Jan Kubáň a jeho pověsti z Horní Bečvy - Karel Jan Malina - osobní stránky

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Jan Kubáň a jeho pověsti z Horní Bečvy

Výběr z mých textů
 
 


Jan Kubáň (* 25.5.1893 † 22.8.1970) po sobě zanechal cenné písemně zachycené poznatky z rodné Horní Bečvy. Není na škodu si více všimnout jeho hornobečvanských rodinných kořenů. Narodil se v rodině Josefa Kubáně (* 16.5.1864 † 16.7.1942) na půlpasekářské usedlosti čp. 214 v horském sedle mezi Křenkovým grúněm a stejně vysokým vrchem nad údolím Liščího potoka. Jeho matka Anna Kubáňová (* 31.10.1850 † 15.7.1895), roz. Martináková z Grapy (Horní Bečva čp. 64), se tu provdala už v r. 1870 a neměla lehký život. Když se s ní o třináct let mladší otec Josef Kubáň z Radinova (Horní Bečva čp. 229) v r. 1889 oženil, stal se jejím už třetím manželem, protože předtím dvakrát ovdověla. Jan se narodil jako její třinácté dítě a když mu byly dva roky, maminka po porodu jeho mladších sester dvojčat zemřela. Ovdovělý otec se po roce znovu oženil a Janovi postupně přibývalo šest mladších nevlastních sourozenců. Protože polovina hospodářství čp. 214 dědicky připadla Janovu nevlastnímu bratru Jiřímu Pavlicovi (1872–1956) z matčina prvního manželství, stal se z otce Josefa Kubáně čtvrtpasekář. Jan vyrůstal s ostatními sourozenci v nuzných poměrech. Než začal chodit do obecné školy, pokusil se jeho otec uživit rodinu po několik let jako hostinský u kostela (v hospodě u Malinů, známé pak U Dvořáčka) a později při své čtvrtpasekářské usedlosti čp. 270 získal práci hajného. Farář Pavelčík rozpoznal ve škole Janovo nadání a přemluvil otce, aby ho dal studovat. A tak se Jan stal studentem gymnázia ve Val. Meziříčí. Po maturitě v r. 1913 odešel studovat na filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze, obor latina – francouzština. Ovšem v r. 1916 musel narukovat do světové války a bojoval na italské frontě. Po vzniku Československé republiky v r. 1920 dokončil studium na univerzitě a jako středoškolský profesor nastoupil do Nového Mesta nad Váhom. V r. 1936 odešel ze Slovenska na reálné gymnázium v Kutné Hoře a po 2. světové válce se nechal přeložit na první české gymnázium v Karlových Varech, kde svého času byl také ředitelem. Zemřel v Praze u své dcery Aleny Kaderkové a je pohřben na Horní Bečvě.


 
Současná podoba Kubáňova rodiště z pohledu směrem k Mečové.


 
V době nacistické okupace se Janu Kubáňovi podařilo na Horní Bečvě od starých pamětníků sebrat cenné informace o zanikajících zvycích a obyčejích při valašské svatbě a zpracoval je do národopisné črty. Při sbírání svatebních písní objevil dokonce text celé nábožné písně „O Theofilovi“, obsahující až 43 slok, která se na starodávných valašských svatbách zpívala jako vstupní píseň, než se vydá průvod z ženichova domova na cestu k nevěstě. Napsal o ní: „Nápěv této písně u některých byl ještě v živé paměti. Je totiž shodný s nápěvem jiné nábožné nesvatební písně o andělu strážném, kterou jsem ve svém dětství doma slýchával zpívat svého otce při práci, když ráno vstal. Sám si vzpomínám, že jsem tuto píseň o Theofilovi naposledy slyšel zpívat v roce 1902 na svatbě Ondry Fojtáška, od té doby jsem ji na žádné svatbě neslyšel. Šťastnou náhodou se mi podařilo najít doma jeden její exemplář ve starém svazečku nábožných písní vydaných roku 1843 u A. Škarnyclové v Hranicích…“


 
 


 
A co Kubáně k této záslužné činnosti podnítilo? Kromě jiného už zážitek z dětství a vzpomínka na studijní léta. Když dostali na gymnáziu téma na kompozici z němčiny „Der schoenste Tag in meinem Leben“, chvíli musel pátrat v paměti, protože šťastných dnů bylo v jeho životě poskrovnu, až ho napadlo vylíčit svatbu své starší nevlastní sestry Verunky Hatlapatkové s Františkem Mužným z Ostravice, na které byl 30. července 1901 jako žák obecné školy. Svatba to byla veliká určitě i zásluhou jeho otce, který měl v té době už čtvrtým rokem u kostela hostinskou živnost. Práci o kráse starodávné valašské svatby Jan Kubáň dokončil v smutném roce 1942, kdy mu o letních prázdninách na Horní Bečvě zemřel otec Josef Kubáň (1864-1942) a pro odbojovou činnost v koncentračním táboře v Osvětimi zahynul jeho jediný vlastní bratr Antonín Kubáň (1890-1942). Hudební odborníci, mezi nimi profesor pražské konzervatoře a hudební skladatel Jaroslav Křička, který na Horní Bečvě rád pobýval jako letní host, mu hudebně zachytili nápěvy písní. Po dalších odborných posouzeních měl jeho spisek vyjít v r. 1947, ale sešlo z toho. Díky jeho dceři Aleně Kaderkové, která po padesáti letech jeho vtipně, jazykově čistě a fundovaně zpracovanou črtu znovu objevila, nakladatelství Triton v r. 2000 jeho práci vydalo pod názvem Kouzlo Valašska. Valašská svatba na Horní Bečvě.


 


 
Vedle tohoto cenného dílka, které vzešlo z Kubáňovy lásky k jeho rodné obci, se nám zcela náhodně podařilo objevit jím zaznamenané pověsti z Horní Bečvy. Zapsal je v době po první světové válce, kdy jako šestadvacetiletý klasický filolog a romanista dokončoval univerzitní studia. Byly otištěny 29. listopadu 1919 ve valašskomeziříčském týdeníku Palacký. Jde o nedělený sled pěti pověstí, kterým pro větší přehlednost redakčně přidělujeme názvy. Z dnešního pohledu je můžeme vnímat jako určitý doklad lidového vypravěčského umění před sto lety na Horní Bečvě a svým sevřeným tvarem, hutným obsahem a jazykovou bohatostí se pro nás mohou stát osvěžením.


Pohled do krajiny ze severních svahů Hrubé Kyčerky nad Kubáňovým rodištěm
    Pohled od Kubáňova rodiště k Vysoké, nejvyšší hoře Vsetínských vrchů


 
Na Křenkovém grúni

 
Skoro štvrť hodiny od chalúpky, hde sem sa narodil, na vrchu „Křenkovém grúni“, stójí veličazná skála o kolika stupňoch. O téj skále vykládajú u nás ĺudé, že je pod ňú skovaný jakýsik velikúcný poklad, ale že žádný člověk ho neuvidí, edem ten, hdo by na Veliký pátek, dyš sa říčú v kostele pašije, k ní přišél. Tož jeden ogar, co o tem čúl, ráz na Veliký pátek vzál si obilnú štvrtku na ty peníze, sednúl si k téj skále a jak na jehlách lebo na šidloch netrpělivě čekál, až sa poklady ukážú.
 
A věřte, lebo nevěřte! Opravdu o pašijách tak cosik ve skále zařmělo a v tem pádě sa otevřéla. Ogar uviďél ve skále cosik sa mihotať, ale u teho seďélo škaredúcné huňaté psisko. Jak naňho ogar pohlédnúl, tož z ním začal mléť strach, že dál do kyt a aj štvrtku tam nechál. Dyž to vykládál doma, eště sa mu vychlachúňali.


V popředí vpravo Kubáňovo rodiště, uprostřed Křenkův grúň, v pozadí Lúckého Kyčera a zcela vzadu Bukoviny a Čertův mlýn.


Pohled na zcela nezalesněný Křenkův grúň od východu na historické pohlednici. Vpravo za ním hrot Kantorova grúňa.


Skalní výchozy na Křenkově grúni


 
Kovářúch mostek

 
Blízko našeho kostela, hde vtéká potok „Kobylská“ do Bečvy, vede přes ten potok most, co mu ľudé říkajú „Kovářúch mostek“. Tam zaséj prý straší. Moc ľudích tu už dosťkráť strašidlo prohnalo. Jednúc též jél pacholek z Rožnova a akorát sa zetmělo. Jak dojél na ten most, koně  zostaly z ničeho nic stáť. Pacholek sa podívál, lešči neco néni na cestě, a viďél jak jakési černé zvířa přeleťélo přes cestu. Pacholek sednúl a pobídnul koně, ale ty ani hnúť. Tož jim zaťál bičem, ale koně stály jak zamrazené. Teprv až za hodnú chvíľu to černé zvířa přešlo na tú stranu cesty, zodky vylézlo, koně trhly vozem, tak, tak, že pacholek nespad, a hnaly, jak by jím néhdo vyřezál. Pacholek chcél jich zastaviť u hospody, aby sa jím dál trochu nažhrať, protože měl ešče hodně daleko domú, ale nadarmo smýkál opraťámi, koně sa nedaly zastaviť, až dojély dóm. Včil je u teho mosta na boře zavěsený obraz Matky Boží, a strašidla sa tam už tak často, jak prvéj, neukazujú.


Starý mostek s borovicí na historické pohlednici z první poloviny 40. let 20. století


 
Krutá

 
Okolo cesty, co vede z Horní Bečvy do Uhér, táhne sa tmavý les „Krutá“, kterým málohdo sa odváží v noci přéjíť, lebo tam ukrutně straší, jak už to méno ukazuje. Kdo by ním v noci měl jíť, skoro dycky si rači zájde třebas o půl hodiny daléj v inú stranu, edem aby nemusél jíť přes Krutú. Ráz tam šla v noci jedna ženská, a dyž přišla k mostu v tem lesi, najednúc ju cosik popadne ze zadku a hybaj s ňú pod most, hde ju to vtlačilo mezi veliké kameně, co sú pod tým mostem; až na druhý deň ráno vytáhli ju z nich ľudé. Jindá zaséj ubírál sa tým lesem opitý chlap z hospody dóm. Protože býl rozgurášený, vesele si cestú prozpěvovál. Ale hore Krutú dlúho ne. Akorát, dyž sa dokolébál doprostředka teho lesa, jak by s neba spadnúl, přistúpíl k němu jakýsik zababušený chlap, drapnúl ho ze zadku za rameno, dovlék ho k jedli, co stála blízko cesty, a začal milým ožralcem o ňu derchovať. Chlap křičél a prosíl, ale nadarmo. Až byla jedla u spodku z kúry odřená, teprvéj strašák chlapa pustíl. Tak sa ztratíl, jak sa ukázál. – Chlap s těžkem doškrábál sa dóm a hodnú chvíľu si poležél. Ale to ho též pořádně vykáralo z chlastaňá, lebo potem už nepíl, a dyž néhdy zodnekdy večér vracál sa dóm, dycky račí Krutú obešél. Ešče do nedážna stála v Krutéj ta odřená jedla, včil je už sťatá.


 
Jezérka

Kúsek od kostela při potoku „Hlubokém“ je kotlina „Jezérka“. Tam pod lavkú, co vede přes ten potok, má basrmanisko svůj pelech, a aji ináč tam ešče strašívá. Dyž šél ráz jeden drvař zodkýsi dóm, stúpil na lávku, seděl tam na kameňoch basrman. Drvař sa nebál, rafnúl zohňací sa basrmánka za pačese a na něho: „Co ty, lato latovská, tu lapíš?“, ale basrman sa mu vyškubnúl a žblunknúl do vody. Ale na milého drvařa měl veliký škřup. Ráz si na ňho počkál, až půjde přes „Jezírka“, a dyž drvař už přešél na rovénku na druhéj straně potoka, vyskočíl basrman z vody a začál sa s ním na rovénce brkovať, chťajací ho stáhnúť do vody. Ale drvař veďél, že na suchu mu basrman nemože nic tak dalece udělať, proto sa nebál, takže basrmanisko viďací, že mu neporadí, zafunělo a héplo jedným skokem z rovénky do potoka.
Jednúc zaséj ubíral sa neskoro v noci vesničan ze ženú dóm. Jak přišli do „Jezérek“, zjavíl sa jim tam takový malý chlapeček. Oba měli velký strach, až sa drkotali, a proto ani nemukli. Chlapeček šél s nimi a čím daléj, tým věcéj róst. Jak přišli ke kopci, „Křenkovém grúni“, pod kerým stála veliká stará střešňa, byl už zároveň s tú střešňú. Ale ledvá k ní došli, v téj chvíli sa ztratíl.


Současná podoba koryta Hlubokého potoka nad lávkou v Jezérkách. Jeho břehy již zcela pohlcuje lesní porost. Ve velké zátočině potoka pod lávkou na pravém břehu se v první třetině 19. století nacházela obdělávaná role. Z tůněk a jezérek tu byl vybudován rybníček, dnes se zaneseným a dřevinami zarůstajícím dnem. Ve 30. letech minulého století si v Jezérkách na rovince někdejšího políčka skauti stavívali letní tábor.


 
Světlonoši

 
Též o světlonochoch u nás moc vykládajú. To sú světélka, co skáčú po močáloch, a to edem v adventě.  Hdo světlonocha vidí a naň zavolá, s tým je amen. Světlonoch sa přižene, popadne takového opovážlivca a vláčí ho po trňú a po kameňákoch, až mu rozgvantuje nohy a dušu z něho vytřepe. Ale pod střechú je každý proti němu jistý, protože tam nemá práva vstúpiť: Dyby naň z chalupy nehdo zavolál, přiskáče k chalupě, ale jak vkročí pod okap, rozplyne sa ve vodu.


 
Prameny:

KUBÁŇ, Jan: Kouzlo Valašska. Valašská svatba na Horní Bečvě. Triton, Praha 2000;
KUBÁŇ, Jan: Pověsti z Horní Bečvy. Palacký, roč. 13, 19. 11. 1919, č. 43, s. 2-3;
Zemský archiv Opava, matriky a pozemkové knihy Horní Bečvy.
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky