja.“ Společenství lidu Páně jim poskytovalo sílu, oporu a povzbuzení, protože podle zaslíbení Kristova, kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu, tam je i on sám uprostřed nich. Boží milostí, kterou sv. Jan a Pavel přijali a žili, doběhli už k cíli. Jsou ve slávě a vidí svého Pána tváří v tvář. Splnilo se na nich zaslíbení Páně : „Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života“ ( Zj. 2,10 ). Podřizujeme-li se podle obrazného vyjádření sv. apoštola Pavla všestranné kázni k dosažení ceny za vítězství života víry, lásky a naděje obdobně jako běžci na závodní dráze, zatímco oni to činí pro věnec pomíjitelný, ale my pro věnec nepomíjitelný, pak sv. Jan a Pavel v oblaku svatých církve zvítězilé jsou nám nakloněni a máme jejich sympatie. Jejich přátelská blízkost nám přivolává do našich mdlob a únavy víry jedno : „Vytrvej !“ Církev proto také nejvýstižnějším liturgickým výrazem uctívání svatých může radostně vyznávat : „V jejich společenství nám dáváš vytrvalost a sílu k zápasu a s nimi nám jednou podáš nevadnoucí věnec vítězství.“
2.   V souvislosti s patronátem sv. Jana a Pavla nelze přehlédnout, že církev ve svých neustávajících prosbách za celé lidstvo nikdy neopomíjí ani prosby za odvrácení přírodních katastrof, za příznivé počasí a dobrou úrodu. Nepříznivé a někdy až kruté a tragické výkyvy počasí jsou součástí reality pokaženého Božího díla. Lidský hřích ve svých důsledcích postihuje nejen svého autora – člověka, ale celou zemi, přírodu a její mnohotvárný život. Člověk svou vinou strhl do marnosti a smrti všechno stvoření. V přírodě slyšíme v bolesti stvoření vlastní obžalobu i veliký nářek. K tomuto nesmírnému naříkání přírody přistupuje trýznivé volání nás všech. Jsme drceni rozporem mezi tím, co v našem stárnoucím světě je, a tím, co má být. Sv. apoštol Pavel o tom napsal velice výstižná slova v listu Římanům : „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu( Řím. 8,19-22 ).
Díky Kristovu vítězství, které se projevilo i v životě jeho svatých, už nyní v naší časnosti smíme a máme žít a zodpovědně jednat v naději, v níž jsme zachráněni pro život budoucího věku, že není všechno nadarmo a že ono veliké lkání bude proměněno v jeden veliký jásot.

Jestliže se nedochovala ani zakládající listina hornobečvanského kostela, pak už vůbec nic nevíme o tom, na základě jakého nebo čího vlivu bylo před dvěma sty lety pro něho zvoleno patrocinium sv. Jana a Pavla, mučedníků. Výběr patrocinií nebýval ovšem náhodný a mohl být výsledkem působení mnoha faktorů, nejen náboženských, kulturních a územních, ale i ekonomických a sociálních, případně dobové oblíbenosti světce. Už jen vzhledem ke zcela převažujícímu rolnickému prostředí naší obce navíc na neúrodné horské půdě s drsnějšími klimatickými podmínkami lze tušit, že ani tady volba právě tohoto patrocinia nebyla náhodná.



Literatura

ATTWATER, Donald : Slovník svatých. Vimperk, Papyrus – Rudná u Prahy, Jeva 1993.
BUBEN, Milan M. : Svatí spojují národy. Portréty evropských světců. Praha, Panevropa 1995.
CINEK, František : Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku. IV. díl : Mešní kalendář svatých. Část II. : Zvláštní mše svaté pro svátky svatých. Olomouc, Lidové knihkupectví 1935.

DUŠEK, Milan : Pranostiky a svatí v českém kalendáři. Turnov, vl. nákladem 1996.

EKERT, František : Církev vítězná. Životy svatých a světic Božíc : pořadem roku občanského. Sv. 2. Praha, Dědictví svatojánské 1894.

HIBBERT, Christopher : Řím : životopis města. Lidové noviny 1998.

KULDA, Beneš Method : Legendy. Životopisy svatých a světic Božích na každý den celého roku. Praha, vlastním nákladem 1894.

PFLEIDERER, Rudolf : Atributy světců. Praha, Unicornis 1998.

RYNEŠ, Václav : Atributy umění. Světci, jejich patronáty a atributy. II. díl. Roztoky u Prahy 1971.

SCHIKORA, Rudolf : Naše světla. Frýdek, Exerciční dům 1947.

SCHAUBER, Vera – SCHINDLER, Hanns Michael : Rok se svatými. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 1997.

TARCALOVÁ, Ludmila : Patronství světců a světic v lidové tradici. In : Slovácko, 36, 1994. Uherské Hradiště, Slovácké muzeum 1995.

VONDRUŠKA, Isidor : Životopisy svatých v pořadí dějin církevních, sv. I., Praha 1930.
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky