K působnosti faráře P. Bedřicha Hoffmanna na Horní Bečvě - Karel Jan Malina - osobní stránky

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

K působnosti faráře P. Bedřicha Hoffmanna na Horní Bečvě

Výběr z mých textů

  Po penzionování faráře P. Viléma Schmieda v r. 1935 byla uprázdněná fara na Horní Bečvě od jara do podzimu postupně vypsána ve čtyřech termínech, ale stále se nehlásil žádný uchazeč. Teprve až na sklonku roku projevil přání nastoupit na Horní Bečvě jako administrátor kaplan z Lipníku nad Bečvou P. Bedřich Hoffmann. V jeho osobě, jak se vzápětí ukázalo, hornobečvanská farnost dostala mladého, energického, neobyčejně aktivního a vzácného kněze.
 
 
  Bedřich Hoffmann se narodil 10. července 1906 jako druhý z pěti dětí skláře Čeňka Hoffmanna ve Steinkirchenu na hornolužickém území v Německu. Jeho otec se tu s rodinou odstěhoval za prací, ale po krátké době se zase vrátil do rodného Krásna nad Bečvou a byl znovu zaměstnán ve zdejších sklárnách. Bedřich Hoffmann vyrůstal ve skrovných poměrech a během úspěšného studia na gymnáziu ve Val. Meziříčí, aniž by ho k tomu vedli jeho rodiče, dospěl sám k osobnímu svobodnému a pevnému rozhodnutí stát se knězem. Absolvoval teologickou fakultu v Olomouci, kde byl také 13. března 1932 vysvěcen. Jeho prvním kněžským působištěm se stal Vracov u Kyjova a od března 1933 Lipník nad Bečvou. Na Horní Bečvu přichází 15. ledna 1936 administrovat zdejší farnost a už 15. března t. r. tu byl slavnostně instalován za nového faráře.
 
 
  Ještě téhož roku byla na jeho popud v celé obci vykonána sbírka na instalaci elektrického vedení v kostele a na faře. Všude v něm záhy poznali schopného, vzdělaného a neúnavného kněze se smyslem pro veřejnou práci. Brzy se zapojil do mnoha spolků nejen na Horní Bečvě, ale i v okrese. Už v r. 1936 byl předsedou Lidové jednoty, předsedou okr. Lidové jednoty v Rožnově, župním vzdělavatelem Orla ve Val. Meziříčí, předsedou místní skupiny všeodborového sdružení křesťanského dělnictva, předsedou Lidového hospodářského družstva v Rožnově, pokladníkem Družstva Novin zpod Radhoště ve Val. Meziříčí, od r. 1937 členem výboru a vzdělavatelem Spolku dobrovolných hasičů na Hor. Bečvě. Sám také v obci vedl jednotu Orla a byl duchovním rádcem místního spolku Katolických žen a dívek. Od 13. 8. 1938 pak současně obětavě zastával i úřad starosty obce. Platilo o něm i na Horní Bečvě to, co prohlásil už při svém loučení před odchodem z Lipníku: „Měl jsem na mysli vždy jen a jen farníky, na sebe jsem nepamatoval. Když jsem přijímal jednu funkci za druhou, nešlo mi o můj prospěch, ale o dobrou spolupráci a prospěch celku.“
 
  V září 1938 byl při mobilizaci povolán na vojenské cvičení jako podporučík duchovní služby k 9. pěšímu pluku do Kremnice a po tragických událostech pro Československou republiku se v listopadu vrátil zpět. Když lidová strana tehdy vstoupila do tvořící se strany Národní jednoty, byl farář Hoffmann zvolen na Horní Bečvě jejím předsedou a v okrese místopředsedou. Za probíhající německé okupace dne 15. 3. 1939 ve čtyři hodiny ráno obdržel jako starosta sdělení o zřízení Protektorátu Čechy a Morava a 17. 3. projížděli Horní Bečvou už první němečtí vojáci. V obci se proti jejich oddílům množily sabotáže a 6. 10. t. r. byl farář Hoffmann s několika dalšími občany předvolán na radnici k výslechu gestapem, které mu vytýkalo nejen zaznamenané projevy sabotáže, ale i obsah jeho kázání v kostele a pohrozilo mu zatčením. Uprostřed starostí a práce v r. 1940, kdy byly prováděny nákladné opravy obecních cest, poškozených velkými lijáky, dopláceny dluhy za měšťanskou školu, za obecní lesy a provedena koupě budovy radnice aj., bylo faráři a starostovi Bedřichu Hoffmannovi německou okupační mocí znovu vyhrožováno zatčením pro nevyhlášení náboru dělnictva na práce do Říše. Bezprostředně osudným se mu nakonec stalo kázání pronesené 7. července 1940 na primici P. Ferdinanda Bílka v Lipníku, za které, jakož i za jiné „zločiny“, byl 16. července 1940 zatčen gestapem. Prošel několika věznicemi a 6. listopadu 1940 byl převezen z Vídně do koncentračního tábora v Dachau. V posledním období svého pětiletého věznění těžce onemocněl na skvrnitý tyfus, k němuž se přidružil i oboustranný zápal plic. Nakazil se jako dobrovolný ošetřovatel spoluvězňů, kteří na skvrnitý tyfus umírali bez jakékoli pomoci a ošetření na izolovaných blocích koncentračního tábora.


 
P. Bedřich Hoffmann (uprostřed) s kooperátorem P. Antonínem Křižanem,se svojí sestrou Drahomírou Hoffmannovou, učitelkou náboženství, a s dětmi – prvokomunikanty v r. 1940


 
Už v předválečných letech mu ležel na srdci zchátralý stav hornobečvanského kostela. Během věznění v koncentračním táboře v Dachau, kde byl svědkem mnoha umučených obětí spoluvězňů i z řad kněžských spolubratrů, se obíral myšlenkou a i v rozhovoru se svým spoluvězněm a rodákem z Horní Bečvy, generálem duchovní služby Msgrem Kubáněm, se dohodl a slíbil, že když zdejší hrůzy přečkají, provede nezbytnou generální opravu a rekonstrukci hornobečvanského kostela. Generál Msgre Kubáň byl již v r. 1942 umučen a Bedřich Hoffmann se dočkal osvobození koncentračního tábora americkou armádou a byl to také on, kdo v osvobozeném koncentráku sloužil první mši svatou. Dne 25. května 1945 se vrátil na Horní Bečvu a svému slibu dostál. Hned v kázání při slavnosti hornobečvanského patrocinia 1. července 1945 promluvil na toto téma k farníkům a vyzval je k obětavosti. Sám zahájil obtížná jednání na úřadech k získání povolení i subvencí na opravu kostela za neobyčejně svízelné poválečné situace s nedostatkem stavebního materiálu. Přesně po roce byly pak zahájeny první práce. Jejich cílem bylo především pořízení nového stropu, střechy, dvou věží v průčelí kostela a malé věže vzadu nad kněžištěm chrámu. Původní rozpočet na částku 1.400 000 korun byl daleko překročen, ale i přesto se podařilo další prostředky získat a na jaře r. 1947 oprava pokračovala výměnou dlažby, malbou kostela, pořízením tří mramorových oltářů, zhotovením dvou soch pro boční oltáře, nových dřevěných lavic a objednáním čtyř nových zvonů.
 
 
Slavnost svěcení opraveného kostela se konala 3. srpna 1947 za účasti pražského arcibiskupa dr. Berana, olomouckého světícího biskupa dr. Zely a mnoha dalších význačných církevních osobností i osobností společenských a politických organizací. Po pontifikální mši svaté ve vysvěceném kostele byla odhalena pamětní deska umučenému generálu duchovní služby Msgre Kubáňovi a před kostelem zahájena slavnost udělení Čsl. válečných křížů 1939 in memoriam pozůstalým po 11 občanech Horní Bečvy, kteří byli popraveni nebo zahynuli za nacistické okupace, a také po 10 umučených moravskoslezských kněžích. Kromě toho přítomný armádní generál Boček jménem prezidenta republiky dekoroval vyznamenáním i 38 žijících moravskoslezských kněží za jejich zásluhy v boji proti nacismu.
 
Při zakončení této neobyčejně význačné slavnosti, o níž podrobně referoval téměř veškerý tehdejší tisk, se téhož dne na věžích obnoveného farního kostela také poprvé rozezněly všechny nové zvony a vyzváněly všem obětem války. K jedinému pozůstalému starému zvonu se jménem Pavel byly přidány čtyři nové zvony a největší z nich o váze 724 kg byl pořízen z větší části obnosu 100 tisíc korun, který daroval sám P. Bedřich Hoffmann, a proto také zvon nese po něm jméno Bedřich.


 
Náčelník generální štábu armádní generál Boček, vpozadí farář Hoffmann


                                      Arcibiskup pražský a primas český Josef Beran




Bedřich Hoffmann (druhý zleva) v řadě kněží, kterým bylo udělováno vyznamenání


Jezuita a bývalý vězeň koncentračních táborů P. Adolf Kajpr káže z provizorní kazatelny před kostelem


 
Farář Hoffmann jako člen Zemského národního výboru v Brně vymohl pro obec přiznání válečných škod, půjčku na stavbu kulturního a činžovního domu, na rozšíření elektrické sítě aj. Jako svědek byl povolán k procesu s bývalými veliteli koncentračního tábora v Dachau.
 
 
Při těchto jeho veřejných aktivitách kromě četných přednášek o životě vězňů v nacistických koncentračních táborech dokončil také na Horní Bečvě o vánocích 1945 knihu, které dal název A kdo vás zabije… Život a utrpení kněžstva v koncentračních táborech. Jde o vzácný, spolehlivý a velice široký dokument, při jehož sestavení Hoffmann vycházel nejen z kartotéčních dokladů osvobozeného koncentračního tábora, ale především také i z vlastních zkušeností a ze svých poznámek a záznamů, které se mu po dobu jeho věznění podařilo z koncentračního tábora vyslat v podobě motáků, dobře uschovaných v osobním prádle, pravidelně odesílaném k výměně jeho bratrovi ve Val. Meziříčí. Ten až do konce války motáky přechovával v dobře uzavřených lahvích, tajně zakopaných na zahrádce. Kniha se dočkala až čtyř vydání. Už ze slov jejího úvodu se zračil pověstný a hluboký smysl Bedřicha Hoffmanna pro mezilidskou a občanskou spravedlnost: „Touto knihou nechci duchovnímu stavu získávat sympatie, nýbrž jen spravedlnost. Odpůrci katolické Církve nesmějí tvrdit, že oni bojovali a trpěli za vlast, katolická Církev však a její kněžstvo nikoliv. Proto nechť mluví činy a čísla. Jsme dobrými syny své vlasti, ale jsme také věrnými syny Církve svaté.“




Mimoto Bedřich Hoffmann v další své knize pro mládež Malý vězeň vylíčil příběh čtrnáctiletého chlapce Vladimíra Vaňka, který za okupace tajně odchází z domova, aby po příkladu svého učitele vstoupil do zahraniční armády. Při cestě je však na Slovensku chycen a jeho putování po věznicích končí v koncentračním táboře, kde uprostřed nesčíslných běd prožíval svůj dětský věk. Bedřich Hoffmann tu zřejmě uplatnil a zachytil své zcela autentické zkušenosti a zážitky z koncentráku a hlavním účelem jeho knížky bylo povznést mládež k idealismu a k oběti do nových poválečných časů. Obě jeho knihy ilustroval akademický malíř Karel Bouda.




V úvodu titulu A kdo vás zabije…napsal tehdy do nadcházejících let přímo až prorocká slova: „…kniha má nejen ukázat život duchovenstva v koncentračních táborech, ale také, jak daleko může národ a stát přivést směr, který uznává jen sebe, všechno chce pohltit a nikomu jinému nepřeje svobodu a právo na život, jen sobě.“




 
Není divu, že pak už v únoru 1948 byl Bedřich Hoffmann pro své předchozí veřejné projevy, zaznamenávané komunistickými agitátory, zbaven členství v Zemském národním výboru. Po výsleších u Sboru národní bezpečnosti a okresního soudu bylo proti němu zahájeno trestní řízení podle zákona na ochranu republiky. Později v červnu 1948 byl však prezidentem Gottwaldem amnestován. Utvořený místní akční výbor Národní fronty na Horní Bečvě tehdy z čistě politického motivu zažádal arcibiskupskou konzistoř o jeho přeložení z Horní Bečvy. Bedřich Hoffmann se pod tímto nátlakem rozhodl odejít. Po rozloučení s představiteli obce a farníky, kteří mu vyjádřili vděčnost za mnohé, co pro obec i farnost vykonal, dne 27. října 1948 ráno sloužil v místním kostele poslední mši sv. a odpoledne, jak napsal, ač nechtě, měl slzy v očích, když za hlaholu všech zvonů odjížděl z Horní Bečvy.


 
P. Bedřich Hoffmann (vpravo) s penzionovaným farářem P. Vilémem Schmiedem a s prvokomunikanty v r. 1948.
 

 
Poslední záznam Bedřicha Hoffmanna v Pamětní knize farnosti Horní Bečva


Jako titulární farář, titulární auditor konzistoře, od r. 1963 arcibiskupský rada a od r. 1969 děkan pro Olomouc – venkov působil od 1. listopadu 1948 a žil až do své smrti ve farnosti u sv. Michala v Olomouci. I tady se ujal s energickým úsilím nezbytné opravy historického kostela sv. Michala. A když pro své schopnosti mohl dosáhnout i vyšších církevních hodností, při své skromnosti o ně nestál a z důvodu uzavření Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Olomouci vzdal se i už jen posledního rigoróza doktorátu theologie. V r. 1969 při pobytu v zahraničí nepřijal ani nepřímé vybídnutí k emigraci s prohlášením, že své ovečky za žádných okolností neopustí. Nepodlehl tlaku komunistického režimu, vyvíjeného vůči duchovním, a s jemu vlastní výmluvností neohroženě usměrňoval a odrážel všechna obvinění vůči jeho osobě. Zemřel 6. června 1975 v Olomouci. Za jeho uzavřeným životem ho můžeme oprávněně nahlížet jako neobyčejně ryzí a přitom nedoceněnou osobnost příkladného kněžského života a vděčně mu přiznat i nesmazatelný podíl na rozvoji obce Horní Bečva.




 
Prameny:

Pamětní kniha farnosti Horní Bečva, str. 40–91.
HOFFMANN, Bedřich: A kdo vás zabije… Život a utrpení kněžstva v koncentračních táborech. Společenské podniky, Přerov 1946.
HOFFMANN, Bedřich: Malý vězeň. Společenské podniky, Přerov 1946.

Za doplňující údaje poděkování autora synovci P. Bedřicha Hoffmanna – panu Oldřichu Hoffmannovi.

 

Ze vzpomínek Matouše Ondrucha

Z doby mého zaměstnání u Místního národního výboru na Horní Bečvě mám různé zážitky. Jednoho dne se dostavilo do kanceláře MNV několik mužů, kteří sháněli tajemníka Kubáně, který jim měl uvolnit několik zkušených kameníků na práci do Nového Jičína, pokud možno odborníky. Tajemník žadatele odkázal na mne s poznámkou, že lépe znám občany i obec. Po krátké debatě jsme zajeli do blízkého lomu, kde byli vybráni čtyři zaměstnanci.
 
Když jsme projížděli kolem kostela, který se právě opravoval a byl až z poloviny zbourán, šéf, který celou akci s kameníky řídil, se mně zeptal, proč je náš kostel v takovém stavu a jestli byl bombardován. „To je taková věc. Náš farář byl v koncentračním táboře v Dachau a byl tam spolu s ním vězněn také generál duchovní služby Metoděj Kubáň, náš rodák. Ti dva si dali slib, že když se ve zdraví vrátí domů, že přestaví a opraví hornobečvanský kostel. Generál Kubáň v koncentráku zahynul, farář Hoffmann přežil, vrátil se a začal s přestavbou kostela. Muž, když to vyslechl, začal se o našeho faráře zajímat a řekl, že byl také v koncentračním táboře v Dachau. Nakonec vyslovil přání s ním mluvit.
 
Když jsme dojeli před faru a kuchařce oznámili naše přání, odpověděla, že má zakázáno přijímat návštěvy, protože pan farář se právě před hodinou vrátil z Brna a teď odpočívá. Jak jsme stáli v chodbě, vyšel Hoffmann a velmi ostře na mne promluvil: „Co si přejete, pane Ondruchu, nemohlo by to počkat?“ „Já osobně nic, ale tady ten pán má nějaké přání.“ „Co si přejete a kdo jste?“ Ten, ale neodpovídal a zaraženě se díval na faráře jako němý. A až za chvíli ze sebe vyrazil: „A vy mě neznáte, pane faráři? Já jsem ten žid, co jste mu nosil šupky, zbytky řepy…“ Farář Hoffmann když to uslyšel, pozorně se mu zadíval do obličeje: „Je to pravda? Jsi to opravdu ty? A co tady děláš?“ V dojetí se objali a oba měli slzy v očích. „Ale nebudeme stát tady v chodbě – pojďte dál!“ Když jsme vešli do světnice a posadili se, mladý muž se ujal slova a začal: „Pánové, jak tady sedíme, tak na čestné slovo prohlašuji, že jsem židovské národnosti a vám, pane faráři, jako římskokatolickému knězi, vám vděčím za to, že žiji. Dovoluji si vás jmenovat anebo vás považuji za svého druhého otce. Naše celá rodina byla odvlečena do koncentráku a z rodičů a z pěti sourozenců jsem zůstal jenom já sám. Mě vlastně zachránil zde přítomný pan farář. Jako patnáctiletého za těžkých podmínek mě udržoval při životě. Jak už jsem se zmínil, donášel jste mi odpadky, které jste sbíral, když jste chodil do zaměstnání. My židé jsme to neměli dovoleno, ale vy ano. Pane faráři, vy máte ryzí povahu, vždyť každý den od doby, co jste se začal o mne zajímat, jste dával svůj život v sázku.“
 
Farář Hoffmann po krátké úvaze vyšel rychle ven a donesl láhev vína, aby tím přerušil výklad a chválu velmi mladého muže, který měl až ve Švédsku vlivného strýčka. „Pane faráři, jsem velice rád, že jsem se s vámi sešel, a dnes, když mám tu příležitost, chtěl bych se vám alespoň něčím odplatit. Co mohu pro vás udělat?“ „Já osobně nepotřebuji nic. Ale jak vidíš, začal jsem opravovat kostel. Obec je chudobná, oprava se koná z milodarů… Chceš-li, upiš na jeho opravu nějaký obnos.“ A začalo se vyjednávat a to z 30 tisíc až na 50 tisíc, což v r. 1946 nebylo málo. „Tuto částku dávám na opravu kostela, ale já bych přece jen chtěl také něco poskytnout pro vás, pane faráři.“ „Já osobně nepotřebuji vůbec nic… Ale když bys měl ještě možnost, tak máme tady jednu vdovu po zemřelém obecním tajemníku, který také zahynul v koncentráku. Má tři děti, bydlí na radnici a v tomto roce už dostala z bytu výpověď a nemá kam jít.“ Muž se na ni hned začal vyptávat. „Je to vdova po Eduardu Roskovi. Jestli můžeš, pomoz jí. Když vdově a jejím sirotkům pomůžeš, uděláš tím velkou radost i mně,“ odpověděl mu farář.
 
Za týden po tomto rozhovoru přijel muž znovu za mnou do kanceláře MNV a žádal mě, abych zašel k paní Roskové. Chtěl jí nabídnout byt v Novém Jičíně a vědět, jestli s tím bude souhlasit. Po krátkém hovoru s ním mne paní Rosková požádala, abych se na její byt, který jí byl nabízen zdarma, jel s ní podívat. Podle toho, jak byla paní Rosková skromná, musel jsem na přání mladého muže paní Roskovou přemluvit, aby si vybrala byt, který by skutečně vyhovoval pro čtyři osoby. A bylo z čeho vybírat.  V prohlášení a dohodě pak znělo, že má na byt doživotní právo užívání a ať je za to všechno vděčná p. Bedřichu Hoffmannovi, hornobečvanskému faráři. Po odstěhování rodiny paní Roskové do Nového Jičína ten člověk také zařídil na každý rok měsíční pobyt pro její děti ve Švédsku, snad u jeho příbuzných. Bylo tomu tak po tři roky. Jméno toho muže nebylo zjištěno a snad ani pan farář ho jménem neoslovoval.
 
 
                                           Zpracovali Josef Ondruch dle dochovaných záznamů svého otce Matouše Ondrucha a Karel J. Malina.
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky