I svatý Jan Nepomucký se může neočekávaně stát aktuálním světcem - Karel Jan Malina - osobní stránky

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

I svatý Jan Nepomucký se může neočekávaně stát aktuálním světcem

Výběr z mých textů

Generální  vikář pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna Jan z Pomuku neboli svatý  Jan Nepomucký byl svému arcibiskupovi věrným spojencem při jeho úsilí  bránit králem ohrožovanou svobodu církve. V krajně vyhroceném sporu už jen jeho rozhodnutí věrně stát při svém arcibiskupovi byl hrdinský čin,  který zpečetilo jeho mlčení při výslechu na mučidlech, následná smrt a  svržení jeho umučeného těla z pražského kamenného mostu do Vltavy dne  20. března 1393. Už krátce po své smrti se Jan z Pomuku těšil zbožné  úctě a k rozvoji jeho kultu zvláště přispíval jeho hrob ve svatovítské katedrále. Od 15. století se začíná kolem Janovy historické postavy  vyvíjet legendistická tradice, která vrcholí v 17. a 18. století, kdy  Jan z Pomuku ožívá jako barokní světec. Jeho tvář i příběh jsou však  neobyčejně posunuty od jeho skutečného života. Jeho kult jako údajného  mučedníka zpovědního tajemství však slaví triumf v r. 1729 jeho svatořečením. Janův druhý život je však poznamenán řadou omylů a také  ostrých protikladů : zatímco svatojánská úcta triumfálně proniká do  celého světa a jímavá svatojánská legenda je v cizině nadšeně přijímána,  doma proti barokní legendě povstává antilegenda a proti Janovu  vášnivému přijetí a okázalému vystavení se zvedá odpor a vlna hanobení. V českém prostředí je svatojánská legenda již v 18. století podrobena  osvícenské racionalistické kritice a od těch dob se odvíjí dějinná  vleklá svatojánská diskuse, kterou vedou historikové, teologové,  filozofové i publicisté a politici v podstatě až dodnes. V současnosti  každému, kdo má zájem se s nepomucenským tématem a problematikou více  seznámit, doporučuji tři zcela zásadní tituly, které vyšly v roce 600.  výročí Janovy mučednické smrti : POLC, Jaroslav V. :  Svatý Jan Nepomucký, 2. vydání, Zvon 1993; VLČEK, Emanuel : Jan z Pomuku. Jeho  život, umučení a slavné působení ve světle současné historie a  antropologie, Vesmír 1993 a konečně VLNAS, Vít : Jan Nepomucký, česká  legenda, Mladá fronta 1993, který letos k 620. nepomucenskému výročí  vyšel ve druhém, podstatně rozšířeném a přepracovaném vydání v  nakladatelství Paseka (2013).

               Pro mne osobně  na základě školního dějepisu 70. a 80. let 20. století svatý Jan  Nepomucký nepředstavoval pozitivní a zajímavou postavu českých dějin.  Ačkoliv jsem byl od dětství pokřtěným římským katolíkem, ve vlastní  církvi jsem nevyrůstal. Ovlivněn zájmem o české dějiny, tehdy  schematicky podávanými společně s Jiráskovým Temnem, už jako student  gymnázia po své osobní konverzi jsem cíleně hledal společenství v  českobratrské církvi evangelické a stal se jejím řádným členem. Ovšem  každý osobní příběh víry má své etapy růstu, krizí a zrání. Neobyčejně  silně mne  zasáhl text německého evangelického teologa Dietricha  Bonhoeffera o bratrské zpovědi v jeho spisku Život v obecenství, který  trefně pojmenoval můj prožívaný sebeklam v duchovním životě. Paradoxně  právě tento luteránský teolog mi pomohl lépe než kdokoliv jiný nepřímo  odhalit nezastupitelnou hodnotu zpovědi v katolické tradici a pochopit,  proč byla dokonce ustanovena jako svátost smíření. Další podnět ke konečnému rozhodnutí obnovit svoji příslušnost k mateřské církvi přišel  zcela neočekávaně. V osobě sv. Jana Nepomuckého. 16. května 2000 při  nepomucenském kázání prof. Tomáše Halíka v kostele Nejsvětějšího  Salvátora v Praze a záhy nato při zpívané litanii před světcovou sochou  na Karlově mostě, kam jsem se odebral v průvodu věřících pod hlubokým  dojmem z kázání. Tomáš Halík tehdy vyzval své posluchače k rozjímání  protikladu dvou Janů, Nepomuka a Husa, symbolů dvou proudů národní tradice, katolické a husitské, respektive reformační. Nelze je včlenit v  jedno, jako dvě části, které přece bytostně patří k sobě ? Oba Janové  byli současníky a kněžími, jeden umírá ve vodách, druhý v plamenech, oba  jsou mužové slova : mlčení jednoho je stejně veliké jako neodvolání  druhého. Mohl jsem důvěrně poznat evangelické i katolické církevní  prostředí a proto si i obou dějinných tradic v českém národě nerozdílně  vážím. Jsem si vědom, že právě v jejich protikladnosti můžeme objevovat hodnoty jejich vkladů a důrazů.

               Můj osobní vztah  k osobě a kultu sv. Jana Nepomuckého dodatečně umocnilo poznání, když  jsem si ověřil, že donátorem svatojánské sochy z r. 1721 na rožnovském  náměstí byl můj předek Václav Kvinta, jehož rodiče byli ještě původně  evangelíky. Jak tvrdí Vít Vlnas, v podobě sochy Jan Nepomucký vstoupil  zřejmě nejvíce do obecného povědomí. Neproměnlivě až dodnes představa  mučedníka zpovědního tajemství splývá s důvěrně známou sochou kanovníka s  pláštíkem přes ramena a biretem na hlavě, nachýleného poněkud ke straně  a třímajícího v náručí palmu a krucifix. Všechny tyto sochy, které byly  ve velké míře stavěny již dávno před zahájením Janova kanonizačního  procesu, mají svůj společný vzor v nejslavnější svatojánské statui,  která stojí na pražském Karlově mostě jen několik metrů od údajného místa mučedníkova svržení do Vltavy. Donátorem sochy byl baron Matyáš  Wunschwitz, který si v r. 1681 dal od vídeňského sochaře Matyáše  Rauchmillera zhotovit drobnou hliněnou sošku Jana Nepomuckého. Mladý  spišský sochař Jan Brokoff podle hliněné skici vytvořil velikou dřevěnou  sochu jako předlohu pro odlití z bronzu. Je málo známé, že Brokoff  během své usilovné práce na nepomucenské soše prožil osobní konverzi od  svého luteránského vyznání ke katolické konfesi. V r. 1683 podle Brokoffovy sochy bylo v Norimberku odlito výsledné bronzové dílo a  nepomucenská socha mohla být vztyčena na mostním pilíři Karlova mostu.

Kanovnický  oděv s křížem a mučednickou palmou se staly Janovými nejdůležitějšími  atributy. Palmová ratolest odkazuje k jeho mučednické smrti a je vůbec  obecným atributem mučedníků, symbolizující jejich vítězství nad smrtí.  Janův oděv zdůrazňuje jeho kanonikát. Sv. Jan jako vzorný kněz  prezentuje Ukřižovaného a konfrontuje tak diváka se základním poselstvím  učení křesťanské církve. Jan Nepomucký se s výjimkou Panny Marie, Matky  Boží, stal jediným světcem, který má místo svatozáře na hlavě věnec  hvězd. Není známo, kdy přesně tento pro Jana jedinečně charakteristický  motiv pěti hvězd kolem hlavy vznikl, ale je zřejmé, že vycházel ze  svatojánské tradice, podle níž se okolo mrtvého těla světce, vyplaveného  Vltavou, objevovala světla. V 17. století dochází ke zkonkretizování  světel v pětici hvězd, která se stala natolik charakteristickým a  nejslavnějším nepomucenským atributem, že na některých vyobrazeních je  použita i jako zástupný symbol světce samého. Názory, k čemu symbolika  pěti hvězd odkazuje, se různí. Nejpřesvědčivějším je názor, že patero  hvězd se vztahuje k pěti ranám Kristovým, jehož je kněz Jan  následovníkem a obrazem. Až kolem stého výročí Janovy kanonizace v r.  1829 se objevuje spekulace, že hvězdy značí pět písmen slova Tacui (  mlčel jsem ). V barokní době se takřka nenašel katolický věřící, který  by neměl nějaký profesionální či osobní důvod k tomu, aby se na Jana  Nepomuckého obracel jako na svého přímluvce. Jan byl všeobecně ctěn nejen jako patron mlčenlivých a vládce vodního živlu, ale hlavně i coby  ochránce dobré pověsti a vítěz nad pomluvou. Jeho oddanými ctiteli se  stávalo nejen světské kněžstvo, zpovědníci a právníci, ale i příslušníci  všech řemesel, jež měla co do činění s vodou, jako k zázračnému  léčiteli se k němu utíkali nemocní a zmrzačení, a pak také hlavně i  nevinně trpící bezpráví, jako byli lidé chudí a lidé v nesnázích. Téměř  za každou svatojánskou sochou se skrývá životní příběh, naděje, zklamání  i vítězství barokního člověka. Nepomucenské sochy navzdory nepřízni  času i lidí zůstávají dál neoddělitelnou součástí naší krajiny a  společně s mariánskými sloupy určují duchovní střed našich měst a vsí…  Byli bychom překvapeni, kdybychom dokázali toto dědictví nepřehlížet a  nalezli k němu vztah, jak aktuální dosah pro nás může nabývat.

                Svatojánský kult ovšem nenašel místo v nově se rodících  národních tradicích a svatojánská tradice ve srovnání s tradicí  svatováclavskou se nestala moderním politickým, národnostním i kulturním  fenoménem. Tak jako sv. Václav se novodobým národním symbolem Jan  Nepomucký nestal. Jistě i proto, že představoval spíše právě symbol  národního rozkolu. Připomíná-li Vít Vlnas, že vždy v osudových chvílích  české země se lidé jaksi samozřejmě a bez dlouhého dohadování nakonec  sejdou pod pražskou sochou knížete Václava, nemohu se zdržet poznámky,  že v prvních dnech po 17. listopadu 1989, které vyústily v „sametovou  revoluci“, se v Rožnově pod Radhoštěm první hloučky lidí scházely za  sochou sv. Jana a za dlouhých listopadových večerů tu pod otřesem  událostí z pražské Národní třídy na jejím postamentu spontánně  zapalovali svíčky. Jistěže nebyli přitahováni sv. Janem, ale evidentně  tímto zvláštním spádovým místem náměstí, které zároveň se sochou  mlčícího a kontemplujícího světce nepozbylo nic ze svého genia loci.  Nadále ať chceme nebo ne, zůstává duchovním středem tohoto veřejného  prostoru. A právě tehdy, aniž by si to kdokoliv z nás účastníků  uvědomoval a připouštěl, stával se Jan Nepomucký, za jehož zády se  hloučky nás ještě nejistých občanů scházely, ožívajícím symbolem. Symbolem pevnosti v postojích proti svévoli a bezpráví, kterého se  dopouští státní moc. Jestliže podle Víta Vlnase v české národní  společnosti katolíci nedokázali naplnit barokní nepomucenskou tradici  novým obsahem, proč by nepomucenská legenda nemohla žít alespoň jako  morální výzva a podobenství ? Baroko si svatého Jana vážilo jako muže,  který ví, kdy má mluvit a kdy mlčet a který odmítl porušit svou  povinnost. Jan byl především nenápadným člověkem, zodpovědným, poctivým a  věrným ve svých každodenních povinnostech až do té chvíle, kdy jeho  skrytá velikost byla vyzvána, aby se prokázala vrcholným svědectvím.  Jsem přesvědčen, že sv. Jan Nepomucký jako mučedník pravdy a věrnosti je  světcem i pro naší dobu.
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky