Horní Bečva v krásné literatuře - Karel Jan Malina - osobní stránky

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Horní Bečva v krásné literatuře

Úvod

Krajinný  kolorit Horní Bečvy a především její svérázní lidé inspirovali ve 20.  století několik autorů k vytvoření literárních děl, která rozhodně  nepatří mezi bezvýznamná. Všechna bezprostředně po jejich vydání svými  hodnotami v určitých rovinách prozaické tvorby zaujala kritiku,  recenzenty a komentátory, získala různá ocenění a na základě toho a  ovšem i mimoto sklidila rovněž nemalý čtenářský zájem a ohlas. Jsem  přesvědčen, že jim nebude možné upřít jejich větší či menší dosah ani v  budoucnu. Záleží mi ovšem především na tom, aby bylo zřejmé a více  proniklo do obecnějšího povědomí, že tato díla, aniž by to z nich přímo  vyplývalo, jsou bezprostředně spjata s Horní Bečvou a jejími lidmi. A že  životy a svérázné projevy mnohých z nich skrývají zdroj cenných  poselství pro náš současný život a svět.



Jarmila Glazarová

Jarmila Glazarová: Advent. Melantrich, Praha 1939, 221 stran.
Jarmila Glazarová: Chudá přadlena. Melantrich, Praha 1940, 323 stran.

Obsáhlejší úvaha, která se zabývá spisovatelkou Jarmilou Glazarovou a její literární tvorbou na Horní Bečvě, je zařazena ve výběru z mých textů.



Pavel Göbl

Pavel Göbl: Tichý společník. Dauphin, Praha 2008, 192 stran.

Novela  Tichý společník je literárním debutem filmového režiséra a scénáristy  Pavla Göbla. Ovšem svoji literární prvotinu napsal původně jako filmový  scénář. Když si dokončený scénář přečetl Daniel Podhradský, majitel  literárního nakladatelství Dauphin, požádal autora, aby ho přepsal
do knižní podoby.  Sám autor knihu  charakterizoval mimo jiné jako „náboženskost, rituál a tabu v našem  dnešním světě, u nás doma,
z odlehčeného úhlu pohledu vesnického  pobudy“.  Příběh Tichého společníka se odehrává v prostředí nejmenované severomoravské vesnice a je ohraničen prostorem sedmi dnů. V rámci  každého dne-kapitoly je rozčleněn do drobnějších, volně propojených  celků. Většina postav promlouvá dialektem, který je směsicí nářečí  slováckého, kde se autor narodil, a valašského, kde čas od času pobývá.  Celý text zastřešuje střídmý a spisovný jazyk vypravěče. Při četbě díla  představovalo pro mne asi nejsilnější zážitek setkání s postavou Miry  Maliny. Je to nejvýraznější postava Tichého společníka, která je  překreslením na Horní Bečvě skutečně žijícího Miroslava Maliny (1967), lesního  dělníka a autorova kamaráda. Autor se
s ním, jak sám uvedl, seznámil a  spřátelil již před patnácti lety během svých častých pobytů na Horní  Bečvě. Postava Miry Maliny má tedy ze všech postav nejreálnější základ a  ono „filozofování“, kterého se v knize dopouští, reálně vychází z jeho  nátury.  Druhou půlku jeho osobnosti, tu hrobnickou, mu autor naopak  propůjčil od bývalého hrobníka rovněž z Horní Bečvy. Chování a jazykové projevy Miroslava Maliny autor poměrně přesně uplatnil a zhodnotil ve  svém díle a ztělesnil v nich prosté myšlenky, často hlubší než je sama  pomalu plynoucí vesnická realita. Mira jako obecní ztroskotanec a  alkoholik ještě na střední lesnické škole, jak často poznamenává,  výborně prospíval, potom se to ale nějakým způsobem zvrtlo. Bydlí u  svých rodičů, kvůli neshodám s otcem mnohem častěji přespává v márnici  na hřbitově nebo na autobusové zastávce. Hraje si na židovského  teroristu, poflakuje se celé dny od ničeho k ničemu, a aby měl na pivo,  příležitostně vezme práci např. v lese; v čase, ve kterém se kniha  odehrává, zrovna kope hrob pro zemřelou sousedku. Podle recenzenta  Jakuba Řeháka není nejdůležitějším leitmotivem knihy onen groteskní či absurdní motiv vertikálního pohřbívání, tvořící sice pevný a bytelný  půdorys, ke kterému jsou svedeny všechny započaté dramatické situace,  ale jako hlavní téma Tichého společníka mu při čtení vysvítala jakási  elegie vyslovená nad vědomím nepatřičnosti současného světa a bytí. Že  původcem a strůjcem nápadu s vertikálním pohřbíváním mrtvých je právě  Mira, mu nepřipadá jako náhoda. Ale jako by on „místní blázen“ vracel  své obci, svému životnímu působišti i světu, v jakémsi křivém, ale  ostrém zrcadle jeho bezednost ( jak zní český ekvivalent pro absurditu )  a vymknutost z kloubů. ( http://www.iliteratura.cz/Clanek/24173/gobl-pavel-tichy-spolecnik-komentar )

Za prózu Tichý společník autor získal knižní cenu Magnezia Litera v r. 2009 v kategorii Objev roku.



Odkazy:

ČRo – Radio Wave, Literatura, 18.6.2009, vysíláno od 14 hod. : Karolína Demelová, David Zábranský : Literatura s Pavlem Gőblem
http://www.rozhlas.cz/radiowave/kultura/_zprava/liberatura-s-pavlem-goblem--596503

ČRo – Radio Wave, Wave culture, 5.8.2009, vysíláno od 8.30 hod. : Karolína Demelová : Tichý společník, co ťa provázá jak anděl
http://www.rozhlas.cz/radiowave/kultura/_zprava/615279





Vladimíra Klimecká

Vladimíra Klimecká: Druhý život Marýny G. Knižní klub, Praha 2013, 304 stran.

Autorkou posledního díla, které se v r. 2013 stalo vítězným titulem 18.  ročníku Literární ceny Knižního klubu, je rodačka z Horní Bečvy a moje  bývalá spolužačka ze základní školy na Horní Bečvě Vladimíra Klimecká,  roz. Barošová. Svým vztahem k literatuře a k divadlu byla Vlaďka známá  už od dětství. Byla pilnou členkou bečvanského ochotnického divadelního  souboru a psát začala už během studia na gymnáziu ve Valašském Meziříčí.  V současnosti žije s rodinou ve Vacenovicích u Kyjova, pracuje ve  státní správě. Publikovala několik povídek a je členkou Literárního  kruhu autorů Hodonínska. Dům kultury v Hodoníně v r. 1999 vydal její  knižní prvotinu pod názvem Poturčenec, která přináší historický příběh  pro děti, odehrávající se v 17. století na Hodonínsku na pozadí tureckých vpádů na Moravu. Knihu ilustroval technikou perokresby její  bratranec Emil Křížka z Horní Bečvy. Od našeho setkání při následném  srazu bývalých spolužáků jsem věděl, že se Vlaďka připravuje k napsání  své další práce tentokrát s příběhem zasazeným na Horní Bečvě na základě  životních osudů své maminky. Materiál shromažďovala z mnohokrát od  dětství vyslechnutých rodinných vyprávění a vzpomínek, zajímala se o  záznamy v obecní kronice, které jsem jí mohl zprostředkovat, a o některé  mé příspěvky k lokální historii obce. Začátkem r. 2013 mi poslala k  přečtení první část své románové kroniky pod názvem Marýna a svěřila se,  že se rozhodla svůj rukopis poslat do každoročně vyhlašované literární  soutěže Knižního klubu. Příběh Marýny mne jako celek zaujal, ovšem při  četbě jsem se cítil být znevýhodněn tím, že mnohé jednotlivé dobře známé  a prostě podané reálie z Horní Bečvy jsem nedokázal nechat na sebe nově  působit. A to i přesto, že jsem mohl nahlížet, jak je autorka pojala a  do kontextu příběhu Marýny zpracovala…O to větším překvapením a  potěšením byl pro mne konečný úspěch a ocenění rukopisu Vlaďky Klimecké z  jednoho sta přihlášených prací v poměrně prestižní literární soutěži.

Románová  kronika velké autorčiny rodiny z Horní Bečvy, která provází čtenáře  téměř celým 20. stoletím, je psána formou prostého vyprávění z pohledu  žen. Kniha je členěna do čtyř částí pod názvy Marýna, Růža, Josefka a  Fany a jejím hlavním tématem je oslava síly žen a fenoménu ženství.  Všechny ženy jsou hrdinkami své doby a čtenář si má na základě jejich  osudů uvědomit, jaké hodnoty jsou v životě skutečně důležité. Ačkoliv  příběhy jednotlivých ženských postav nejsou zcela přesně autentické,  představitelkou Marýny, podle níž autorka zvolila název celé knihy, je  její babička Marie Barošová, roz.
Cviklová (1890-1984), v Růži, kterou podala s podmaňující výstižností, lze jednoznačně rozpoznat autorčinu tetu Růženu  Křížkovou, roz. Barošovou (1922-2008), Josefka přibližuje autorčinu maminku Josefu  Barošovou, roz. Blinkovou (1937-1997), a do Fany, jejíž příběh vychází ze  současnosti, autorka promítla kus sebe…

Odkazy:

Rozhovor s Vladimírou Klimeckou ve vysílání ČRo1 Radiožurnálu

Rozhovor s Vladimírou Klimeckou v Událostech v regionech na ČT1 ( zač. příspěvku v 13:10 )

Rozhovor s Vladimírou Klimeckou v Událostech v kultuře na ČT24

Rozhovor s Vladimírou Klimeckou v pořadu Odpoledne s Dvojkou ve vysílání ČRo2 ( zač. příspěvku v 10:46 )

Rozhovor s Vladimírou Klimeckou v pořadu Mozaika ve vysílání ČRo3 Vltava - ( zač. příspěvku v 13:15 )





Po stopách Marýny G.

Městská knihovna Rožnov p. R. uspořádala v neděli 27. září 2015 na Horní Bečvě literární putování na místa, kde se přímo odehrávaly životní příběhy Marýny G. Průvodkyní byla autorka románu Druhý život Marýny G. Vladimíra Klimecká.  Zájemců z Rožnova bylo hodně. Všechna místa v objednaném autobuse byla už s velkým předstihem rezervována a tak další účastníci museli být odkázáni na vlastní způsob dopravy. Úvodní setkání s autorkou začalo od 9.30 hod. v penzionu Staré časy v jeho historickém sále někdejší restaurace U Dvořáčka. Shromáždilo se tu asi osmdesát lidí a na základě k prohlížení předložených reprodukcí historických pohlednic centra obce a také fotografií místa „Pod Bukovinami“ je Vlaďka Klimecká seznámila s reáliemi, které jsou zachyceny v její románové kronice a které se do současnosti už nedochovaly. Když se mluvilo o původním vybavení sálu, pan Bajer z Rožnova rozpoznal, že malby na pozůstatku někdejší dřevěné pavlače jsou dílem rožnovského malíře Joži Nývlta, následovníka bratří Jaroňků. Účastníci vycházky prošli centrem obce, kolem rodinného domu Barošů, kde autorka prožila dětství. Údolím Kobylské došli až ke kapličce u Poláchů a nakonec do samotné lokality „Pod Bukovinami“, kterou dříve místní usedlíci nazývali „U Lučinských“. Na celé trase se devětkrát zastavili, aby si vyslechli výklad, vyprávění se vzpomínkami autorky. Mimo tématické zaměření vycházky bylo poukázáno i na rodnou chalupu generála duchovní služby Msgre Kubáně na protějším břehu potoka Kobylské „V ráji“. Po prohlídce kaple u Poláchů pan Jan Mach z Rožnova pro připomenutí atmosféry někdejších májových pobožností před ní zazpíval mariánskou píseň Naše milá Matko. Závěrem společného putování bylo poslední zastavení „Pod Bukovinami“ před domem čp. 403, na jehož místě stála původní chalupa Bártků z dob dětství Marýny G., a v těsném sousedství před roubenou chalupou, kterou její rodina později odkoupila. Když Vlaďka Klimecká přímo zde na místě nastínila a objasnila některé skutečnosti, o kterých píše ve své románové kronice (např. kterému místu se říkalo „Cigánka“, protože na něm pravidelně tábořili kočující Cikáni), posluchačům přiblížila i milé a úsměvné vzpomínky současných majitelů dřevěné chalupy na její babičku – Marýnu G. ze sklonku jejího života, které jí napsali až v reakci na její úspěšné literární dílo. Před odchodem z místa života Marýny G. Jan Mach a Zdeněk Gibas, členové mužské pěvecké skupiny „Rožnovští ogaři“, zazpívali všem přítomným u roubené chalupy pod starou hruškou píseň To naše Valašsko. Vycházka s autorkou byla pro rožnovské čtenáře Druhého života Marýny G. zážitkem a je škoda, že o této příležitosti se Hornobečvané dozvěděli a využili ji v tak zanedbatelném počtu.
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky