Jarmila Glazarová a Horní Bečva - Karel Jan Malina - osobní stránky

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Jarmila Glazarová a Horní Bečva

Výběr z mých textů
Úvod

V  r. 2013 tomu bylo 75 let, kdy poprvé zavítala  na Horní Bečvu Jarmila  Glazarová. Během dvou let poté vydala svá dvě pozoruhodná literární díla   – Advent (1939) a Chudou přadlenu (1940). Čím by nás vlastně měly dnes  tyto tituly znovu a hlouběji zaujmout ? Mají vůbec nějaký dosah nejen  pro obec Horní Bečvu, kde k nim spisovatelka nalezla a sbírala podklady,  ale i pro náš současný život a svět ?


Život a dílo Jarmily Glazarové před příchodem na Horní Bečvu

Kdy, za jakých  okolností a především proč Glazarová před sedmdesáti lety obrátila svoji  pozornost k Horní Bečvě ? Co ji přivedlo právě sem ?
V té době byla  pro veřejnost teprve dvě léta objevenou novou autorkou a čtenářsky  oblíbenou literátkou. Její vstup do literatury byl hodně neobvyklý.  Spisovatelkou se stala bez vlastního záměru a touhy po uplatnění.
Glazarová  jako dospívající dívka ztratila oba rodiče a spolu se sestrou prožívaly  trpké mládí. Nakonec se jich ujala internátní hospodářská a hospodyňská  škola v Klimkovicích, která za války sloužila jako válečný lazaret.  Krutost let první světové války, sociální izolace a poznaná bída života  chudiny na Ostravsku ji na celý život poznamenala. Zde pravděpodobně  měly svůj počátek
i její celoživotní zdravotní potíže. Po náhlém úmrtí o  devětadvacet let staršího manžela MUDr. Josefa Podivínského znovu  ztratila domov a podruhé se zhroutil její osobní život. Ukázalo se, že  ji klimkovická měšťanská společnost nikdy zcela nepřijala. S pomocí své  sestry Ireny a jejího muže se přestěhovala do Prahy a nastoupila jako  telefonistka do kanceláře Svazu dovozců a vývozců dobytka. Přechod z  intimního zázemí venkovského domu v Klimkovicích do světa úřednické  mašinérie její nervově oslabený organismus nezvládl. Dostavilo se  zhroucení a následovala rekonvalescence v chatě příbuzných na Sázavě. A  právě tam začala zachycovat na papír slova soukromého útěšného  vzpomínání na dvanáct let šťastného, pokojného a idylického soužití s  manželem. Psala proto, že jí tato činnost vyplňovala prázdnotu života po  jeho smrti a přinášela odpočinek od trýznivé reality. Zpočátku vůbec  nepočítala s tím, že by svůj výtvor někdy zveřejnila. Ale na naléhání  příbuzných a známých poslala Glazarová v r. 1936 svůj rukopis pod názvem  Roky v kruhu do světové literární soutěže vypsané na domácí půdě a v  její české části získal první cenu. Rukopis byl ihned vydán tiskem a do  literatury a do života vnesl vskutku nezvyklé poselství životní  harmonie, manželského štěstí, krásy věcí kolem nás, krásy soužití s  přírodou i účastného soužití s lidmi. Po těžkých letech hospodářské  krize to nebylo poselství běžné a díky tomu dosáhl román velkého  čtenářského úspěchu a ohlasu. V poklidném ústraní chaty na Sázavě  Glazarová napsala i svůj druhý román Vlčí jámu. Stvořila v něm příběh s  pozoruhodně vykreslenými složitými psychologickými vztahy z prostředí  maloměsta
a v plném rozsahu předvedla své autorské mistrovství. Když  román dokončila, měla pocit, že uzavřela velkou kapitolu a že už k ní nemá co dodat. Protože si byla vědoma, že je typem spisovatele, který  dokáže vymyšlený román budovat jen na základě důkladného poznání  zobrazované skutečnosti, hledala, kam by nyní obrátila svou pozornost.  Chtěla se poohlédnout po nové inspiraci na Šumavě, kterou poznala ještě  za prázdninových pobytů ve svém dětství, ale došlo k nečekanému zvratu.  Náhodné setkání se známým z Moravské Ostravy obrátilo směr jejího zájmu  zpátky na Moravu : na Horní Bečvu. Zřejmě by pro nás mohlo být zajímavé  znát jméno toho muže, který natolik podnětně zapůsobil, že se Glazarová  rozhodla vydat se za literární inspirací právě zde.

Když se  pravděpodobně brzy na jaře v r. 1938 poprvé vypravila na Horní Bečvu,  byl to vlastně i její návrat do Beskyd. S Beskydami žila v trvalém a  dosti intenzívním kontaktu a budila obdiv svou turistickou zdatností v  době svého pobytu v Klimkovicích. Její muž, venkovský lékař, v  beskydských horách rád prožíval většinu svého volného času. Od  nespočetných strastí, nemocí a bídy hlavně v době hospodářské krize tu  utíkali pro posilu do krásy a ticha. Ve chvatném a nenasytném okouzlení,  jak Glazarová  sama uvedla, ovšem tehdy nebyl čas se hlouběji zamýšlet  nad realitou těžkého života zdejších lidí. A v r. 1938 to nebyl jen její  návrat, ale současně výzkumná výprava. Horní Bečva s blízkým okolím a  především s horským pásmem Vsackých Beskyd pro ni představovala oblast,  kterou sama dosud nepoznala. Když tehdy Glazarová přijela na Horní  Bečvu, začala nová etapa nejen jejího života, ale hlavně literární  tvorby.


Sbližování spisovatelky s obyvateli a prostředím Horní Bečvy

Přišla tedy na  Horní Bečvu odhodlaně a se zřejmým záměrem. Máme ale možnost udělat si  přibližnou představu, jak její studijní pobyt začínal ? Jak si počínala,  aby do zdejšího prostředí pronikla a sblížila se s místními lidmi ? A  na druhé straně jak ji vnímali a přijímali Hornobečvané ? Působivé  svědectví o tom přináší její nejedna písemně zaznamenaná osobní  vzpomínka. Nechme jako první promluvit tuto :
„A tak  se stalo, že jsem uposlechla hlasu touhy a odjela do Beskyd na celý rok.  A tam jsem začala poznávat nový lid, mladý a naivní svou důvěřivostí, a  starý a moudrý tvrdým bojem se živly, s kamením a lesy o chudé sousto  jídla. Každý z těch, které jsem potkávala náhodou, mi ukázal novou tvář a  nový způsob myšlení, až jsem pak, celým srdcem získána, dojatá a  zamilovaná, začala chodit za nimi jako horlivý host, bedlivý pozorovatel  a trpělivý zpovědník.
Nemohu nevzpomenout prvního takového setkání.  Sníh tehdy ještě ležel místy po mýtině jako hejna hus; u stříbrné  stružky, která korýtkem běží po pasínku, vyhříval se na jarním slunci  staříček. Drobný byl a hubený jak špendlík.
„Dobrý den, staříčku.“
„Pán bůh daj aji vám dobrý den, paní profesorko.“
„Ale jeje, staříčku, pročpak myslíte, že jsem profesorka?“
„Ale  tož, bože, člověk taky přecaj neco zná, a ty brýle, no ne ? To je od  študýrování. A tož co je slyšet ve světě? Bude válka ?“Usednu vedle  staříka u studánky. Suchý prst se vztyčí a ostře píchá do modra. „Války  byly odjakživa. Však první válka začala už na nebi. Zlí andělé sa  zbúřili a byli ve válce svrženi anděly dobrými. A potem na zemi. Jediná  byla tudy rodina, první dva rodní bratři, ale že jednému šel kúř dovrchu  a druhému ne, už vznikla vražda. Války sú staré jako svět a budú snáď  dycky. Jaja. Dyž on sa Pámbu rád na to díve, jemu sa to snáď lúbí, jak  my sa tu spolem bijeme. No tož. My sa nemusíme báť. Z boží vůle David  nad Goliášem, obrem hrozným, zvítězil. Je-li to vůla boží, aj za  metličkú v lúce sa zachováme.“

Zpočátku se Glazarová navenek  zřejmě příliš neodlišovala od běžných turistů a letních hostů, kterých  už v té době na Horní Bečvu přijížděly ročně stovky. Ze spisovatelčiných  vzpomínek se dovídáme, že první kroky při pronikání do světa  starobylého etnického společenství, jaké tehdy na Horní Bečvě nacházela,  učinila díky penzionovanému faráři Vilému Schmiedovi : „Získala jsem  přátelství vzácného muže – kněze, který mi umožnil vniknout do soukromí  horalů. Chodila jsem s ním, když šel zaopatřovat, chodila jsem s ním k  pohřbům, měla jsem s ním možnost poznat život tak, jak jej nikdy nepozná  ten, kdo cestuje po hotelích.„

P. Vilém Schmied podle potřeby  zastupoval nebo vypomáhal v duchovní správě. Po vyhlášení všeobecné  mobilizace převzal 24. září 1938 od hornobečvanského faráře Bedřicha  Hoffmanna, který musel nastoupit vojenskou službu, farní úřad a  po dobu  jeho nepřítomnosti ho vedl až do 12.listopadu 1938.


Faráře  Schmieda Glazarová provázela tak jako dříve svého muže - venkovského  doktora. Právě někdejší spoluúčast na manželově každodenní lékařské  praxi ji vybavila vskutku mimořádnými předpoklady k navazování kontaktů s  lidmi a ty pak pro ni měly na Horní Bečvě rozhodující význam. Je  pozoruhodné, že Glazarová, která dlouho trpěla zábranami před městskou  anonymní společností (přiznává to v Rocích v kruhu, když líčí jednu z  pravidelných návštěv Ostravy), vynikala schopností navodit důvěrnou a sdílnou atmosféru v prostředí tradičnějších vztahů – ať maloměstském v  Klimkovicích či venkovském na Horní Bečvě.

Mezi pasekáři se však neobjevovala jako pouhý pozorovatel, ale snažila se aktivně zapojit do jejich ročního pracovního cyklu :
„Převlékla  jsem se do obnošených svetrů, šla jsem pracovat na pole – pak mne  teprve horalé pokládali za svou. A otevřeli mně svá srdce. Jaké  bohatství citů je v nich !“ A jinde zase řekla : „Krok co krok objevoval  člověk nový svět práce, myšlení, životní postoje, svět netušený a plný  neznámého kouzla. Začalo to v časném jaře v chalupě pod Vysokou. Začalo  nad hromadou bramborů, vynesených ze sklepa a vyklíčených vyzáblými  fialovými klíčky, které jsem ulamovala v kroužku ostatních žen z paseky a  potom krájela na sadbu. A od té chvíle ve starodávném pořadí všech  zemědělských a domácích prací, s pravidelnými cestami do kostela v údolí, s poutěmi, křtinami a pohřby jsem se stala nedílným článkem  života pod Vysokou.“

V létě při zemědělských pracích, v zimě  pomáhala při přebírání zrní na osev, látání šatstva, draní peří a  spřádání vlny. Glazarová dokázala, že ji Hornobečvané přijali mezi sebe a  postupně ji svěřili takové množství informací o tradičních formách  svého života, že by jí mohl závidět mnohý profesionální etnograf. O  jejím taktu jaký vůči lidem projevovala svědčí i to, že etnografický a  folklórní materiál začala shromažďovat teprve tehdy, když si získala  jejich náklonnost a důvěru. Lidé pak za ní sami přicházeli a vyprávěli.  „Úzkostlivě jsem dbala, abych neurazila city lidí, kteří mi vyprávěli  tím, že bych si cokoli zapisovala. Vždycky až večer, když jsme se  rozešli, jsem měla plné ruce práce, abych si všechno zaznamenala,  roztřídila a příležitostně z toho čerpala.“

Prokázala nevšední  prozíravost, vnímavost a takt rovněž tím, když si důvěru lidí získávala i  uctivým postojem k církevním obřadům. V kostele při mších sedávala v  lavičce před hlavním oltářem. „Byly to pro mne podivné a složité pocity,  poněvadž jsem od svého dětství nebyla v kostele. Hluboce mne dojímala  prostota toho kostelíka a těch lidí, kteří při přijímání přistupovali k  oltáři. Dívala jsem se jim zblízka tváří v tvář a byla to situace a  pohled, který se člověku téměř nikdy nenaskytne. Dívala jsem se na tváře  desítek horalských žen v okamžiku, kdy přistupovaly k přijímání. Viděla  jsem ten hluboce rozechvělý a dojatý výraz obličeje ve chvíli, kdy jim kněz podával hostii. Viděla jsem celou dlouhou galerii ustaraných,  sedřených žen a měla jsem pocit, že k oltáři nepřikleká vůbec žádná  mladá žena, protože i všechny ty mladé ženy byly tak zbědované, že to  úzkostně dojímalo srdce. A celé to ovzduší kostelíčka, prostá slova  nedělních kázání, to všechno člověka strhávalo do citové atmosféry, že  jsem po celou mši vroucně zpívala vždycky s sebou.“


 
  
Jarmila Glazarová : „Miluji ten lid a učinila bych pro něj vše. To se nedá ani vyprávět, jak krásní jsou vnitřně tito lidé.“


Spisovatelčin osobní vztah k lidem na Horní Bečvě a vznik jejich literárních děl

Jako člověk zvenčí a navíc obdařena schopností pronikavého pohledu  Glazarová dovedla objevovat svéráznost a krásu zdejších lidí aniž by je  sebeméně idealizovala. A rozhodně tu neshledávala jen „ztracený ráj“  přírodního života. Nejdrastičtější sociální realitu představovala  předčasná vyčerpanost žen, dětská podvýživa, zhoubnost některých pověr a  předsudků, následky alkoholismu. V absolutní většině rodin viděla  nepředstavitelně těžký existenční zápas. „Uprostřed koloběhu stála však  pevná a statečná osa. Žena. Páteř a nosný sloup každého hospodářství a  rodinného ostrůvku v tom moři lesních spoust a drsné nevůle horské  přírody. Co jsem se napřemýšlela, co naobdivovala v usedavé účasti a  lásce všechny ty ženy, které jsem poznávala.- Pod něžnou krajkou čepečku  ty sešlé, zežloutlé tváře, ty oči starých koní, ty oči naplněné únavou  dlouhého tahu životní káry s nákladem kamení na chudých záplatách polí,  ve věčném boji s nepohodou, ve věčném nedostatku a starostech, se  zastaveními porodů a nemocí…“ Snad nejvíce se spřátelila s místními  dětmi. Jedinečně to dokládají dětské kapitoly z Chudé přadleny a postava  Metuda z Adventu. Její hluboké umění vidět a vyslechnout dokládá známá  epizoda zaznamenaná, když okolo vánoc se sešly balíky z velkých měst z  pořádaných sbírek šatstva pro chudé děti : „Jak bych mohla nevzpomínat  na malého Bohuška, s kterým jsem ušla tři hodiny cesty do kopců právě po  rozdělení takového balíku. Jak tiskl k srdci zánovní kabátek,  zastavoval se co chvíli a užasle vrtěl kudrnatou hlavičkou : „Ale tož  jak si v tej Praze akorát na mňa vzpomňéli? Jak o mně edem věďéli?“.  Postupně rostly a formovaly se i další její literární postavy : „Kolik  jsem viděla a poznala nešťastných a ztvrdlých starých panen, zotročených  a mstivých, jako byla Rosina. Kolik sobeckých a bezohledných vlastníků, ukrytých za roušku průpovídek a licoměrného náboženství mi přispělo k portrétu Jury Podešvy.„

Uměla ale při tom všem Glazarová s  místními lidmi nejen navazovat, ale i udržet rovnocenný a důvěrný  kontakt ? A co zvlášť bylo nezbytné k tomu, aby její pozorné a účastné  studium jejich života mohlo pokračovat ?  Jak se pak přímo v jejích  dokončených dílech potvrdilo, především ke všem bezvýhradně zaujímala  vztah hlubokého porozumění a chápavou účast. Dokázala se při všem viděném, slyšeném a prožívaném oprostit od řady předpojatostí, které by  ji mohla vnuknout městská kultura vzdálená stupněm civilizačního vývoje  od některých projevů sledované místní kultury o celá staletí. Mentalitě  místních lidí nevnucovala své představy. Nikdy nezaujímala povýšený  nadhled, ale naopak jisté sebezapomenutí. Chtěla-li pak proniknout k  nejhlubším vrstvám jejich kolektivního vědomí, musela v sobě  zmobilizovat největší citlivost a toleranci zvláště k přežívajícím  pověrám a projevům magie, přes které se tu dotýkala něčeho, co pramenilo  přímo z pohanských dob.  Podobně i přesto, že se pokládala za ateistku,  dokázala projevit maximální respekt a uměla pochopit a silně procítit  současnou hloubku jejich křesťanského založení a zbožnosti. Jejich víru dobře vnímala a rozpoznávala, jak pro mnohé z nich měla přímo existenční  význam : „Víry se přidržují v bouřích života, kterou nic nemůže  nahradit a bez které by tu nemohli žít.“ Skutečně pro mnohé víra byla  hlubokým existenciálním prožitkem, ale jak už jsme jednou citovali  Glazarovou, setkávala se tu i s lidmi, u nichž postřehla  projevy  zbožnosti deformované na pouhou bezmyšlenkovitost slov a gest. A jak  poznamenala docentka Mravcová – sotva bychom v české literatuře nalezli  typ budící svou bezděčně pokryteckou zbožností větší odpor než právě  Jura Podešva.

Je zřejmé, že kromě lidí a jejich údělu tu během  pobytu a při dlouhých túrách Glazarová  nacházela a nechávala na sebe  mocně působit i přírodu místy ještě nedotčenou a neporušenou civilizací,  a proto plnou okouzlujících i děsivých smyslových dojmů, tajemných jevů  a dějů.

Neobyčejně bohaté množství a unikátnost některých  národopisných faktů a vyprávění nepochybně poskytovalo obsažný obraz místního společenství.

Jak uvedla v r. 1987 v knižně vydané  studii Umělecké dokumenty a romány docentka Mravcová, která se podrobně  zabývala zrodem a tvarem prozaických děl Glazarové, nemáme k dispozici  materiál, v němž by Glazarová zpřesnila itinerář svých studijních pobytů  v Beskydech do té míry, abychom mohli určit dobu vzniku Adventu a Chudé  přadleny s naprostou přesností.Glazarová opravdu nezachovávala  písemnosti v pečlivé celistvosti.   Z její soukromé korespondence,  uložené v archivované pozůstalosti, Mravcová tehdy vyvodila, že její  první pobyt v r. 1938 na Horní Bečvě se uskutečnil už před mobilizací a  Mnichovem a že platí-li autorčina vlastní slova o tom, že se v horách  ubytovávala vždy zjara, pak se s nejvyšší pravděpodobností do Beskyd  odebrala na jaře r. 1938. Na Horní Bečvě snad jako první poskytl  Glazarové ubytování ve své vile farář Schmied. Ovšem nejdelší čas v  letech 1938-1939 nepochybně strávila na usedlosti č. 147 Jana Vašuta Pod  Vysokú, kde nalezla nejen dějiště, ale i základní inspiraci pro románové drama Advent. K upřesnění a zdokumentování hlavně míst a asi už  jen ztěží i času, kde, u koho a kdy Glazarová  přímo bydlela, by mohli  hodně pomoci pamětníci z Horní Bečvy. Od Glazarové víme pouze to, že  její beskydské prózy vznikaly přímo na místě, hlavně za zimních večerů.


Advent

Advent  začala tedy s největší pravděpodobností psát v zimě na přelomu let  1938/39 na usedlosti Jana Vašuta Pod Vysokú ve světničce, odkud dohlédla  až na Radhošť. Vzhledem k tomu, že tu Glazarová pobývala v r. 1939 a v  témže roce 16. října román dokončila a hned vyšel, musel být napsán  doslova jedním dechem.

Románový obraz Františky Plesníkové z  Adventu vytvořila Glazarová zčásti podle reálného modelu. Stala se jím  její hostitelka Josefka Vašutová, která na usedlost přišla ve 28 letech s  malým chlapcem a žila tam provdána za staršího vdovce Jana Vašuta. Zakusila hodně dřiny i příkoří, zvláště od příbuzných z manželovy  strany, protože jí nemohli odpustit, že nepřinesla do hospodářství žádný  majetek. S paní Vašutovou, která se od ostatních žen zjevně lišila svou  kultivovaností, jistou životní moudrostí a citem pro přírodní krásu (  takto se ostatně odlišuje i Františka z Adventu ), Glazarová udržovala i  později písemný styk až do r. 1964 a na dálku ji několikrát pomohla.

Advent  je úžasně a do nesčetných detailů prosycen realitou místního prostředí.  Prolnutí sebraných poznatků Glazarové do něho mu zabezpečuje mimořádnou  životní přesvědčivost.

Celý příběh Glazarová vypráví básnicky  podmanivým jazykem a je rámcován jedinou úzkostnou nocí, ve které se  zpětně odvíjí dvanáct let Františčina zmarněného života a která zároveň  přinese jeho katastrofické vyvrcholení. Jediným smyslem života se jí  stal nemanželský syn. Ze strastiplné životní dráhy opovrhované zavitky a  z úzkosti, že dítě bez dozoru divočí a pustne, ji má vysvobodit nerovný  sňatek se starším vdovcem. Naděje, že se dítěti dostane domova a péče  končí rozčarováním. Františka je vysmívána, urážena, ponižována ve své  hospodyňské snaze i lidské důstojnosti, ve svých manželských právech i  mateřských citech nejen samým hospodářem, ale i jeho dlouholetou  služebnou Rozinou, která ho má v hrsti jako svého dlužníka a tajného  milence přesto, že ji příchod Františky vytlačil  z jejího dosavadního  výsadního postavení. Výstupy, hádky, dokonce rvačky tvoří strastiplný  řetěz hrdinčiných dnů, z kterého se několikrát, když je všecka její  ústupnost a pokora marná, pokouší utéct, ale znovu se vrací. Usoužena ocitá se s dítětem v náručí až na pokraji sebevraždy. Vždyť o něho jí  jde především, on je důvodem i smyslem té neustále oběti, v niž se  proměnilo manželství s Podešvou. A tu její utrpení nabývá nejkrutější  tragiky, jakmile se ukazuje, že všechna ta oběť byla marná, neboť malý  Metud pustne ještě víc než dřív, vzdoruje, toulá se, lže a podvádí. Jeho  kousky jen podněcují hospodářův hněv a Rozíniny výpady proti Františce,  a tak místo odměnou matčina příkoří bývá Metud také jeho příčinou. Jsou  chvíle kdy ho proto Františka téměř nenávidí, jindy ale chápe a omlouvá  a přenese část viny ze Metodovo zdivočení i na sebe a na stařenku a  odlehčuje tím vinu Jurovu a Rozíny.  Nejkrutěji trpí ve svém mateřství.  Zde ztrácí všechno, co mohlo dát jejímu bědnému plahočení a dřině vykupující smysl. Metud vystaven ústrkům a křivdám roste v odbojného  vzpůrníka a čím víc Františka usiluje o to, aby se k ní vnitřně vrátil,  tím víc se jí vzdaluje. Tak je zrazena i ve své mateřské lásce a její  skromná představa šťastnějšího životního cíle ztroskotává.

Hrdinka  nakonec už v zoufalé vzpouře provedla takřka mimovolně akt odplaty a  svého osvobození – svého spasení. Trýznivé očekávání této spásy, jak  naznačuje už titul knihy, je vlastně obsahem románové balady.

Postava  Františky není jen dokumentem toho, co Glazarová poznala v životě  zdejších žen, ale je i uměleckým znakem, odkazujícím k tragickým  romantickým hrdinům, kteří ztělesňovali rozpor reality a ideálu. Tušení  jiného života a touha po něm vydává Františku mučivému rozporu, kterým  se současně prohlubuje její vydělenost z místního společenství. Součástí  jejího vnitřního sporu je také spor víry. Glazarová svou hrdinku  provází osobní zaujatostí a sympatií a navíc je možné poznat, že je  vlastně kusem jí samotné. Vyjadřuje autorčiny představy o principech  dobra a zla, ženství a mateřství, o potřebnosti krásy a lásky pro život.  

Růžena Vacková bystře poznamenala, že Glazarová napsala román o  tom, jak se který lidský osud na Valašsku vytváří, ne jak se naplňuje.

A  jaké bylo přijetí tohoto díla ? Advent byl a bude vždy pokládán za  Glazarové nejzralejší dílo a také autorka sama na otázku, jaké své dílo  považuje za nejlepší, odpověděla bez váhání že Advent. Hned po svém  vydání se Advent stává významnou literární událostí a těšil se velkému  zájmu dobové kritiky.

V recenzích byla na prvním místě vysoce  hodnocena jeho komplikovaná, velice promyšlená, smysluplná a  dramatizující stavba a spolu s ní pak básnické kvality jazyka i užití  nářečí v rámci Glazarové kultivované a výrazově bohaté spisovné češtiny.  Ukázkami z Adventu bylo dokládáno autorčino jazykové mistrovství.

Vytkli  ji jen některé drobné slohové vady, které mohly působit rušivě.  Regionální kritici si všimli řady omylů v zápisech nářečí, našli tu v  jejich skladbě a rytmu nevalašský ráz, užité výrazy ze Slezska.




Chudá přadlena

V  čem ale s Adventem souvisí a jak přímo na Horní Bečvě vznikalo i další  dílo Glazarové ? Sama krátce řekla : „Při sbírání materiálu na Advent  zbylo mi mnoho. Stenografovala jsem si rozmluvy s lidmi, zapisovala a  zase pilně zapisovala a řekla jsem si, že tohoto materiálu by bylo  škoda. Sestavila jsem z něho Chudou přadlenu“. Z těchto autorčiných slov  pro nás vyplývá, že románový záměr byl prvotní, ale už jeho vznik  provázela myšlenka na dokumentární prózu. Když pak porovnáváme obě prózy  z bližšího pohledu, zjišťujeme, že Chudá přadlena tvoří vlastně jakési  materiálové pozadí románu.  

Ačkoliv tedy Advent svým vydáním  Chudou přadlenu o rok předešel, máme po ruce důkazy, že některé partie  Chudé přadleny se rodily už v době, kdy Glazarová pracovala na románu a  že se proto počátky obou děl částečně překrývají. Jsou to jakési první zlomkovité náčrty literárního národopisu, které Glazarová jako  reportážní fejetony z Valašska od února 1939 do dubna 1940 zasílala k  otiskování do Lidových novin.

Aby si mohla doplňovat materiál  pro Chudou přadlenu, přijela Glazarová znovu na Rožnovsko. Tentokrát už  ne na Horní Bečvu, ale pobývala  na Solanci na usedlosti U Vašků.  Docentka Mravcová se domnívá, že to nebyl druhý, ale už její třetí pobyt  v Beskydech. To by ale znamenalo, že na Horní Bečvě svůj první  celoroční pobyt v letech 1938-1939 načas přerušila.

Nevíme  přesně, kdy se v r. 1940 z Prahy vrátila, ale z korespondence uložené v  archivované pozůstalosti plyne, že v únoru 1940 na Solanci už byla.  Výběr, utřídění a následné zpracování sebraných dokumentačních údajů  provedla méně podle odborných požadavků a více podle nároků uměleckých.

V  r. 1940 Glazarová v časopise Naše Valašsko zveřejnila stať pod názvem  Valaši v mé knize Advent. Tuto stať pak upravenou přetiskla takřka celou  v Chudé přadleně, i když samozřejmě rozptýleně v různých kapitolách.  Jde o cenný dokument. Názorně nám ukazuje počátky literárního  ztvárňování dokumentárního materiálu. A zároveň jeho srovnání s konečnou  knižní úpravou Chudé přadleny umožňuje pak rozpoznat, jak Glazarová ve  zpracování dál postupovala. Vyprávění zařazená do Chudé přadleny  Glazarová na různém stupni beletrizovala a současně v nich potlačila  vlastní já, protože v nich jako autorka a vypravěčka už nevystupuje jako jednající postava. Tím jak je vedeno vyprávění, je čtenář obratně  usměrňován a tak vlastně vybízen k spoluúčasti. Život zapomenutého  společenství pasekářů, jaké Glazarová na Horní Bečvě nalezla, nabízel  čtenářsky zajímavou látku, ale i ona se v rukou jiného autora mohla stát  jen únavným popisem nebo zkreslující sbírkou kuriozit. Glazarová však  vytvořila neobyčejný citově působivý dokument. O jejím uměleckém  mistrovství svědčí nejen zvládnutí skladby tak rozsáhlého a různorodého  materiálu, ale i jeho zpracování a podání v ryze literárních kvalitách.  Bedřich Fučík v dobové recenzi napsal : „Není to román ani povídka, je  to folkloristická a kronikářská studie, prosté vyprávění, neobyčejně  zhuštěné a plynulé, ale vydá ve své plnosti a poutavosti za deset dnešních románů.“ Na tematickém zaměření jednotlivých kapitol Chudé  přadleny je vidět snahu Glazarové se zmocnit především lidského údělu  místních lidí v rámcovém cyklu od narození až k smrti a to v jeho  celistvosti, v tom, s čím se potýkají, čím trpí, co je sužuje, z čeho se  radují, v co věří, co je ničí. Klíčovým charakteristickým znakem údělu  sledované komunity je kruhovost : po generace věčně stejný začarovaný  kruh jejich práce, která nikde nezačíná a nikde nekončí, a z kterého  nelze vybočit.

Je ale její pohled skutečně celistvým dokumentárním obrazem života naší lokality té doby? Nedopustila se spisovatelka záměrně anebo nepodlehla bezděky určitému zkreslení ? Bylo možné obyvatele Horní Bečvy například tehdy skutečně vnímat výlučně jen jako ty, jejichž – jak Glazarová uvedla- „…jedinou četbou jsou modlitby a životy svatých. Jediným zdrojem vytržení z všednosti je kostel a mše svatá. Znamená pro ně naše koncerty, naše výstavy uměleckých děl a společenské slavnosti i naše divadla.“? Nemusíme ani rozvádět konkrétní obsah dobového společenského, kulturního a hospodářského života v obci, abychom poznali, že tomu tak výhradně u všech nebylo.

Glazarová ovšem  volila zorný úhel, ve kterém se odřekla autorského nadhledu. Sice tu a  tam poukazuje na vývojové změny, ale převažuje její snaha komunitu  místních lidí ustálit jako značně netečné a soudržné společenství jen  nepatrně narušované civilizačním vývojem. Vychází především z toho, co  je horalům společné a co je neměnné, co je prastaré, zvykové a co  přetrvává, odhlíží od individuálních a sociálních rozdílů. Společenství  místních lidí a jejich kulturu nahlíží především z hlediska jejího  vnitřního řádu. Nevtahuje naši lokalitu do širších ekonomických a  politických souvislostí. Bedřich Slavík o sedm let později poznamenal,  že je to u Glazarové jenom část zjištění, ale důslednost, s níž ji  Glazarová rozvádí, má průkaznost sociologickou a dokumentární pro místo a  dobu, kde byly tyto letopisné kapitoly o životě zapsány.

Jako  vypravěč-autor se Glazarová projevuje jen v komentářích. Odmítá postoj  povýšeného komentátora a osvojuje si pro čtenáře roli zasvěcovatele,  zprostředkovatele a tlumočníka. Nicméně v komentářích přece jen najdeme,  ale naštěstí jen málo, i postoje odtažitosti navozené shovívavou či  hořkou ironií. Bedřich Fučík k tomu napsal, že tu promlouvá z autorky  řeč moderní „vědy“, z níž asi autorka zná pramálo, a která by asi – k  překvapení autorky – velmi často souhlasila, například v názoru na  přírodu, s primitivními, ale zcela „dnešnímu stavu bádání“  odpovídajícími názory Beskydců.

V Chudé přadleně vystupuje celá  řada současníků - jednotlivých postav a lidových vypravěčů i z Horní  Bečvy. Glazarová uvádí jejich vlastní jména, ale jen některá ponechala  jako původní, skutečná, jiná záměrně pozměnila. Nemají význam z odborně dokumentačního hlediska, ale mají jen navodit barvitost, hodnověrnost a  konkrétnost zobrazované kolektivity. V nejedné rodině na Bečvách se o  konkrétních vlastních příbuzných zachycených v Chudé přadleně ví napříč  generacemi až podnes.  Některých současníků se ale Glazarová mohla  necitlivě a nezaslouženě dotknout svým příliš ostrým a tím jednoznačným  pohledem : regionální kritika například poukázala na doktora Peschla z  Hutiska a vigantickou fojtku.



Dobový a nadčasový význam beskydských próz Glazarové

Beletrizovaný národopis  Chudá přadlena tvoří s románem Advent zcela unikátní a svým způsobem se i  navzájem doplňující dvoudílný literární výtvor. Představují dvě různé  úrovně uměleckého zpracování dokumentárního materiálu, který Glazarová  prvotně a z větší části získala právě na Horní Bečvě. Obě díla velmi  výmluvně ukazují různost cest, jimiž se literatura dokáže zmocňovat lidského života a jeho tajemství. A každá z nich má své nezaměnitelné  možnosti. V dokumentární próze Chudé přadleně má autorčina smyšlenka jen  vedlejší roli a posloužila faktu větší názorností a působivostí. Naopak  v románovém dramatu Adventu posloužil fakt převažující smyšlence a  učinil ji tak neobyčejně živoucí a hodnověrnou.

Jaké ale místo toto dílo zaujalo v rámci české národní literatury a jaký mělo význam v době svého vzniku ?

Beskydské  prózy Glazarové jsou ojedinělým dílem, protože vyjimečně zcela přesáhly  úzce regionální význam. V literární historii mají souvislost s linií  literárních národopisců a realistických zpodobitelů určitých lokalit  jakými byli Božena Němcová, Karel Klostermann, Tereza Nováková, Alois  Mrštík a Josef Holeček. V rámci meziválečného období je ale umělecký čin  Glazarové srovnatelný jedině s významem reportáží Země bez jména (1932)  a Hory a staletí (1935) Ivana Olbrachta. Chudá předlena objevovala  tehdejšímu čtenáři Valašsko tak, jak svého času objevily Podkarpatskou  Rus zmíněné Olbrachtovy knihy. Zatímco ale polemický Olbracht zaujal vyhraněně publicistický postoj, Glazarová volila cestu národopisu v  uměleckém tvaru. Při psaní Chudé přadleny byla Glazarová vedena  myšlenkou, aby opomíjené etnické společenství z Valašska vstoupilo do  povědomí kulturního světa a apelovala rovněž, i když s menším důrazem  než Olbracht, na tehdejší sociální svědomí veřejnosti a státních  institucí.

Adventem společně se svým předchozím románem Glazarová zároveň přispěla k rozvoji meziválečného psychologického románu

Už  dobové recenze ukázaly, jak bylo nesnadné žánrově vymezit Chudou  přadlenu. Přitom tato kniha se mohla stát jedním z mezníků domácího  literárního vývoje, kdyby se na její podnět navázalo. Glazarová v ní  české literární kritice a veřejnosti dokázala, nakolik se pomezní žánr,  ve kterém byla zrovnoprávněna umělecká funkce s informativní a  vyzývající funkcí a ve kterém je dokumentární látce ponecháno mnoho z  její neopracované syrovosti, může stát obsažnější a objevnější výpovědí  než celá řada próz se smyšleným příběhem. Chudá přadlena jako literární  dokument sklidila jednoznačný úspěch.

Glazarová na Horní Bečvě  pobývala a tvořila v době národní katastrofy, za níž následovala okupace  a vznik druhé světové války. Čas okupační a válečné sklíčenosti vedl  umělce k hledání jistot a naděje v hodnotách trvajících mimo civilizační  a sociální vývoj, který za krátký čas dospěl k další světové válce. V  české národní literatuře probíhal „návrat ke kořenům“, k velkým  osobnostem svého národa, k tradici rodného kraje, k domovu. Proto bylo  celým národem tak manifestačně v r. 1939 přijato převezení ostatků  K.H.Máchy do Prahy, proto byla oslava 120.narozenin Boženy Němcové v r.  1940 chápána jako symbol národní sounáležitosti a protestu proti  okupaci. Umělci v té době předmět zobrazení obdobně jako svým způsobem i  Glazarová silně objektivizují, aby dílo bylo ve své konečné umělecké  podobě schopno promlouvat k velkému množství lidí. Nebylo náhodou, že za  tohoto historického klimatu a dobové poptávky ve vydavatelství  Melantrich krátce po prvním vydání Adventu i Chudé přadleny, okamžitě  následovala jejich opakovaná další vydání.

Ovšem význam  beskydských próz Glazarové nemůžeme zdaleka zdůvodňovat jen dobovými  souvislostmi a jejich projevy v literatuře. Nás by mělo více zajímat,  jaké jsou jeho nadčasové hodnoty. Co může a má znamenat pro nás dnes.

Především Chudá přadlena v dějinách české literatury představuje dílo přímo unikátní.

Nejen  svým hutným obsahem a důmyslnou skladbou, ale i tím, že se trvale stala  etickým činem. Poukazuje poprvé na domácí skupinu obyvatel – její  ustrnulou kulturu a formu lidské existence na samé hranici zachování  holého života. Glazarová tímto dílem přiměla nejen své současníky, ale  dokáže strhnout i dnešní čtenáře k mravně účinnému srovnávání, neboť jim  zprostředkovává setkání s naprosto odlišnou formou lidské existence,  které se lze sice podivovat, ale mravnější je se nad ní zamýšlet, snažit  se ji pochopit, a přitom si uvědomit i hodnoty, které v sobě skrývá.  Glazarová Chudou přadlenou  – a to nejen ve své době, ale i pro naši současnost, aktualizuje stále závažné téma tolerance k jiným, lišícím se  kulturám a skupinám obyvatelstva.

Kromě toho současně nás mnohé  z Horní Bečvy Glazarová svým dílem konfrontuje se životem a světem  našich předků a předchůdců. Bedřich Fučík o něm v té době prohlásil :  „Tento život přes všechny omyly a nesmyslnosti, jimž ostatně podléhá  např. městský život v míře mnohem větší, je řádně ustaven a odtud plyne  jeho harmonie“. Rozdílnost a ukryté hodnoty jejich života už v roce 1940  Glazarová básnicky a jedinečně zformulovala v časopisecké stati pro své  současníky žijící na odlišném stupni civilizačního vývoje než prostí  lidé na Valašsku. Jsem přesvědčen, že tato její slova můžeme zrovna tak i  my dnes v plné míře vztáhnout na sebe a že to je i ten nejvlastnější  odkaz Jarmily Glazarové po sedmdesáti letech potomkům těch, o kterých  psala : „Přes to přese vše horal však neopustí svoji grapku. Neodejde z  dřevěné chaloupky. S podivuhodnou věrností lpí na svém domově a miluje  láskou beze slov své hory. Na jaře, v létě, na podzim i v zimě skrápí  krásu země jejich pot a krev kane z jejich mozolů mezi kamení. Ale to snad je právě to pouto, silné a nezrušitelné, které spojilo hory a lid. Z  tohoto bolestného a pevného spojení vyrůstá jejich láska a jejich  věrnost. Ten stálý souboj strádání a lásky zformoval jejich duše a  jejich životy, které jsou jiné než naše, chudší o mnohou příjemnost,  bohatší o mnohou krásu a o mnohé hrdinství. Doufám zcela skromně, že …je  zachyceno alespoň něco z toho podivuhodného, řekla bych exotického  života, z jeho odlišnosti, smutku i skromné a mlčelivé velikosti.“

Obdobně  jako lidé pokročilejší městské kultury té doby ani my dnes na tak  nesrovnatelné civilizační úrovni nemáme vůbec nic, co by nás opravňovalo  se nad formami jejich života cítit povzneseně. Vždyť jak mnohem větší  „omyly a nesmyslnosti“ nese život naší současnosti a většinové  společnosti !

Nicméně Chudá přadlena stále ještě čeká na  docenění literární historií a lze předpokládat, že tento soudržný obraz  kultury našich předků setrvávající v hlubinách času a pohlcené dalším  vývojem připoutá ještě k sobě v budoucnu i pozornost čtenářů. Vždyť  podle současného trendu v knižní produkci můžeme také říct, jakoby byl  člověk-čtenář unavený fabulacemi a fikcí a naopak, že jeho obliba různých rozhovorů, vzpomínek a pamětí ukazuje na potřebu silného a  věrohodného příběhu.


                                              


Prostor pro „koupel řeči“

Z  hodnot předků, které zachycuje dílo Glazarové, bych chtěl mimořádně  poukázat na jejich jazykovou kulturu. V závěru 15. kapitoly Adventu  literární kritika zvlášť vyzvedla vyprávění o snu podomní obchodnice  Mariny Žingorové (pravým jménem Mariny Ručkové ), které Glazarová bez  nejmenší úpravy zachytila a do románu vkomponovala až dodatečně. I  Glazarová sama po dlouholetém odstupu a získané objektivitě k tomuto  svému dílu řekla, že je to jedna z nejsilnějších stránek knihy. Pro nás  je zároveň jedním z nesčetných dokladů vypravěčského umění a výrazově  bohatého a krásného jazyka a jadrného valašského dialektu našich lidí té doby, který můžeme jen obdivovat. Hodně se hovoří o tom, jak se za  posledních šedesát let jazyková kultura značně zhoršila. Každý odborník  potvrdí, že ji nejvíce ovlivňuje četba. Zároveň je ale velice důležité  to, jak hovoříme třeba doma v rodině, nakolik je naše komunikace bohatá,  barvitá, zajímavá. A to především formovalo jazykovou vytříbenost  našich předků, protože příležitostí a možností k četbě mnoho neměli, jak  vzpomínala Glazarová : „Na dlouhé lavě pod stěnou sedali sousedé,  bafčili z krátkých dýmek, pokyvovali hlavami a vyprávěli. Za dlouhých  soumraků, nežli se konečně rozsvítila petrolejová lampa, šlehala do tmy  červená záře mezi pláty kamen a kolem dvířek. Těch příběhů, lidských  osudů, pohádek, pranostik, starých a krásných písní !“

Glazarová,  jejíž vypravěčské umění dostoupilo vrcholu právě v Adventu, postřehla  už před padesáti lety obecné nedostatky jazykové kultury. Její zaujatost  pro bohatost a krásu češtiny a myšlenky, které tehdy vyjadřovala, jsou  tak naléhavé, jako by je pronášela právě do naší současné situace . V r.  1959 napsala : „Naše řeč se zprimitivňuje a vulgarizuje. Je nekonečná  řada úsloví a metafor lidových, jež vymizely anebo zanikají. Nemohu  nemyslit na krásný a přebohatý, přímo básnický jazyk, jímž hovoří prostí  lidé na Beskydech. Spisovatelka B. Benešová tam pravidelně jezdívala a  říkala o těchto zájezdech, že si jezdí ´vykoupat řeč´. Mnoho našich pracovníků by nutně potřebovalo takovou koupel řeči, neboť bohatost  jazyková utonula v šedi nejběžnějších výrazů. Lidé se zvolna obávají  vyslovovat půvabná česká slova, aby neupadli v podezření z  afektovanosti.“ A jinde při kritice mladých autorů řekla : „Myslím, že  je neodpustitelné používat jen toho, co je na dosah ruky. Co nám zní v  uších a zalezlo nám do hlav dík schůzím, novinám, televizi, té hlavní a  úhlavní šiřitelce hovorového kýče a frázovitých vycpávek. Ten šedivý  proud zběžné, nepečlivé skutečně jen dorozumívací praxe všedních dnů,  ten by se měl stát jazykem umělecké prózy ?“
A tak budete-li někdy až znechuceni pokleslou úrovní jazykového projevu  běžně šířeného z médií, což je dobré znamení, že jste ještě úplně  neotupěli, anebo se začínáte vážně zamýšlet nad vlastním slovním  vyjadřováním a budete hledat, kde „vykoupat řeč“, vezměte do ruky to  nejbližší - Advent nebo Chudou přadlenu, dílo velké a ušlechtilé  spisovatelky, které vznikalo přímo u nás na Horní Bečvě. Stačí jen  zalistovat a číst kdekoliv na libovolné stránce.





Poslední roční pobyt Glazarové na Horní Bečvě

O tom nakolik byl pro spisovatelku  pobyt mezi místními lidmi významným nejen z hlediska tvůrčí inspirace,  ale i z ryze osobního a lidského napovídá skutečnost, že k závěrečnému  třetímu a na Horní Bečvě druhému ročnímu pobytu, se Jarmila Glazarová  vrátila ještě za nacistického protektorátu v r. 1944. Začala tu psát a  intenzivně se věnovat svému novému, bohužel pak již nikdy nedokončenému  románu Navlékač korálů. Glazarová se v něm obrátila do rodného kraje – k  vlastní životopisné a rodopisné látce. Na jedné z jejích početných  literárních besed řekla : „Válku jsem přežila převážně v Beskydech mezi  dobrými lidmi a pod vlídnou záštitou faráře P. Schmieda – na Horní  Bečvě. Byla to také ilegální práce, která v zimě roku 1944 skončila jeho  uvězněním.“

Glazarovou pak od původní beletristické tvorby  odvedl závěr druhé světové války. Přiklonila se už jen k publicistice.  Její trvalý rozchod s krásnou literaturou působí po obdivuhodné trojici  románových děl z konce 30. let skoro neuvěřitelně. Skončila tak důležitá etapa jejího života a literární tvorby současně tak úzce spojené i s  prostředím Horní Bečvy. Ve vzpomínkovém článku Stezkami vzpomínek, který  si od ní vyžádala redakce časopisu Valašsko v r. 1953, po odstupu let o  beskydských pobytech napsala, že to byly tři z nejkrásnějších let  jejího života. A přiznala zároveň, že teprve loni ji velký stesk přivedl  do Beskyd na krátkou dovolenou. Pak se opakovaně znovu vracela a o  dovolené a prázdninách ještě několikrát u Vašutů Pod Vysokou pobývala.


Vztah Horní Bečvy ke spisovatelce Jarmile  Glazarové

Glazarové  díla Advent a Chudá přadlena jsou obecně spojována s Beskydami nebo s  Valašskem. Přitom v naznačovaném regionu místa bezprostředních pobytů  Glazarové, kde autorka nacházela svou literární inspiraci, sbírala a  umělecky zpracovávala dokumentární materiál, vyčleňují poměrně úzký  prostor soustředěný na vlastní území obce Horní Bečvy a k němu  přiléhající jen nejbližší místa sousedních obcí Solance a Velkých  Karlovic. Můžeme proto bez rozpaků tvrdit, že stěžejním místem vzniku  obou děl byla Horní Bečva.

Obecní kronika není příliš sdílná.  Glazarovou vzpomíná jen velmi obecně. Nedozvídáme se nic o tom, co by  nás z dnešního pohledu zajímalo : místa a dobu jejích pobytů, jak místní  lidé, kteří mnohdy spisovatelku domácky nazývali tetičkou, nad jejími  knihami uvažovali, jak je především jako čtenáři přijímali a jak na  jejich obsah reagovali, když v nich případně mohli najít či rozpoznat i sebe, své příbuzné, známé nebo sousedy.  

Těžko hledat a určit  všechny možné příčiny toho, proč samotná obec už tehdy uznávané a  čtenářsky úspěšné spisovatelce a ani nikdy později oficiálně nevyjádřila  v jakékoliv formě úctu a uznání za její mimořádná díla tak úzce spjatá s  Horní Bečvou.

V současnosti bychom mohli dlouholetý morální dluh Horní Bečvy Glazarové důstojným a zásadním způsobem konečně splatit.

V  r. 1999 obec sice provedla úpravu okolí kříže v lokalitě Pod Vysokou (  jde o bývalý misijní kříž, který po jeho zrušení nechal od hornobečvanského kostela přenést a zde postavit Jan Vašut v r. 1920 )  postavením dřevěného plůtku a plechové tabule  vsazené do rámu s  šindelovou stříškou nesoucí věnování obce památce spisovatelky. Ale  lehké dřevěné konstrukce povětrnostním podmínkám odolaly jen pár let a  zvláště pak během zimy 2005-2006 podlehly zkáze úplně.



„Od  kříže dolů rozprostírá se svět, sametem mlhy změklý a zádumčivý. Bez  konce svět, kam oko dohlédne jenom lesy a nikde příbytek. A hory, klín  vkleslý do klína, sedm, devět, dvanáct; jeden černý hustým lesem, druhý  bíle prosvítá sněhem mezi holými buky. Gruň, Lysá hora, hřbet za hřbetem  až k přílbě Radhoště s hrotem kaple na vrcholku.“ Advent, VII. kap.

Pokládal  bych za dobré zvážit, zda by vůbec bylo vhodné znovu obnovovat takový  projekt, který se jen přidržuje dřívější nadepsané zmínky o Glazarové na  tabulce vsazené do podstavce kříže při jeho renovaci v r. 1966. Proč ho  také v místním krajinném prostředí umísťovat do těsné blízkosti drobné  sakrální památky, která žádnou přímou spojitost s Glazarovou nemá. K  mnohem trvalejšímu a odolnějšímu památníku spisovatelce, který by měl  být umístěn spíše u původní a z větší části stále zachované chalupy Pod  Vysokou, si můžeme vzít za vzor jednoduché pamětní kameny, které  postavily jiné obce. Např. Oznice v r.1997 jako pomník TGM U lipky odhalený v místě Masarykových vycházek a jeho setkávání s hajným Redlem v  r. 1905, či v Ratiboři v r. 2001 odhalený pamětní kámen na místě, kde  stávala usedlost místního evangelického předtolerančního lidového  kazatele Jana Maniše.

Okolí chalupy Pod Vysokú od doby, kdy  tu Glazarová pobývala, změnilo svoji tvář k nepoznání. Přesto v těch  místech ještě můžete objevit tolik  detailů zachycených v působivém  textu Adventu. Je zvláštní, jak v současném hovorově užívaném označení  této lokality se vytrácí její starý název Pod Vysokú a ustupuje  novému  „Na Adventu“. Domnívám se, že více než s vědomím významu místa to  souvisí s náhradou zanikajícího povědomí o původních pomístních jménech.  

Jarmile Glazarové by naše obec jako výraz své nejvyšší úcty a  uznání mohla udělit čestné občanství in memoriam za její vynikající literární díla spjatá s Horní Bečvou, která představují zcela mimořádně  působivý a hodnotný umělecký dokument a obraz kultury a života lidí v  naší obci a kterými se navždy zapsala mezi významné osobnosti v historii  obce. Také naše obecní knihovna by mohla nést její jméno podobně jako  byla nedávno nová obecní knihovna na Hutisku nazvána Karasovou. Přitom  kvalitou a významem Karasovo dílo v české literatuře zdaleka nedosahuje  úrovně díla Glazarové.


„…Závěj se mlčky vzpíná po lese, tekoucím se svahů do údolí. Závěj  zalila pole v proláklině Javorové a vyšplíchla na pasínek mezi jalovce.  Vnikla až na dvůr statku a ztuhla vysokou vlnou na stěně chléva. V bílém  zakletí křehne usedlost v měsíčním prostoru, osamělá a němá.“   Advent, I. kap.


Jarmila Glazarová před a po roce 1968 – jaký zaujmeme postoj ?

Chceme anebo měli  bychom se skutečně za všech okolností přiznat a hlásit k osobnosti a  dílu Jarmily Glazarové? Současnost nám zvláště nad komunistickou  minulostí přináší spletité etické otázky, které souvisí i s  přetrvávajícím rozporuplným hodnocením života a díla Glazarové. Jsou tu  před námi nejen nesporné literární kvality, ale i propady spisovatelčiny   publicistické tvorby spojené s vývojem jejích názorů a osobních  postojů. Proto nás některé hlasy mohou právem znejistit. Zajímavé  zpracování jejího životního osudu přinesla v r. 2006 souborná kniha  historika Jiřího Pernese nazvaná Komunistky s fanatismem v srdci. Ovšem  lidé, kteří se s Glazarovou velmi blízce znali, mají vůči jeho přístupu  určité kritické výhrady. Tvorba a osobní postoje Glazarové dnes stále  zůstávají nepochopeny nebo přehlíženy některými literárními vědci a  kritiky. Také jakýkoliv poukaz na autorku a její v době komunismu hojně vydávaná díla může u mnohých neznalých vyvolávat pachuť. Není ostatně  příznačným, že do r. 1989 se Advent dočkal až osmnácti vydání, Chudá  přadlena třinácti vydání a od té doby nakladatelský zájem o ně ustal ?

     Při tomto uvažování se však můžeme opřít a navázat na  přínosnou a  podnětnou akci, kterou byla v září 2001 konference věnovaná J.  Glazarové, její literární tvorbě, recepci díla a životnímu příběhu u  příležitosti 100. výročí jejího narození. Uspořádala ji Pekařova  společnost Českého ráje a Městská knihovna v Turnově. K předním  organizátorům patřili ředitel pracoviště Literárního archivu PNP ve  Starých Hradech Karol Bílek, který byl osobním známým spisovatelky a  jehož maminka byla Glazarové blízkou přítelkyní, a rovněž jeho syn Jan  Bílek, pracovník Masarykova ústavu Akademie věd ČR, který je současným  významným badatelem životního osudu J. Glazarové.   

Cenné  poznámky a poznatky k vývoji politických názorů Glazarové na základě  vzpomínek pamětníků i její písemné pozůstalosti poskytují právě Karol a  Jan Bílkovi.   

Glazarová nebyla a necítila se nikdy být  političkou. Patřila k lidem, kteří si vysnili lepší svět a podlehli  iluzi o jeho dosažení. Ve svém postoji zhodnotila zkušenosti z raného  mládí a z doby života na průmyslovém Ostravsku za hospodářské krize. Na  ideové cestě ji mimo jiných setkání ovlivnily výklady spolurodáka a  kamaráda z dětství, komunistického novináře, funkcionáře a ideologa  Ladislava Štolla. Dovršení jejího názorového zrání  přinesla druhá  světová válka,  osvobození Rudou armádou, zblízka prožité pražské květnové povstání. Stejně jako tisíce jejích spoluobčanů nadšeně  vstoupila do Komunistické strany Československa, která podobné známé kulturní osobnosti dovedla dokonale využít. Tím de facto skončila její  kariéra úspěšné spisovatelky, neboť se následně věnovala již převážně  jen publicistice. Hned po válce všechny své síly dala do služeb  veřejného působení. Nakonec přijala a v letech 1946-1948 zastávala  diplomatický post kulturního rady čsl. velvyslanectví v Moskvě. Při  tvorbě dobrých vzájemných kulturních vztahů působila s velkým nasazením.  I když narážela v hostitelské zemi na řadu problémů, zločinný totalitní  systém patrně neprohlédla a chyby považovala jen za dílčí,  odstranitelné. Po návratu opět kombinovala psaní s veřejnou aktivitou.  Svůj literární talent dala plně a bezvýhradně do služeb nového režimu.  Psala články a reportáže oslavující komunistické zřízení v zemi a  kritizující bývalou republiku. S ochotnou a dobrou řečnicí se roztočil  kolotoč besed o zemi sovětů. Zrychlil se, když r. 1950 vyšla její kniha o  Leningradu. Zastávala kulturní patronáty v okr. Turnov a na závodech,  aktivně se angažovala v nově ustanoveném svazu spisovatelů, který symbolizovala v nejhorším období a stalinské podobě. V té době Glazarová  jako spisovatelka měla účast na tiskové mediální kampani provázející  komunistickým režimem vykonstruované politické procesy s dr. Miladou  Horákou a spol. a s Rudolfem Slánským a spol. Komunistický režim  potřeboval, aby jeho krutost byla co nejvíce ospravedlněna a proto  organizoval obrovskou propagandistickou kampaň. Glazarová mezi mnoha  umělci, spisovateli a novináři nebyla sama, kdo byli nakomandováni, aby o  průběhu procesů psali. Byl to pro ni nesnadný úkol především proto, že  se s dr. Horákovou osobně znala a také se přesvědčila, že její texty  podléhají cenzuře a schvalování a na příkaz stranických orgánů je musela  několikrát přepracovávat. I když skutečně tehdy věřila, že obžalovaní  byli vinni, zvláště když slyšela, jak se k vině přiznávají, rozsudky  byla šokována. I po monstrprocesech pokračovala Glazarová v zaběhlých  činnostech. Přispívala do řady novin a časopisů. Z několika studijních  cest do zahraničí vytěžila řadu reportáží. Vydala výbor ze své  publicistiky. Spolupracovala na filmech podle svých románových předloh,  které byly uvedeny s velkým úspěchem. V letech 1954-1957 byla poslankyní  Národního shromáždění. Zabývala se objemnou agendou volebního okrsku, snažila se práci vykonávat s nasazením, ale funkce ji zřejmě  neuspokojovala. Stále se účastnila značného počtu besed a přednášek. Udržovala rozsáhlé společenské styky a hodně pomáhala řešit různé  problémy, se kterými se na ni lidé obraceli. Rozkrytí vykonstruovanosti,  perzekuce a nezákonností v polovině 50.let bylo pro Glazarovou šokem.  Odhalení přineslo zhroucení světa, ve kterém deset let žila a věnovala  mu síly. Vyčerpána fyzicky i psychicky pobývala dlouhodobě v nemocnici.  Po rekonvalescenci veřejné působení výrazně omezila, vzdala se funkcí ve  svazu spisovatelů. Strana a vláda i Svaz čsl. spisovatelů se ji snažili  udržet různými vyznamenáními a tituly, ale záměr se „mocným“ příliš  nedařil. Režimní ocenění titulem národní umělkyně v r. 1959 nepovažovala  za důležité. Glazarová si pro svou publicistiku našla nová témata a  stále více se soustřeďovala na otázky bydlení, výchovy, životního  prostředí a také na úctu k českému jazyku. V tomto období začala její  intenzívní účast na festivalu Šrámkova Sobotka a dlouhodobě se  uchylovala do ústraní na venkov ve svém rodném kraji a do svého  turnovského domu. Právě v r. 1968 byla v Sobotce poctěna nejvyšším  městským uznáním, udělením čestného občanství, které ji velmi potěšilo.

Do  posledních let života staré a nemocné ženy opět zasáhly události  velkých dějin. Přichází 21. srpen 1968 a s ním definitivní vystřízlivění  mnoha naivních a idealistických komunistů z jejich víry v Sovětský  svaz. Pracovníci Československé televize potvrzují, že Glazarová byla  připravena vystoupit s protestem proti okupaci na obrazovce. Napsala  smutný, rozhodný článek otištěný v Rudém právu. V r. 1968 se také   distancovala od své účasti v procesech vystoupením před fórem  spisovatelů, o kterém informoval tisk. Svou spoluzodpovědnost si  uvědomila a nezastírala ji. Plnohodnotné oslovení veřejnosti by bývalo  bylo možné jen v omezeném čase r. 1968, ale Glazarová se tehdy cítila  pod tlakem jak reformistů, tak konzervativců a nebyla schopná rychle  zareagovat. Své stanovisko ale ani po okupaci země r. 1968 nezměnila a  jako odpůrkyně následného normalizačního procesu ve společnosti zaujala postoj, z něhož byla patrná snaha znovu neselhat. Věděla, že dostala  příležitost osvědčit s obtížemi znovunabytou morální integritu a zachovat si zbylou důstojnost. Za podíl na zločinech v 50. letech, za  svou vinu platila výčitkami a lítostí. Glazarová také ve své tvorbě už  nikdy nedokázala navázat tam, kde před lety skončila. Román, který  rozepsaný opustila na konci druhé světové války, zůstal navždy torzem.  Bezradná spisovatelka tak zaplatila za svou naivitu, zničila sebe samu.  Traumat, která si způsobila na pouti za komunismem, se jako bytost  vnímající svět veskrze emocionálně už nikdy nezbavila a trpěla jimi do  smrti.

Po sebeupálení Jana Palacha v jednom dopise napsala : „A  všechny nezaviněné i zaviněné viny, všechno zlé, křivé, špatné, všechno nešťastné a pokažené zas tady stojí před námi ve světle té hrozné  pochodně, člověk je zoufalý nad všemi těmi léty, jako by nějaká ozvěna  přinášela zpátky všechna slova mých přednášek, besed a debat, v kterých  jsem sebe i jiné zaklínala tím svým vlastním hříchem a hříchem tolika,  tolika poctivých, bezelstných a nezištných lidí : hříchem slepé víry. Je  to hrozné, je to těžké, člověk se mučí, je zoufalý, unavený, už nějak  nemůže dál.“

Glazarová odolávala tlaku normalizátorů, ke změnám  postojů ji chodili přemlouvat dlouholetí přátelé i známí.Uzavřena do  soukromí na veřejnosti se téměř neukazovala. Nakonec hlavně její  zdravotní potíže, namáhavá péče o stejně nemocnou sestru a rostoucí existenční nejistota a koneckonců i skutečnost, že členy Svazu českých  spisovatelů se postupně stávali mnozí čestní a uznávaní spisovatelé,  přiměly i  pětasedmdesátiletou Jarmilu Glazarovou, že se necelý rok před  svou smrtí stala členkou tohoto svazu. V odporu vydržela mnohem a  mnohem déle než jiní, daleko mladší a zdraví a nedala se přimět k  žádnému veřejnému kajícnému prohlášení jako Jiří Šotola, Bohumil Hrabal a  další.

20. února 1977 zemřela. Na její poslední dny  vzpomíná kněz a duchovní správce kostela v Praze na Lhotce P. Vladimír  Rudolf : V té době paní spisovatelka Jarmila Glazarová volá vstříc těm,  kteří ji přicházejí přemlouvat : Nechte mě na pokoji. Ruce dává často do dlaní a bolestně sténá : Ach, Bože, a my jsme tomu věřili ! Když  přinášela finanční příspěvek na Křížovou cestu, řekla, To je kostel, do  kterého se člověku chce chodit ! Viděl jsem také její rozzářený obličej,  když jsme spolu mluvili v posledních dnech jejího života o smrti a o  životě věčném… Nakonec jsem obstarával osobně hrob a stál nad rakví –  fotografické dokumenty existují. Měl jsem tenkrát podivnou asistenci,  přirozeně, dělali ji záhadní muži StB - ale Jarmila Glazarová měla  církevní pohřeb.“ Po církevním obřadu, který si přála, byla pohřbena na  lesním hřbitůvku v rodné Malé Skále.

Karol Bílek nakonec  říká : „Nepřestanu si vážit Jarmily Glazarové, velké naší spisovatelky,  nadšené, obětavé a důvěřivé veřejné pracovnice – a zásadové a důsledné  odpůrkyně normalizačního procesu, která odolávala nátlaku statečněji než  mnozí daleko mladší a silnější“.

Pro nás důležitým závěrem může  také být konstatování, že celková diskuse zmíněné konference ke 100.  výročí narození Jarmily Glazarové směřovala k rehabilitaci autorčiny  památky díky jejím vrcholným dílům i pozitivním povahovým rysům. Na  základě tohoto vědomí se nemusíme nechat znejistit možnými hlasy  paušálního a zjednodušujícího odsuzování Glazarové a už vůbec bychom neměli být těmi, kdo se nenamáhají pochopit vývoj lidské osobnosti, kdo  dnes snad už ani neznají Glazarovou a její dílo, které jen lehkomyslně  kritizují nebo přehlížejí.    

Naše obec si vyjádřením uznání a  úcty může s plnou jistotou  přivlastnit dílo Jarmily Glazarové, které  vznikalo v našem prostředí a které nese nesporné kvality a jedinečné  nadčasové hodnoty. Nemáme sebemenší důvod, proč bychom měli váhat hlásit  se a zviditelnit se zcela konkrétními kroky a příspěvky k podpoře  rehabilitace spisovatelčiny památky.

Věřím, že se mnozí z nás  rádi ztotožní se slovy vyznání spisovatele O. Šuleře, že vždy znovu v  úžasu listuje v Adventu a v Chudé přadleně. V úžasu nad tím, s jakou  silou a přesvědčivostí se dovedla rodačka z Čech, která rozhodující část  svého života prožila na slezském maloměstě, vcítit do mentality našich  lidí, jak jímavý a současně obžalobný obraz jejich života před  sedmdesáti lety vytvořila. Nikomu svůj vkus a názor nemusíme vnucovat,  ale tato dvě díla můžeme počítat mezi to nejlepší, co v literatuře o Valašsku vzniklo.

Pozn. : Všechny přiložené snímky z lokality Pod Vysokou na Horní Bečvě byly pořízeny v lednu 2008. Autor Karel J. Malina.


Seznam použité literatury

Bílek,  J. : Spisovatelka J. Glazarová v procesech s M. Horákovou a R.  Slánským. In : Politické procesy v Československu po roce 1945 a „Případ  Slánský“, Brno 2005.
Bílek, K. : Jarmila Glazarová před a po roce  1968. In : Jarmila Glazarová 1901-2001. Sborník textů z konference ke  100. výročí narození, Staré Hrady 2002.
Bubílková-Koláčková, A. : Jarmila Glazarová, Chudá přadlena. In : Naše Valašsko, 6, 1940, s.94-95
Buriánek, F. : Jarmila Glazarová. Čs. spisovatel, Praha 1979.
Fučík, B. : Kritické příležitosti II. Studie, stati a recenze z let 1933-1944. Triáda, Praha 2002.
Glazarová, J.: Valaši v mé knize „Advent“. In : Naše Valašsko, 6, 1940, s.56-63
Stezkami vzpomínek. In : Valašsko,2,1953,č.1,s.3-8.
Mravcová, M. : Umělecké dokumenty a romány : zrod a tvar čtyř prozaických děl Jarmily Glazarové. Profil, Ostrava 1987.
Doslov. In Glazarová, Jarmila. Chudá přadlena. Čs. spisovatel, 1989.
Nejedlá, J. : Balada a moderní epika. Čs. spisovatel, Praha 1975.
Pernes, J. : Komunistky s fanatismem v srdci. Brána, Praha 2006.
Píša, A.M. : Stopami prózy : studie a stati. Čs. spisovatel, Praha 1964, s. 245-248.
Slavík, B. : Písemnictví na moravském Valašsku, R. Promberger, Olomouc 1947.
Šuleř, O. : Paměť domova. Optys, Opava 1994.
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky