Fojtovská rodina Křenků ze Solance - Karel Jan Malina - osobní stránky

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Fojtovská rodina Křenků ze Solance

Výběr z mých textů

Úvod

Určité povědomí o fojtovské rodině Křenků ze  Solance, která v lokální historii obce Hutisko-Solanec zaujímá  pozoruhodné postavení téměř po celé 18. století, přežívá dodnes. Ovšem  místní kolektivní paměť o příslušnících této rodiny už na sklonku 19.  století, jak dokládá v té době založená pamětní kniha farnosti, byla co  do obsahu historických skutečností natolik slabá, že se do ní nutně vloudily mnohé nepodložené dohady, zkratky a omyly. Pokusme se tedy na  základě především genealogického bádání objevit a představit jednotlivé  členy rodiny Křenků ze solaneckého fojtství, jejich postavení a vzájemné  vztahy, v jakém poměru byli vůči další a o nic více významné fojtovské a  portášské rodině Křenků ve Valašské Bystřici a kdo z nich byli původci  jednotlivých sepulkrálních památek, které se po rodině Křenků dodnes  dochovaly...

Rod Křenků byl už od konce třicetileté války na  Rožnovsku značně rozvětven. Jeho příslušníci žili v Zubří, ve Vidči a v  Rožnově. Především jsou ale trvale přítomni na Horní Bečvě ( vlastně od  vzniku nové obce v r. 1703 na Prostřední Bečvě ). Podle matričních záznamů od r. 1660 pobýval na Horní Bečvě s vlastní rodinou i valašský  vojvoda Mikuláš Křenek (*cca 1620 †5.4.1673), který byl předtím v r.  1659 doložen v tehdejší Randýskově ( dnes Valašské ) Bystřici. Během  první čtvrtiny 18. století se rodiny Křenků trvale usadily i v  Tylovicích, na Solanci a ve Velké ( Valašské ) Bystřici. Výzkumem v  rámci genetické genealogie byla v rodě Křenek z Rožnovska zjištěna tzv.  haploskupina R1b, která ve staré Evropě a obdobně na našem území  představuje vůbec nejčastější skupinu a je spojována s germánským  geografickým prostorem. Velmi zjednodušeně ji lze považovat za určitý  ukazatel germánského původu. V rodě Křenků na Horní Bečvě, konkrétně v  rodině pasekáře Jana Křenka ( * cca 1650 † 9.3.1692 ) a jeho manželky  Anny ( * cca 1650 † 7.4.1692 ) mají společný původ i obě fojtovské větve  Křenků ze Solance a z Velké Bystřice.

Jiří Křenek I. ( * 1.3.1673 † 25.8.1759 ), solanecký fojt a valašský vojvoda

Zakladatel  první rodové fojtovské větve Křenků Jiří Křenek se 6. září 1699  přiženil z Horní Bečvy na fojtství na Solanci. Vzal si za manželku  Rozinu ( * 6.1.1678 † 20.11.1762 ), vdovu se sirotkem po předčasně  zemřelém mladém fojtu Janu Stoklasovi-Michutovi (* cca 1673 † 22.5.1699  ). Rozina, jejíž první manželství trvalo necelé dva roky, byla sestrou  hornobečvanského fojta Jana Tomka a její švagrová Anna Tomková byla  dcerou hutiského fojta Pavla Andrýska-Majera. Jiří Křenek v následujícím  roce solanecké fojtství odkoupil v hodnotě 111 rýnských moravských. Až  do roku 1718 s houževnatostí jemu vlastní splácel penězi anebo odváděným dobytkem na fojtství váznoucí dluhy a také dědické pohledávky  sourozenců svého předchůdce. A nebyly to lehké časy k hospodaření. Když  mu např. v r. 1706 byly v gruntovní knize potvrzeny splátky peněžních  dluhů, bylo současně na paměť připsáno, že se mu nevrátily žádné ovce po  nebožtíku starém fojtu Václavu Stoklasovi, které zajali Slováci. V té  době, kdy v Uhrách v r. 1703 propuklo protihabsburské rákócziovského  povstání, hrozilo ještě větší nebezpečí. Tehdy byl hutiský fojt Pavel  Majer dokonce ustanoven jako „řiditel nad lidem portovným při pasoch v průsmycích a horách od strany nepřátelův rebellantských“.  A kuruci při jednom ze svých loupeživých výpadů ve druhé polovině února  1708 dokonce pronikli až na Rožnovsko, kde zabili pět mužů, z nich dva  na Solanci. I po skončení rákócziovského povstání nadále pokračující  zločinnost a loupežnictví na moravsko-uherském pomezí si vynutila trvalé  ustanovení portášského sboru v r. 1717 a zřízení portášské stanice na  Hutisku. V r. 1718 Jiří Křenek získal obě javořiny – pastviny značně  velkých rozloh ( samotné fojtství mělo 28 ha polností, luk a pastvin ),  které vrchnost v r. 1690 udělila otci jeho předchůdce fojtu Václavu  Stoklasovi. Javořina Léští ( 92 ha ) byla vyhrazena pouze pro pasení  hovězího dobytka a javořina Miloňová ( zvaná též Miloňova Kyčera, 265 ha  ) v Karlovicích  byla určena pro pasení ovcí. Jiří Křenek jako držitel  zcela vyplaceného fojtství byl však v r. 1731 obžalován svým nevlastním  synem Janem Michutem (* 14.3.1699  † ? ), kterému po jeho vlastním otci  na fojtství přináleželo nástupnické dědičné právo. Prostřednictvím  vrchnosti se oba přátelsky vyrovnali a Jan Michut za přijatou částku 20  rýnských od svého práva upustil ve prospěch Jiřího Křenka. Ještě v r.  1735 jistému Martinu Michutkovi, dědici po Václavu  Michutkovi-Stoklasovi, fojt vydává snad poslední pohledávku : „4  krávy dojné s tříletú jednú jalovicú, volka třeťáka, jedno hříbě, jednu  bečku dubovú, 4 nebozíze, jedno dlátko, kleště, obušek jeden a sekyru“.  Jiří Křenek jako bezesporu sebevědomý fojt a mimořádně zkušený a  schopný hospodář patrně i mimo rozmezí let 1739-1742, které je doloženo  dvěma doklady, zastával také úřad valašského vojvody ( vykonával vrchní  dozor nad pastevci valašského dobytka, tzn. ovcí ). Bylo to v  době pokračujícího obrovského rozvoje salašnického hospodaření na  Rožnovsku, které  pokud jde o počet chovaných ovcí dosáhlo svého vrcholu  v 80. letech 18. století a pak začalo pozvolna upadat. Do té doby  bývalo salašnické hospodaření řízeno tzv. valašským právem, kterým se řídili všichni chovatelé ovcí, nájemci javořin i samotní pastevci z  horských salaší. Na jeho dodržování dohlíželi valašský vojvoda, valašská  hromada a valašský soud. Jiří Křenek podobně jako jeho předchůdci,  hážovický fojt Václav Kubáň ( kolem r. 1704 ) a hutiský fojt Pavel Majer  ( kolem r. 1718 ), měl v úřadě valašského vojvody ještě privilegované a  v mnohém nezávislé postavení. Asi až od poloviny 18. století se pak z  valašských vojvodů postupně stávali více panští úředníci než zástupci  valašských hospodářů.

Někdy po roce 1719 se na Solanec z  Prostřední Bečvy se svou rodinou přestěhoval fojtův mladší bratr Václav  Křenek (*2. 9.1679 †12.12.1742). Je zřejmé, že Jiří Křenek významně  ovlivnil sňatky svých dvou dcer a tří synů : druhorozená dcera Kateřina  (* 28.11.1703 † ?) se provdala v r. 1723 za Jana Pavlicu z Hutiska,  prvorozená dcera Anna (*10.10.1700 † ?) v r. 1725 za Martina Bělunka ze  Solance, syn Jiří (* 11.4.1708  † 6.5.1766) se v r. 1730 oženil s Annou,  vdovou po zemřelém hutiském fojtu Ondřeji Majerovi, syn Martin (* cca  1706 † 8.4.1776) v r. 1737 s Rozinou, vdovou po zemřelém hornobečvanském  fojtu Janu Malinovi, která byla dcerou po zemřelém hutiském fojtu Pavlu  Majerovi, a nejmladší syn Mikuláš (* 30.9.1711 † ?) se v r. 1739 oženil  se Zuzanou, dcerou zmíněného zemřelého fojta Jana Maliny z Horní Bečvy.  Fojti sledovali vzájemnými sňatky mezi jejich rody a rodinami především  hmotné zájmy, ale původně jejich sňatky ráda usnadňovala vrchnost.

Jiří  Křenek byl patrně až do vysokého věku fyzicky poměrně zdatným a zdravým  mužem, jestliže ještě v 69 letech zastával náročný úřad valašského  vojvody ( ačkoliv míval k ruce 12 úředních [hajných] a 2 rozkazače  [posly] ) a téměř až do 80 let setrval v úřadě solaneckého fojta. V roce  1752 odevzdal fojství v hodnotě 100 zlatých moravských nejstaršímu synu  Martinovi. Ve své poslední vůli ustanovil, aby jedna polovina rozsáhlé  louky na severním úbočí javořiny Miloňová v Karlovicích zůstala při  fojtství a druhá polovina patřila nejmladšímu synu Mikulášovi, který tam  již na založené pasekářské usedlosti se svou rodinou hospodařil.


Jiří Křenek II. (* 11.4.1708 † 6.5.1766 ), gruntovník na Solanci, dobrodinec a hospodář hutiského kostela

Jiřího  Křenka jsme v předchozí kapitole zmínili pouze v souvislosti s jeho  sňatkem. Byl druhorozeným fojtovským synem a dne 20. června 1730 uzavřel  sňatek s Annou Majerovou, roz. Kvintovou, od něho o sedm let starší  vdovou po předčasně zemřelém hutiském fojtu Ondřeji Majerovi. Poněvadž  dědicem solaneckého fojtství se měl stát starší bratr Martin, Jiřík  Křenek v r. 1733 zakoupil na Solanci grunt Matěje Planky, za který  vyplatil v hotovosti 80 rýnských moravských. Od gruntu ovšem byly  odděleny paseky na Soláni ( zahrnovaly podstatnou severozápadní část  soláňského hřebene ), na kterých hospodařil Plankův ženatý syn Jiří ( ty  později získá mladší syn Jiřího Křenka Josef a spojí je opět v jedno  vlastnictví ). Bývalý hospodář při gruntě ponechal Jiřímu Křenkovi jedno  hříbě a jeden menší kovaný vůz. Naproti tomu si až do smrti stanovil  výminku : 20 záhonů z role U javora, lučinku u Kalusova na jednu fůrku  sena a deset trnkových stromů. Na sousedním Kalusově gruntě se narodil a  prožil dětství Jiříkův tchán Václav Kvinta, toho času už nejvýznačnější  rožnovský měšťan. Solanecký grunt Jiříka Křenka ( č. 57 staré / 26 nové  ) se nacházel při současném centru obce Hutisko-Solanec v místech za  nynější restaurací Na salaši a jeho polnosti se rozkládaly po obou  stranách cesty vedoucí odtud směrem na Soláň.  Podle vzpomínek pana  Františka Koláčka se tomuto místu říkalo „Na Křenkově“ nebo „Na rychtě“ a  až do přelomu 40. a 50. let 20. století tu stálo mohutné roubené  stavení, které stavebním stylem připomínalo práci tesařského mistra Jana  Žáka, stavitele karlovického fojtství.  V r. 1754 Jiří Křenek odkoupil  od Jana Majera z Vigantic za vysokou sumu 110 rýnských moravských louku a  pasínek pro krávy v Popelářském pod Soláněm. Z těchto pasek byl povinen  každoročně do panského důchodu odvádět o sv. Jakubu 2 rýnské 11  krejcarů a také o sv. Jiří a sv. Václavu vyplácet hutiskému hajnému po  18 krejcarů. Když se Jiříkův bratr Martin Křenek po šesti letech  fojtování v r. 1758 nám z neznámých důvodů vzdal solaneckého fojtství,  Jiří Křenek jako druhý dědičný nástupce fojtství v hodnotě 100 rýnských  vyplatil a současně ho ale obratem odevzdal svému nejstaršímu synu Jiřímu Křenkovi III. (* 24.3.1731 † 26.3.1772), který se ujal  fojtovského úřadu po svém strýci Martinovi.

V té době rožnovská  farnost s počtem až 19 přifařených obcí byla nejmarkantnějším příkladem  nedostatečného rozšíření farní sítě, které tolik znepokojovalo konfesně  absolutistický habsburský stát.  Proto také jedním z hlavních bodů  císařského nátlaku na olomoucké biskupy bylo zřizování nových far.  Olomoucká konzistoř se však rozdělování starých a zřizování nových  farností dlouho a vytrvale bránila pro nedostatek financí. Zřizování  nových far se z finančních důvodů bránily i malé vrchnosti, které se po  r. 1720 spokojovaly zřizováním lokálních kaplanství, k jejichž dotaci  vystačil roční příjem 150-180 zl., zatímco roční vydání faráře bylo vyčísleno na 516 zlatých. Podobně bylo konečně až v r. 1732 i v  rožnovské farnosti zřízeno lokální kaplanství na Hutisku. Ovšem ničivý  požár nově zbudovaného kostela na Hutisku v r. 1748 musel být pro  všechny farníky hutiské lokálie otřesem. A za této situace se Jiří  Křenek jako štědrý donátor vložil do zahájené stavby nového zděného  kostela. Nepochybně i díky tomu, že byl nejbohatším z obyvatel nejen  solanecké obce. Výkon kněžské působnosti pro lokální kaplany, kterých se  tu za života Jiřího Křenka vystřídalo pět, byl v této nejhornější části  rožnovské farnosti z dnešního pohledu svou náročností a namáhavostí jen  stěží představitelný. Proto také nejeden z nich své působení na Hutisku  vydával za kněžskou zásluhu k tomu, aby získal lepší faru...Dokonce  první hutiský kaplan Kristián Mošnovský, který zde pobyl jen rok, když  se ucházel o bohatou faru ve Slezsku, jako svou kněžskou zásluhu  vyzvedal, že předtím působil na Hutisku mezi hrubými lidmi ( „inter Wallachos homines valde rudes“ )...

Když  Jiří Křenek zemřel zaopatřen svátostmi umírajících, v matričním úmrtním  záznamu, jehož datum je shodné s údajem na jeho náhrobku, byl označen  jako „oeconomus ecclesia“ - kostelní hospodář. Pohřbili ho na  čestném místě po pravé straně před vchodem do kostela. Na jeho hrobě  jeho pozůstalí nechali postavit náhrobek. Ten se skládá z prvků, které  charakterizují pojetí náhrobků na hřbitovech barokní doby, ale v dalším  historickém vývoji náhrobků se už neujaly. Dominantu náhrobku  představuje vodorovný útvar vyvýšeného krytu kamenné náhrobní desky ve  tvaru víka rakve nebo připomínající tumbu o půdorysných rozměrech 93x162  cm. V patě hrobu je k náhrobní desce připojen štít o šířce 93 cm, výšce  55 cm a tloušťce 17 cm. Lícní reliéfní stranu štítu ohraničují voluty.  Ve středovém poli štítu je umístěn nápis a nad ním chybí v minulosti  poškozená vrcholová část štítu s reliéfem lidské lebky se zkříženými  kostmi jako všeobecný symbol člověčí pomíjivosti a v době baroka  nejrozšířenější znak smrti. Do štítu je však tak jako v minulosti  zasazen železný kříž. Duchu barokní zbožnosti odpovídal i nápis umístěný  ve středu lícní plochy štítu. Je to prosba o krátké zastavení a  modlitbu za zemřelé k neznámým kolemjdoucím. Z tohoto pětiřádkového  nápisu dnes rozeznáváme pouze slova na prvním řádku „Žádáme“, ve druhém řádku „vás posledně“, ve třetím řádku „Přátelé…“ a ve čtvrtém řádku „modlete se za Duše“. Na hřbetu náhrobní desky je vytesán dvojramenný patriarchální kříž,  který je situován obráceně od hlavy k patě hrobu. Po celé ploše mezi  rameny kříže jsou po obou stranách desky umístěny nápisy. Nápis na levé  straně v přepisu zní : „Na tomto místě odpočívá Jiří Křenek, obyvatel  solanský, bývalý hospodář a dobrodinec tohoto chrámu Páně, jenž v 58  letech, 25 dnech v Pánu umřel roku 1766 dne 6. máje“.

Inventář  hutiské farnosti z r. 1806, který zaznamenává i náhrobek Jiřího Křenka,  vedle tří starších zvonů zmiňuje nejprve největší dvoucentýřový ( asi  123,5 kg ) zvon, který byl pořízen z odkazu Jiřího Křenka. Zvon odlil 4.  srpna 1766 opavský zvonař František Stanke. Do inventáře bylo zapsáno v  přepisu i znění jeho nápisu : „Jesus Nazarenus Rex Judeorum et  verbum caro factum est et habitavit nobis.VnI InDIVIDVe trIno VIrgInI  sIne Labe SaCrato et ECCLesIa HVtIsCensI anno PartVs VIrgineI qVarto  nonas AVgVstI CoLLata a pIe obeVnte DIe sexta MaI GeorgIo Krženek CoLono  HVtIsCensI Per Franciscum Stanke Oppavia Anno 1766“. Tento zvon se však do současnosti nedochoval. Byl s dalšími staršími zvony již v 19. století přelit.


Anna Křenková (*30.4.1701 †17.1.1772), manželka Jiřího Křenka, dobrodince hutiského kostela

Anna  Křenková se narodila jako nejstarší z šesti dětí z prvního manželství  Václava Kvinty (1674–1736), rožnovského měšťana, pasekáře a obchodníka, a  jeho manželky Anny, roz. Facové (1678–1719). Stojí za zmínku, že její  otec byl rodákem ze Solance. Narodil se a vyrůstal na gruntě, který jeho  rodiče udrželi pouhých sedm let než ho v r. 1682 odprodali Jiřímu  Kalusovi. Podle jména nového vlastníka a jeho potomků nesla tato  usedlost název Na Kalusově až do 20. století a v jejím bezprostředním  sousedství pak Anna Křenková s manželem Jiřím od r. 1733 usedli na  vlastním gruntě. Ačkoliv se její otec přiženil do Rožnova z velmi  skrovných poměrů, díky vlastním schopnostem se stal jedním z  nejpřednějších a nejbohatších rožnovských měšťanů. Anna Křenková byla  nepochybně formována prostředím Kvintovy rodiny. Do jejího života  zasáhlo nemálo pohnutých událostí. Když jí bylo pět let, jejího strýce  Václava Face zastřelil nešťastnou náhodou měšťan Porubský, kterého  přinutil jeden z lajtnantů tehdy v Rožnově přítomného císařského vojska,  aby s ním sdílel jeho kratochvíli střílením do terče. V 18 letech Anna  ztratila matku a někdy v tomto období byl její otec na jedné ze svých  obchodních cest loupežně přepaden. Že z této nebezpečné situace šťastně  vyvázl,  přičítal mocnému zásahu sv. Jana Nepomuckého. V té době Janova  popularita, ačkoliv jeho kult nebyl církví stále ještě oficiálně  schválen, neobyčejně vzrůstala. Zvláště když při druhém řízení  beatifikačního procesu v r. 1719 byl prokázán nepomucenský zázrak  zázraků : uchování svatojánského ostatku v podobě jazyka. Václav Kvinta  nechal na vlastní náklady pořídit a v r. 1721 na rožnovském náměstí  postavit svatojánskou sochu. 26. ledna 1723 Annu provdali na Hutisko za  Ondřeje Majera, zřejmě syna hutiského fojta Pavla Majera. I její dvě  sestry a děti jejího bratra Martina Kvinty, rožnovského řezníka a svého  času purkmistra, uzavřely sňatky s členy fojtovských rodin na Rožnovsku.  Její první manžel však záhy 12. května 1727 zemřel teprve jako 28-letý.  Z jejich tří dětí, z nichž poslední se narodilo už jako pohrobek, si  Anna do manželství s Jiřím Křenkem, uzavřeném 20. června 1730,  přivedla  jen nejstaršího syna Martina Majera. Ten však 31. ledna 1738 zemřel ve  věku čtrnácti let. Dne 9. července 1736 při návratu domů za obrovské  povodně utonul s koňmi i vozem její otec Václav Kvinta ve vodách z břehů  vylité Bečvy nedaleko rozcestí u Krhové. Torzo kamenného kříže,  označující místo jeho tragického skonu, později osazené litinovým  křížem, tam stojí dodnes...V r. 1760 zemřel při jedné ze svých cest ve  Vídni její bratr Martin Kvinta. V r. 1768 byl vysvěcen na kněze její  synovec P. Josef Kvinta ( 1745 – 1791 ) a kněžského svěcení dalšího  synovce P. Františka Kvinty (1754 - ?)  v r. 1779 se už nedočkala. P.  František Kvinta v řadě mnoha moravských kněží odešel na zaostalé území  Haliče, které Marie Terezie získala při prvním dělení Polska, a působil  tam v městě Zaleščiky ( dnes součást Ukrajiny ) jako katecheta. Zbožnost  Jiřího Křenka a jeho manželky nebyla formována jen zázemím rodin, ze  kterých vyšli, ale především také dobovým prostředím rožnovské farnosti a  obecně atmosférou vrcholné doby baroka na Moravě. Oba byli členy Růžencového bratrstva v Rožnově. Členství v náboženském bratrstvu, od  20. let patrný vliv téměř pravidelně do rožnovské farnosti přicházejících cizích kazatelů a misionářů, možnost alespoň jednodenních  a nejen titulárních poutí do Zašové a od r. 1735 čtyřikrát ročně ke  kříži na Radhošti, to vše byly tehdy pro věřící masově oblíbené  dobrovolné formy barokní laické zbožnosti, otevřené příslušníkům všech  společenských vrstev. Při všech se nabízelo téměř ideální spojení  duchovního prožitku se společenským životem. Nakolik úspěšně a nenásilně  pronikala rekatolizace na Rožnovsku je zřejmé i z vývodu předků Anny  Křenkové. Zatímco u jejích rodičů o katolické konfesi a religiozitě není  pochyb, její prarodiče Jan a Dorota Kvintovi byli v seznamu rožnovského  faráře Lattoma k r. 1670 zapsáni mezi 58 otevřenými nekatolíky (  luterány ) na Solanci a podobně tehdy prarodiče její matky Matouš  Solanský-Fac s manželkou Annou byli uvedeni mezi Rožnovany, kteří  odmítli přistoupit ke katolické reformaci víry.

V manželství s  Jiřím Křenkem Anna porodila pět dětí : Jiřího (* 24.3.1731 † 26.3.1772  ), Jana (* cca 1735 † 8.11.1737), Josefa (*16.3.1739 † 6.12.1803),  Veroniku (* 23.3.1742 † ?), provdanou 9.října 1759 za Jana Hradečného,  měšťana ve Frenštátě, a Rozínu (* 25.4.1745 † 19.5.1757).

Je  velice pravděpodobné, že až v r. 1766 vzešel od ovdovělé Anny Křenkové  podnět ke zhotovení náhrobku nejen pro jejího manžela Jiřího, ale i pro  nejmladší milovanou dceru, jejíž smrtí byli před lety s manželem velmi  bolestně zasaženi. Oba náhrobky zřejmě vznikly současně už jen podle  toho, že vykazují více shodných znaků a odlišují se pouze v rozměrech a  ve tvaru a způsobu opracování náhrobní desky. Rozvržení druhého náhrobku  odpovídá velikosti dětského hrobu. Ke štítu o šířce 85 cm, výšce 50 cm a  tloušťce 15 cm je zezadu připojena náhrobní deska o půdorysných  rozměrech 75x143 cm. Na štítu náhrobku je umístěn obrysový trojramenný  kříž z plechu a na lícní ploše štítu je vysekán citát z biblické knihy  Job : „Smilujte se, smilujte se ( nade mnou ) [aspoň vy], přátelé moji,…“ ( Job 19,21a ). Pouze pravá strana desky obsahuje nápis : „Zde  v Pánu odpočívá Rozina, dcerka Jiřího Křenka, obyvatele solanského,  jenž v letech 12, dnech 24 k Pánu se odebrala roku 1757 19. máje“.  Hutiská matrika zemřelou dcerku Rozinu Jiřího Křenka zaznamenává pod  datem pohřbu dne 21. května 1757. Proč  patrně významnou úlohu při  realizaci těchto náhrobků sehrál zřejmě mladší syn Anny Křenkové Josef a  nikoliv nejstarší syn Jiří, solanecký fojt, přiblížíme v jedné z  následujících kapitol. Když Anna Křenková zemřela, byla podle hutiské  matriky pohřbena 18. ledna 1772 do společného hrobu s manželem Jiřím a  na pravou stranu náhrobku doplnili tento nápis : „Zde také jest  pochována Anna, manželka Jiřího Křenka, která dosáhnuce 70 let, 8 měsíců  a 17 dnů k Pánu se odebrala roku 1772 dne 17. ledna“.

Z  odkazu Anny Křenkové byla při hutiském kostele až v r. 1785 založena  fundace s jistinou 1.350 zlatých. Barokní fundační horlivost právě v 18.  století vrcholila ve všech společenských vrstvách. Fundace spojené se  všemi farními kostely představovaly zvláštní majetkové podstaty ( mohly  to být pozemky, práva, ale nejčastěji kapitál ), věnované církvi, aby  příjmy z nich užívala k zbožným nebo dobročinným účelům. Cíle fundací  byly neobyčejně různé, ale velká část z nich požadovala rekviální mše za  odkazatelovu duši.

Např. kostel na Hutisku k r. 1771 disponoval   šesti zádušními fundacemi, které byly podle odkazu založeny převážně  zemřelými fojty ze spádových obcí hutiské lokálie. Co do výše kapitálu  fundace Anny Křenkové předčila všechny ostatní i později založené fundace a byla vůbec největší. Z jejího ročního výnosu mělo být slouženo  dvanáct tichých mší za zakladatelku ( kněz všechny části mše četl  potichu včetně čtení z Písma a dialogy pronášel pouze spolu s  ministrantem, lid při mši neodpovídal ani nezpíval ), každou neděli a  svátek po kázání pronesena za zakladatelku modlitba Otčenáš a Zdrávas a  dvakrát ročně na den sv. Jiří a sv. Anny měli být podělováni chudí. Po  úpravě arcibiskupskou konzistoří byl v r. 1898 počet mší redukován na  osm tichých mší a ostatní dva účely zbožné a dobročinné nadace Anny  Křenkové zůstaly beze změn. Tehdejší roční užitek činil 16 zlatých, z  nichž na kostel připadly 2 zlaté 20 krejcarů, faráři 8 zlatých 80  krejcarů, kaplanovi 2 zlaté 91 krejcar a chudým byla rozdělena částka ve  výši 2 zlatých 10 krejcarů.


Jiří Křenek III. (* 24.3.1731 † 26.3.1772), solanecký fojt

Jiří  Křenek se narodil jako prvorozený syn Jiřího Křenka II. ( 1708-1766 ) a  jeho manželky Anny, roz. Kvintové. Dne 21. září 1756 uzavřel sňatek s  Marinou, dcerou Martina Labaje ze Zubří (* cca 1733 † 11.2.1824 ). Za  dva roky po jeho sňatku, když se jeho strýc Martin Křenek (1706–1776)  vzdal zděděného solaneckého fojtství, Jiřího děd a starý fojt Jiří  Křenek I. ( 1673-1759 ) fojtství popustil jeho otci a ten ho obratem  podle záznamu v gruntovní knize vyplatil a odevzdal Jiřímu. Tak se Jiří  Křenek nejmladší v 27 letech svého věku stal solaneckým fojtem. Za jeho  fojtování bylo postaveno nové roubené solanecké fojtství. Bylo tomu  pravděpodobně v r. 1763 podle datovaného zámku vstupních dveří. Zatímco  na bednění kozubu (stříška zakončující střechu a vybíhající v půlkruhovitém tvaru nad štít ) přední strany fojtství byl namalován  obraz Nejsvětější Trojice, na opačné zadní straně byl na kozubu umístěn  německý nápis, uvádějící jméno držitele panství a pod ním jména čtyř  předních vrchnostenských úředníků ( vrchní úředník, důchodní, purkrabí a  obroční ), za kterých bylo fojtství postaveno. To může navozovat zdání,  že fojt Jiří Křenek nejenže dobře ovládal němčinu stejně jako jeho  bratr Josef, ale že se také chtěl zalíbit své vrchnosti. Jeho vrchností  byl hrabě Michal Josef ze Žerotína, majitel rožnovsko-krásenského  panství v letech 1756-1779. On i jeho bratr František Josef, předchozí  majitel panství, jako potomci starého moravského šlechtického rodu už  česky nerozuměli. Když např. poddaní z celého panství hraběti Františku  Josefovi v r. 1750 podali supliku, ten ji odmítl s tím, aby svou  stížnost přednesli znovu, ale v němčině.  Delegáti mu ovšem hrdě předali novou opět česky psanou žádost a nepodepsanou fojty ani purkmistry. V  pokračujících těžkostech s poddanými byl hrabě nakonec napomenut zemským  tribunálem, že se má chovat jinak a že si poddanskou stížnost mohl  nechat přeložit do němčiny.


Jiří Křenek předčasně zemřel, a protože z jeho osmi dětí jeho jediný a  prvorozený syn Jan Kapistranus zemřel už ve třech letech, nezůstal po  něm mužský potomek a rod Křenků jím na solaneckém fojtství vymřel po  meči. Vdova po Jiřím Křenkovi Marina se ještě téhož roku 6. října  provdala za Martina Boráka ( * cca 1743 † 20.12.1808 ) z Velkých  Karlovic, který nastoupil do fojtovského úřadu a dědicem fojtství se  stal jejich syn Jan Borák.

Tři ze sedmi dcer po Jiřím Křenkovi  se provdaly za syny z fojtovských rodin na Rožnovsku : Anna ( 1759 - ? )  17. srpna 1773 za Martina Plandora, budoucího fojta v Tylovicích,  Marina ( * 13.4.1761 † ? ) 14. ledna 1778 za Ondřeje Křenka ( * 2.5.1755  † 8.5.1835 ), pasekáře a mlynáře, portášského desátníka, syna  hrubobystřického fojta a portášského velitele poručíka Jiřího Křenka (1721-1791). Poněvadž obě fojtovské rodiny byly spřízněny, k uzavření  jejich sňatku bylo nutné žádat ordináře ( biskupa ) o dispens (  prominutí překážky ) ve 4. stupni pokrevního příbuzenství pobočné linie.  Dcera Zuzana ( * 16.2.1771 † 25.12.1837 ) se provdala 10. února 1789 za  Jana Malinu (1749-1816), spoludědice hornobečvanského fojtství a  staršího bratra úřadujícího hornobečvanského fojta Jiřího Maliny  (1755-1805). Po bratrově smrti byl Jan Malina v letech 1805-1809 na  Horní Bečvě dočasným fojtem. Na pozemku jeho pasekářské usedlosti byl v  letech 1791-1792 postaven hornobečvanský kostel, fara a škola. Proto Jan Malina a jeho manželka Zuzana byli pohřbeni na čestném místě před  vstupem do kostela a jejich pozůstalí se přímo inspirovali náhrobky  solanecké rodiny Křenků, z níž jejich matka Zuzana pocházela, a nechali  jim zbudovat podobný náhrobek ve tvaru víka rakve, ovšem bez  předsazeného štítu.

Náhrobek zhotovený pro fojta Jiřího Křenka  se od náhrobku jeho rodičů a náhrobku jeho sestry Rozíny odlišuje  způsobem sestavení. Náhrobní deska o půdorysných rozměrech 91x189 cm je  zpracována tím způsobem, že štít není k ní předsazen, ale je usazen  přímo na jejím předním okraji. Čelní strana štítu se vyznačuje více  propracovanými volutami a medailonem se známým biblickým citátem z knihy  Job. Ve středové části náhrobní desky je vytesána linie jednoramenného  kříže a pouze po pravé straně se nachází nápis : „Na tomto místě odpočívá Jiří Křenek, fojt solanský, který majíce 41 rok 2 dny v Pánu umřel léta Páně 1772. dne 26. března“.

Náhrobek  ovšem není jedinou sepulkrálií (sepulkrálie = památka na zemřelého )  fojta Jiřího Křenka. Na prostranství mezi budovou fary a vstupem k  farnímu kostelu na Hutisku se nachází kamenný pískovcový kříž přibližně  asi 3,8 m vysoký. Byl postaven nákladem fojta Jiřího Křenka patrně z  jeho odkazu po jeho smrti ještě v témže roce. Hlavní štíhlý hranolový  podstavec kříže je ve spodní části rozšířen oblounovým útvarem a spočívá  na odstupněném profilovaném soklu. Podstavec je zakončen přesahující  odstupňovanou římsou a nad ní se tyčí kříž s korpusem Krista a štítkem  ve vrcholu. Na přední straně podstavce se vyjímá kartuše s nápisem s chronogramem 1772 : O Pane / GežIssy skrz / prehořké VMV / CenI Chran  nas / oD Wsseho zLe/ho ( Ó, Pane Ježíši, skrz přehořké umučení chraň nás od všeho zlého ).  Další nápis rovněž s chronogramem 1772 je umístěn v rytém zrcadle na  čelní straně hlavní hranolové partie soklu :  NákLaDeM GIřIho Křenka /  fogta soLaňského genž toho / ČasV W PanV skonaL 26. Brezn ( Nákladem Jiřího Křenka, fojta solanského, jenž toho času v Pánu skonal 26. března ).  Kamenický rukopis písma na kříži zcela odpovídá typu písma na náhrobku  fojta Jiřího Křenka. Proto možná nebude mylné předpokládat, že obě  zakázky byly zadány současně a zřejmě zpracovány tímtéž kamenickým  mistrem nebo dílnou.


Spřízněná fojtovská a portášská rodina Křenků ve Velké Bystřici

Probantem  fojtovského a současně portášského rodu Křenků ve Velké Bystřici byl  synovec a jmenovec zmíněného solaneckého fojta Jiřího Křenka I. (  1673-1759 ) Jiří Křenek I. (* 17. 3.1697  † 9.1.1767 ). V r. 1719  se přiženil z Prostřední Bečvy na Videčské paseky, kde si vzal za  manželku Zuzanu, vdovu se třemi malými dětmi po Jiřím Plandorovi. A  obdobně jako jeho strýc fojt na Solanci se projevil i on jako velmi  schopný a obratný hospodář. Už v r. 1722 za třicet rýnských moravských  odkoupil od svého tchána Ondřeje Kováře ve Vidči paseky při Bukovině, na  kterých hospodařil. Ještě než je stačil do r. 1726 zcela vyplatit, v r.  1724 a podle stvrzujícího zápisu v gruntovní knize z r. 1725 zakoupil  fojtství v Hrubé ( rozuměj Velké ) Bystřici za 120 rýnských moravských. Již jako hrubobystřický fojt svou državu pasek ve Vidči nadále  rozšiřoval dalšími kupy. Na paseky ve Vidči dosadil svého bratra Martina  Křenka (*cca 1697–1700 †14.7.1787), za kterého se v r. 1735 provdala  jedna z jeho nevlastních dcer Anna Plandorová a jemuž Jiří Křenek  posléze v r. 1743 celé paseky ve Vidči odprodal za 50 rýnských  moravských. V r. 1725 se do Velké Bystřice přiženil fojtův bratr z  Prostřední Bečvy Václav Křenek ( * cca 1704 † 27.7.1782 ). Do roku 1727  Jiřík Křenek odvedl poslední splátky za hrubobystřické fojtství a v  témže roce od vrchnosti současně získává za 40 zlatých javořinu  Peciválku a v r. 1743 za 100 zlatých rozsáhlou javořinu Šerhovně,  vymezenou pro pasení 150 ovcí. S dovolením vrchnosti na své náklady v r.  1735 postavil mlýn na jedno složení na toku Bystřice v místě dodnes  zvaném Ve mlýně a v jeho okolí skoupil pozemky. Zasloužil se o stavbu  nové hospody v r. 1750 na horním konci obce ( dnes č.p. 63 ). Na své  náklady nechal v r. 1755 Na Rovni postavit kapli jako kapli pohřební,  odkud byly vypravovány průvody s rakví na hřbitov, založený v r. 1756 v  místě současného kostela. Důležitým mezníkem ve vývoji postavení rodiny  hrubobystřického fojta Jiřího Křenka bylo zřízení portášské stanice  někdy v polovině 18. stol. v obci. Při ní začal sloužit a později se  proslavil zvláště jako velitel zemského sboru portášů jeho syn a  nástupce fojt Jiří Křenek II. (* 8.3.1721  † 20.12.1791). Ten  úspěšně navázal na svého otce a za jeho života neobyčejný sociální  vzestup fojtovské rodiny Křenků ve Velké Bystřici díky lukrativní  portášské službě pokračoval a dosáhl svého vrcholu. On sám, jeho synové  sloužící od velmi útlého věku v portášském sboru a další příbuzní jejich  rodu byli vlastníky významných nemovitostí v obci, takže fojtovská  rodina Křenků z Velké Bystřice se na přelomu 18. a 19. století stala  nejmajetnější a nejprestižnější fojtovskou rodinou na Rožnovsku. Na  hrubobystřickém fojtství se od r. 1724 udrželi v pěti generacích až do  r. 1835, kdy v následujícím roce poslední fojt jejich rodu a prapravnuk  Jiřího Křenka I. František Křenek ( * 25.9.1800 † 14.3.1843 ) fojtství  odprodal Josefu Sulovskému.

Fojt Jiří Křenek II. se narodil ve  Vidči a vyrůstal na hrubobystřickém fojtství. Měl dvě vlastní sestry a  tři starší nevlastní sourozence z matčina prvního manželství. Fojtství  převzal až v r. 1760, kdy byl jeho otec raněn mrtvicí. Od r. 1739  sloužil v portášském sboru a v r. 1742 se údajně proslavil mezi portáši v  boji proti Prusům, což ho předurčilo později k tomu, že se v r. 1766  stal velitelem v hodnosti poručíka ( lajtnant ). Za jeho velení a  úřadování dosahoval portášský sbor nejlepší úrovně a největší důvěry a  vážnosti z celé doby svého trvání. Jiřího Křenka lze charakterizovat  jako člověka nadprůměrné inteligence a jako zkušeného a prozíravého muže. V aktivní službě byl až do své smrti. Zasloužil se o vybudování  kostela v obci. Kostel byl postaven v letech 1772–1779 při soutoku  Leskoveckého potoka s Bystřicí. Současně byla postavena fara a škola,  takže vzniklo nové centrum obce, neboť fojtství se nacházelo na  Leskovci. 9. ledna 1742 Jiří Křenek uzavřel sňatek s Marinou ( *  23.4.1723 † 26.9.1781 ), dcerou Michala Cibulce ze Zubří. Její otec se  záhy uplatnil ve vrchnostenské správě na panském hospodářském dvoře na  Hradisku nad Rožnovem. Jiřímu a Marině Křenkovým se narodilo třináct  dětí. Všech pět jejich synů ( a později i dva vnukové ), kteří se dožili  dospělosti, sloužili od velmi útlého věku v portášském sboru.
První nejstarší syn Jiří Křenek III. ( * 1.3.1748 † 30.1.1812 ),  který převzal fojtství v r. 1782 a zastával fojtovský úřad až do své  smrti,  byl portášem od r. 1766. Druhý syn Jan ( * 5.7.1749 † 11.2.1820  ), pasekář na č. 60/67, sloužil od r. 1767 jako prostý portáš, později  jako desátník a šikovatel. Po smrti otce převzal dočasně velení sboru a  byl pak jmenován poručíkem.  Jan Křenek se však svému otci nevyrovnal. V  r. 1817 byl obviněn z alkoholismu a v r. 1818 byl pro stáří převeden do  výslužby. Bylo neobvyklé, jak dokládá úmrtí matrika, že pohřeb měl až  za čtyři dny po smrti a podle informace z neznámého zdroje byl údajně  pohřben do hrobu matky Mariny Křenkové. Třetí syn Ondřej Křenek ( * 2.5.1755 † 8.5.1835 ),  mlynář na č. 92/183 a pasekář na č. 71/180 sloužil od r. 1772 a dosáhl  funkce desátníka ( corporal ). Právě on uzavřel dne 14. ledna 1778  příbuzenský sňatek s Marinou Křenkovou ( * 13.4.1761 † ? ), dcerou po  zemřelém solaneckém fojtu Jiřím Křenkovi. Ke sňatku proto museli žádat  ordináře ( biskupa ) o dispens ( prominutí překážky ) ve 4. stupni  pokrevního příbuzenství pobočné linie. Jejich dědové byli bratranci a  pradědové bratři. Ondřej Křenek byl údajně pohřben do hrobu jeho kdysi  slavného otce. Čtvrtý syn Josef ( * 8.2.1757 † 27.12.1802 ), chalupník  na č. 91/53, byl prostým portášem od r. 1775 asi až do r. 1791.  A pátý  nejmladší syn Michal ( * 26.10.1760 † 15.9.1831 ), pasekář na č. 6/170,  na Adámce,  sloužil zpočátku od r. 1781 jako prostý portáš, již v r.  1786 byl desátníkem, od r. 1794 šikovatelem a poněvadž po jeho bratru  Janovi velitelská funkce nebyla už obsazována, zastával prozatímně i  funkci lajtnantskou. S bratrem Ondřejem jako jediní dva z rodiny Křenků  setrvali v portášském sboru až do jeho rozpuštění v r. 1830.

Náhrobky  solaneckých Křenků na Hutisku nepochybně podnítily na počátku 90. let  18. století jmenované hrubobystřické sourozence portášské rodiny Křenků k  pořízení obdobných náhrobků pro jejich oba rodiče. Že vznikly najednou  až u příležitosti úmrtí druhého z manželů ( po roce 1791 ), napovídá  jejich proporciální rozvržení a vzhled. Nemalou roli tu sehrála  skutečnost, že bystřické Křenky se solaneckými Křenky spojovalo nejen  obdobné sociální postavení s potřebou vnější reprezentace, ale především  jejich rodové a rodinné příbuzenství. Mohutné štíty náhrobků  bystřických Křenků nesou v medailonech známý citát z biblické knihy Job a  od hutiských náhrobků se odlišují také tím, že lebky se zkříženými  kostmi nejsou součástí reliéfu čelní plochy, ale jsou tvarově vyvedeny a  opracovány až nad horní štítový okraj a teprve do nich jsou vsazeny  kovové kříže.  Na každé náhrobní desce je vytesán obrysový kříž  situovaný ve směru od paty k čelu hrobu. Po levé i pravé straně náhrobní  desky jsou rytá zrcadla, do nichž jsou rozloženy nápisy velmi slabé  kvality s identifikačními údaji zemřelých. Záznam o úmrtí poručíka  Křenka je dokonce zkomolený a neobsahuje úplné a správné datum. Náhrobek  vlevo nese nápis :  „Roku 1723 dne 23. aprilis narodila se paní Marina Křenková a v Pánu usnula dne 26. září roku 1781 jakožto lajtnantka“, a na náhrobku vpravo čteme : „Roku 1721 dne 8. martii narodil se pan Jiří Křenek a v roku usnul roku 1791 dne 8. jakožto portášský lajtnant“.


Martin Křenek (* cca 1706 †  8.4.1776 ), dočasný fojt na Horní Bečvě a na Solanci

Martin Křenek byl prvorozeným synem zakladatele solanecké fojtovské  větve Křenků, fojta Jiřího Křenka I. (1673-1759). Už podle jeho  vlastnoručního podpisu z 23. prosince 1742 se můžeme odvážit soudit, že  se zdaleka nevyrovnal svému otci, jehož povahu do určité míry vystihoval  úhledný, velmi sebejistý a energický rukopis. Bylo o něm řečeno, že  uzavření jeho sňatku a sňatků jeho sourozenců zřejmě významně ovlivnil  jejich otec. Dne 23. října 1737 se Martin Křenek oženil s ovdovělou  fojtkou Rozínou Malinovou
(* 27.11.1699 † 18.2.1762 ) z Horní Bečvy.  Rozina byla dcerou po zemřelém hutiském fojtu Pavlu Andrýskovi-Majerovi.  Po jejím zemřelém manželovi Janu Malinovi (1678–1737) se Martin Křenek  stal dočasným fojtem na Horní Bečvě, než dospěl a mohl se dědičně ujmout  fojtovského úřadu její syn Jan Malina (1723–1777). Z Horní Bečvy se pak  Martin Křenek s  manželkou přestěhoval na rodný Solanec, kde v r. 1747  za padesát zlatých moravských koupil pasekářskou usedlost, později po  zavedení číslování domů pod
č. 15, po přečíslování 48. V r. 1752 mu však  stárnoucí otec fojt Jiří Křenek I. jako nejstaršímu synovi podstoupil  solanecké fojtství. Ovšem po šesti letech se Martin Křenek z neznámých  důvodů fojtství vzdal ve prospěch svého mladšího bratra Jiřího Křenka  II. (1708–1766), který fojtství v r. 1758 vykoupil pro svého nejstaršího  syna Jiřího Křenka III. (1731–1772). Když Martin Křenek ovdověl, 27.  února 1764 se oženil se Zuzanou Stavinohovou ( * 24.7.1732 † ? ) z  Prostřední Bečvy. Zuzana ovšem pocházela ze stíhané rodiny. Její otec  Matěj Stavinoha jako účastník rožnovské rebelie proti vrchnosti při  sporu o placení kontribuce zemřel v r. 1751 v brněnské věznici na  Špilberku. Její teta, vdova Dorota Paurková, roz. Stavinohová, tehdy  odešla s pěti dětmi do Vídně, kde se domáhala svého práva u císařského  dvoru proti vrchnosti, která jí odňala louku. Na základě dobrozdání z  rožnovsko-krásenského panství, že Dorota je špatná a bezbožná žena,  která byla často vyslýchána církevními úřady, podporovala vzpůrnost  poddaných a účastnila se jejich schůzí, krajský hejtman rozhodl, aby jí  nebyl povolen návrat na panství a byla příkladně potrestána.

V  r. 1768 Martin Křenek své paseky a usedlost, zvanou tehdy podle  původního vlastníka Podešvjanka, v hodnotě 20 rýnských moravských  odevzdal svému jedinému potomku, synu Josefu Křenkovi (*cca 1738  †17.3.1791).  Uvedl, že „se synem svým do smrti svej při jednom stole chovati se chce“, ale pro případ, že by se časem nemohli srovnávat, si ustanovil i výminku : „kúsek role na 3 měřice vysetí, lúky pro 2 fúrky sena, polovicu stromú k užívání svému v zahradách a v ujmisku Hatlovské řečeném ( později uváděném pod Miloňovem v Karlovicích ) 4 neb 5 krav pást a sobě jich oplatit.“ Martin Křenek zemřel náhle dne 8. dubna 1776 raněn mrtvicí na cestě ( „apoplexia tactus in via„ ),  jak doslova uvádí hutiská matrika. Jeho syn Josef Křenek nechal z jeho  pozůstalosti postavit kříž na okraji pozemků otcovské pasekářské  usedlosti čelem k cestě přecházející přes koryto potoka Kaňůvka. Je také  docela možné, že kříž současně poukazuje na místo, kde jeho otec  nečekaně zemřel.   

               Dodnes dochovaný kamenný  pískovcový kříž z r. 1776 jako sepulkrálie ( památka na zemřelého )  Martina Křenka přibližně asi 4 m vysoký stojí nad místní komunikací Pod  Káním na vyvýšeném pravém břehu potoka Kaňůvka. Základna kříže je  tvořena pod úrovní terénu obvodovým schodem, složeným z dílů. Na jeho  nízkém hranolovém soklu o půdorysném rozměru 75 cm x 63 cm a výšky 42 cm  spočívá při patce vyžlabený a směrem nahoru kónicky se zužující dřík.  Má odstupněnou oblounově profilovanou patku a je zakončen římsovou  hlavicí s oblounovou profilací. Dřík je zdoben na přední a zadní straně  rytými zrcadly. V čelním zrcadle je umístěn rytý nápis s chronogramem  1766 : Ó / Kryste V/ křIžowany / popreg L [as] / kaWě abyC / hoM W po /  Čet WyWoLe / nýCh WěČn / sLaWě po / Čten byL (Ó, Kriste ukřižovaný, popřej laskavě, abychom v počet vyvolených [ve] věčn[é] slávě počten[i] byl[i]  ). Na dříku je usazen zužující se kříž s trojlaločně uzavřenými břevny,  se štítkem u vrcholu a s korpusem Krista. Zpracování figury je málo  zdařilé a vyznačuje se značnou plochostí. Nabízí se i otázka, zda je  tento zavěšený korpus původní, neboť na ramenech kříže jsou viditelné  díry po hřebech snad jiné plastiky. Vertikální břevno kříže je ve spodní  části na přední straně prolomeno velice mělkou segmentově zaklenutou  nikou a v ní je reliéf monogramu jména Maria. Na zadní straně soklu  můžeme vidět dosud patrný, ale v současnosti již velice obtížně čitelný  nápis s chronogramem 1776 : Ten krIz gest postaWen z po / zVstaLostI   MartIna Křenka / byWaLeho obyWateLe toho / grVntV   který W PanV /  skonaL  DVbna  VIII ( Ten kříž jest postaven z pozůstalosti Martina Křenka, bývalého obyvatele toho gruntu, který v Pánu skonal dubna 8.  ). Totožný letopočet 1776 je vyryt v oblouku dolního okraje zrcadla na  zadní straně dříku. Provedení nápisů vykazuje nízkou kvalitu a slabší  zručnost autora, ale jejich písmo odpovídá tvaru a typu písma na kříži  Jiřího Křenka a dokonce i na náhrobcích solaneckých Křenků. Špatně  rozvržený a zkomolený nápis na čelní straně dříku měl zřejmě správně  obsahovat chronogram 1776, který byl evidentně vynecháním předložky „we (  wěčné sláwě)“ zredukován na chronogram 1766. Kříž jako jedna z  nejstarších sakrálních památek a současně i jako sepulkrální památka  fojtovské rodiny Křenků na Hutisku-Solanci by si zasloužil zvláštní  pozornost a celkové restaurování, neboť je v některých místech poškozen a  rovněž viditelně je už narušena i jeho stabilita.



Josef Křenek (*cca 1738 † 17.3.1791), fojt na Hutisku

Josef  Křenek se narodil na hornobečvanském fojtství a zřejmě od šesti let  vyrůstal na Solanci, kde se jeho rodiče z Horní Bečvy přestěhovali.  Přesné datum jeho narození je nedostupné kvůli chybějící poškozené a  ztracené části z nejstarší tripartitní hutiské matriky, která obsahovala  zápisy pokřtěných z let 1732-1744. Rovněž se v úplnosti nedochovaly ani  každoročně vyhotovované opisy matrik pro biskupskou konzistoř. Nicméně  totožnost Josefa Křenka lze jednoznačně určit. Jeho synovský vztah vůči  Martinu Křenkovi, kterého jsme přiblížili v předchozí kapitole, je  spolehlivě doložen.

Josefu Křenkovi a jeho manželce Rozině, roz.  Traburové ( záznam jejich sňatku nebyl v hutiské matrice nalezen ), se v  letech 1760-1778 narodilo devět dětí. Od r. 1768 byl Josef vlastníkem  otcovské usedlosti na Solanci č. 15/48, zvané Podešvjanka. A jak už bylo v předchozí kapitole blíže uvedeno, v r. 1776 při okraji svých pozemků  nechal postavit z pozůstalosti zemřelého otce Martina Křenka kamenný  kříž.

V letech 1777–1790 byl fojtem a vlastníkem fojtství na  Hutisku. Hutiské fojtství tonoucí v dluzích po Janu Majerovi odkoupil v dražbě dne 4. července 1777 za sumu 1.500 říšských rýnských. Až do r.  1785 celou částku splácel. K témuž roku se datuje stavba nového fojtství. V r. 1784 fojt Josef Křenek podstoupil kdysi jeho otci patřící  panské ujmisko zvané Hatlovské ( vrchnostenskými písaři zkomolený název  Hanzlovská ? ) pod Miloňovou v Karlovicích Martinu Volkovi z Karlovic  za 40 rýnských. K převodu byl ovšem připsán dodatek, že tyto paseky jsou  „zahantované“ ( vzaty do zástavy ) za 150 rýnských jako fundační  kapitál patřící k hutiskému kostelu. Ovšem v dochovaných soupisech  fundací při hutiském kostele tomu nic nenasvědčuje.

Zkraje r.  1789 se Josef Křenek rozhodl předat fojtství svému nejstaršímu synu  Martinovi. Ovšem tehdy sepsaná svatební smlouva jeho syna přímo  dosvědčuje, že Josef Křenek ztrácel důstojnost fojta a propadal  alkoholismu. A muselo to přinášet nepominutelnou zátěž ve vztazích, když  do svatební smlouvy byla přijata doslova tato věta : „To také se  tuto obmezuje, aby on otec Josef Křenek, nikdy k svému synovi Martinovi  na fojtství v opilosti nepřišel, a to z té příčiny, poněvadž by z toho  pohoršení povstati mohlo. V střízlivosti pak svobodná vůle se mu  ponechává.“ A jestliže Josef Křenek smlouvu také podepsal,  nepochybně svou náruživost uznával a litoval. Jeho syn Martin Křenek byl  pak dne 19. května 1789 v Karlovicích oddán s jemu určenou nevěstou  Rozinou Bilovou (* 27.8.1770  † 3.10.1841) , dcerou karlovického fojta  Jana Bila. Zatímco při nevěstě stál jako svědek karlovický učitel Antonín Vranečka, syn barokního rektora a kronikáře Jana Vranečky ze  Zašové, ženicha jako svědek doprovázel šenkýř Martin Koláček, v jehož  nálevně panského šenku na Hutisku fojt Josef Křenek zřejmě často  podléhal své slabosti. Když Josef Křenek synu Martinovi předával  fojtství, přidal mu dva tažné koně a klisnu na obdělávání výměnky, dva  kuté vozy, orné železa ( pluh a brány ), dva řetězy,  jeden lancuch (  delší a silnější řetěz ), pět sekyr a pilu. Ze statku synovi odvedl  deset dojných krav, tři jalovice, dvacet kusů ovec s jehňaty. Vymínil  si, aby směl na fojtově pastvisku pást 10 krav a 15 kusů ovec dojek.  Ačkoliv Josef Křenek měl po otci chalupu nebo-li živnost zvanou  Podešvjanka, vymínil si pro sebe při fojtství louku Jurnulku a na ní  horní role, 12 záhonů na Andrlovském z dolního kraje, za chlévem „kúštěk země“,  rolu na Herálkách a louku na Dírách, ze stromů jednu jabloň u okna,  jednu hrušku pod Posklú v Příčnici, ostatní ze všeho stromu třetí díl.  Otec přislíbil, že Martinovi celé fojtství úplně obseje, potom bude brát třetí snop a uvolil se při sklizni z pole držet na pomoc třetího  dělníka. Svou úrodu ale chce odebrat na svou živnost. A protože bude brát třetí snop, také i třetí díl se zavázal do vánoc oplácet. Od sv.  Jana Křtitele v r. 1789 že se pak odebere na svou živnost a syna Martina  úplným hospodářem a spolu fojtem na fojtství ustanoví. Slíbil ještě, že  na své živnosti Podešvjance „plac pro blejchovňu a řečisko pro bílení plátna na budoucí časy beze vší oplaty popustiti chce a popustí.“

Došlo  však k nečekanému zvratu. Dne 23. prosince 1789 29-letý hutiský fojt  Martin Křenek náhle zemřel na mrtvici. Zůstala po něm mladá vdova Rozina  ve čtvrtém měsíci požehnaného stavu. Hutiský krčmář Martin Koláček  (*18.1.1754 † 4.10.1815 ) byl v té době necelý měsíc vdovcem. Jeho  manželka Marina,  dcera po někdejším dočasném hutiském fojtu Jiřím  Minarčíkovi, mu zemřela 1. prosince 1789 krátce po porodu jejich sedmého  dítěte. O novém držiteli fojtství na Hutisku bylo tedy bez meškání  rozhodnuto. Dne 14. ledna 1790 Martin Koláček odkoupil fojtství od  Josefa Křenka a vyplatil mu v hotovosti 1.500 rýnských a 25. ledna 1790  uzavřel sňatek s ovdovělou fojtkou Rozínou Křenkovou. Ovšem kromě  vyplacené částky za fojtství se Koláček zavázal k vyplacení dalších 500  rýnských pro dosud nenarozeného pohrobka po předčasně zemřelém Martinu  Křenkovi ( „který v tajnosti mateřskej pozůstává...“ ) a také až  dospěje, že mu vydá tři krávy a deset kusů ovec. Josefem Křenkem  očekávaný dědic po jeho synu Martinovi se narodil 8. června 1790.  Pojmenovali ho stejným jménem jako dva předčasně zemřelé syny z prvního  manželství Koláčkova Jiří a protože jeho otcem byl v matrice uveden  Martin Koláček, byl zapsán pod příjmením Koláček a stejně tak i v úmrtní  matrice, když 14. července téhož roku zemřel. Jestliže se tedy narozený  pohrobek Martina Křenka nedožil dospělosti, mělo z jeho částky 500  rýnských 300 rýnských připadnout bývalému fojtu Josefu Křenkovi a 200  rýnských jeho nevěstě Rozíně a tehdy již Koláčkově manželce jako podíl z  prodaného fojtství. Josef Křenek si při fojtství podržel stejnou  výminku jako tehdy, když ho podstupoval synu Martinovi. A kromě toho si  navíc vymínil ještě jednu řádku na fojtství před okny pro přísadu, právo  zimovat své ovce s fojtovými, ovšem k tomu se zavázal, že na jejich  zimování bude svážet seno z Dír na Herálky. A pro svého syna Jana Křenka ( *19.5.1776 † ? ) vymínil louku pod Ohřišťankou k bezplatnému užívání a  také právo jednu páru tažného statku ( koně nebo voly ) pást s fojtovým  tažným statkem. Dále fojt Koláček Josefu Křenkovi jakožto výminkáři  dovolil každoročně brát jednu síhu dřev z fojtovského pastviska na  Herálkách. Bývalý fojt Josef Křenek bydlel na Solanci na Podešvjance,  kde patrně zlomen smrtí svého nejstaršího syna za krátký čas zemřel. Tam  také předtím po dobu jeho fojtování na Hutisku bydlel se svou rodinou  jeho jmenovec a bratranec Josef Křenek (1739–1803).


Josef Křenek ( * 16.3.1739 † 6.12.1803 ), měšťan v Opavě, rolník na Solanci a vrchnostenský hospodářský pojezdný

Někdy  během r. 1768 anebo na přelomu let 1768–1769 se na rodný otcovský grunt  na Solanci vrátil mladší syn zemřelého dobrodince a hospodáře hutiského  kostela Jiřího Křenka (1708–1766) Josef Křenek. Při křtu jeho prvních  dvou dětí, narozených v r. 1769 a 1770 na Solanci, o něm hutiská matrika  zaznamenává, že byl měšťanem v Opavě a také, že jeho dětem kmotrovali  Josef Walter, solní výběrčí z Bílovce, s Veronikou, manželkou Karla  Noska, vrchního úředníka bíloveckého panství ( „capitanei oeconomici dominii Waagstadiensis“).  Ačkoliv velká část života Josefa Křenka zůstává zahalena tajemstvím,  kdy nevíme téměř nic o jeho mládí, kde a jakého dosáhl vzdělání, jaké  souvislosti ho přivedly až do Slezska, přece jen zmíněné cenné údaje z  hutiské matriky nás dovedou k odhalení zajímavých skutečností z jeho  předchozího života.

V době, kdy se Josef Křenek ženil, byl  vlastníkem měšťanského domu s vinným šenkem v Opavě. Mohl jeho nákup  vína vycházet z dávných zkušeností fojtů, jejichž povinností bylo pro  vrchnost a její šenky každoročně přivážet tzv. dalekou fůrou dva sudy  vína, dokonce až z cizozemska ? Sňatek uzavřel dne 14. února 1765 v  Bílovci s Františkou Noskovou ( * 4.11.1745 † 26.4.1811 ). Její otec byl  při jejich svatbě v matrice zapsán jako vrchní úředník v Hradci ( nad  Moravicí ) a současně šenkovní měšťan v Bílovci. Ovšem do Bílovce se s  rodinou přestěhoval již někdy v rozmezí let 1761–1763. Podle dochovaných  dokladů Karl Johann Nossek působil přinejmenším v letech 1765–1771 jako  vrchní úředník a účetní na bíloveckém panství barona Václava Karla I.  Sedlnického z Choltic ( majitelem panství v letech 1732–1776 ). Zkraje  roku 1766 porodila Františka prvního syna Josefu Křenkovi v Opavě a  dceru Františku 19. listopadu 1767 v Bílovci zřejmě u svých rodičů.  Oběma novorozencům byl jako jeden z kmotrů přizván důchodní z  vrchnostenské kanceláře v Hradci anebo jeho manželka. Ostatní děti z  celkového počtu jejich třinácti potomků se narodily na Solanci. Místy  svých předchozích pobytů a především kontakty s předními vrchnostenskými  úředníky hradeckého a bíloveckého panství se pro nás Josef Křenek ze  solanecké fojtovské rodiny Křenků stává klíčovou osobností. Byl to  bezpochyby on, kdo v r. 1766 zprostředkovával zadání zakázky na odlití  nového a největšího zvonu pro hutiský kostel opavskému zvonaři Stankemu.  Je rovněž více než pravděpodobné, že zřejmě právě on v téže době anebo  na sklonku 60. let obstarával veškerou realizaci spojenou s pořizováním  náhrobků pro jeho rodiče a sestru a  obdobně snad v r. 1772 i pro záhy  zemřelého staršího bratra, fojta Jiřího Křenka III. Tím spíše, neboť  Josef Křenek se po letech jako muž zkušený a vážený někdy před r. 1782  stal vrchnostenským hospodářským pojezdným na rožnovsko–krásenském  panství. Byl mu svěřen dozor ( v matrikách byl uváděn jako „Glashüttenaufseher“)   nebo samostatná správa nad původní vrchnostenskou sklářskou hutí na  Prostřední Bečvě v Kněhyních než byla k r. 1794 přestěhována na Dolní  Bečvu do Horního Rozpitého, kde už vrchnost přijala nájemce ( v r. 1802  byla huť zřízena opět v Kněhyních ). S jeho novým postavením zřejmě  souvisela skutečnost, že z matčina odkazu až za třináct let po její  smrti v r. 1785 při hutiském kostele složil nemalý kapitál k založení  její fundace. Josef Křenek koupí připojil k otcovskému gruntu jeho  někdejší paseky, které zahrnovaly podstatnou severozápadní část hřebene  Soláně kromě samotného Čartáku a na nichž se nacházela pasekářská  usedlost se starým číslem 43. Jak vykazují matriční zápisy jeho  narozených dětí, Josef Křenek se svou rodinou bydlel přibližně v letech  1780-1789 na solanecké usedlosti č. 15, Podešvjance, která patřila jeho  bratranci a jmenovci Josefu Křenkovi, hutiskému fojtovi. Zatímco na jeho  rodném gruntě č. 57, kde předtím bydlel a vrátil se tam po roce 1789,  se zdržovaly rodiny podruhů. Je také možné, což do časového kontextu  dobře zapadá, že v té době nákladem Josefa Křenka bylo na č. 57  postaveno nové roubené obytné stavení. Podle Františka Koláčka tento  dům, dochovaný do poloviny 20. století, připomínal svým stavebním stylem  práci party tesařského mistra Jana Žáka, který se do historie zapsal  především stavbou karlovického fojtství. Svůj nemovitý majetek Josef  Křenek rozdělil mezi šest svých dospělých dětí a není známo, jakým  způsobem vedle nich byla vyplacena ještě nejmladší dcera Renata  Michutová ( *6.8.1784 † ?). Otcovský grunt č. 57, k němuž patřily i  pastviny s lesem v Popelářském,  rozdělil na dvě poloviny pod novými  čísly popisnými 26 a 114 pro syny Aloise Křenka ( * 21.6.1782 †  30.11.1839 ) a Kajetána Křenka ( * 27.7.1780 † 1.11.1819 ). Poznamenejme  ještě, že jeho syn Alois uzavřel v r. 1819 sňatek s ovdovělou fojtkou  Rozinou z Hutiska po zemřelém Martinu Koláčkovi, která byla předtím  manželkou i jeho příbuzného a předchozího hutiského fojta Martina  Křenka. Pozemky staré pasekářské usedlosti č. 43 na Soláni byly  rozděleny na čtyři díly s novými čísly popisnými nových živností mezi  ostatní potomky Josefa Křenka : č. 98 synu Josefovi ( * 27.4.1769 † ?),  svého času písaři ve sklářské huti,
č. 99 dceři Karolíně Třetinové ( *  2.7.1776 † ? ), č. 100 dceři Veronice Malíkové ( * 23.11.1770 † ? ) a č.  113 dceři Františce Kyselé ( * 9.11.1767 † 13.6.1837 ), manželce  učitele Františka Kyselého na Hutisku. Rozložení těchto nemovitostí po  Josefu Křenkovi přehledně zachycují indikační skici stabilního katastru z  r.1833
( viz http://www.mza.cz/indikacniskici/ ).

 Když ovšem po smrti Josefa Křenka byla na jeho pozůstalost až v r. 1815  uzavřena právní pořádnost a jeho majetek byl následně takto rozdělen  mezi šest pozůstalých dětí, byly všechny tyto dědické podíly vrchností  vzaty do zástavy, než dědicové společně zaplatí do panských důchodů dluh  ve výši 1.668 rýnských 53 krejcary a 3 denáry. Tento peněžitý rest  vyplynul z písemných účtů z úřadu při vrchnostenské sklárně po jejich  zemřelém otci. Tolik k Josefu Křenkovi, o němž samotném výše získané  poznatky by snad ještě bylo možné zkoumat do větších podrobností.  

Náhrobky  fojtovských rodin Křenků nemají obdobu nikde na Valašsku ani v  přilehlých regionech. Jejich analogie se dochovaly právě jen ve slezském  Bílovci a v blízké obci Bravantice. V Bravanticích se jedná o velmi  podobný náhrobek z 80. let 18. století. Barokní stylová předloha  podobných náhrobků, které se v této oblasti a z té doby nepochybně  vyskytovaly, inspirovala dokonce i potomky majitelů panství Sedlnických z  Choltic v Bílovci ještě na počátku 19. století k vytvoření souboru tří  náhrobků. Neznáme-li autora ani místo vzniku kamenných náhrobků pro  zemřelé členy rodiny Křenků ze Solance, můžeme téměř s jistotou v úzké  spojitosti s nepřehlédnutelnými kontakty Josefa Křenka na bíloveckém  panství tvrdit, že jejich přímým zadavatelem v letech 1766–1772 byl  zřejmě Josef Křenek sám a vzorem pro jejich zadání a zpracování se staly  dobové náhrobky ve Slezsku.


Závěr

Vymření třetí generace rodiny Křenků po meči na  solaneckém fojtství v r. 1772,  úmrtí obou jmenovců a bratranců - Josefa  Křenka, bývalého hutiského fojta, a solaneckého gruntovníka Josefa  Křenka – na přelomu 18. a 19. století a stejně tak i v první třetině 19. století upadající význam a následné rozpuštění portášského sboru, v  němž setrvali poslední dva zestárlí portáši z bystřické rodiny Křenků,  ukončení pětigenerační fojtovské posloupnosti Křenků prodejem  hrubobystřického fojtství v r. 1836, to vše symbolicky uzavřelo někdejší  vzrůstající význam a slávu obou spřízněných fojtovských rodin ze  Solance a z Velké Bystřice v průběhu 18. století.

Dodnes  dochované hmotné doklady z té doby v podobě staveb solaneckého a  hutiského fojtství a sedmi kamenných sepulkrálních památek jsou cennou  ukázkou reprezentace a sebevědomí obou těchto zámožných fojtovských  rodin. Pět náhrobků a dva kříže jejich zemřelých členů zároveň  prezentovaly nejen jejich sociální postavení, ale i zbožnost. Situování  jejich hrobů na čestných místech před vstupy do kostelů mělo trvale  připomínat jejich zásluhy o zbudování lokálních kostelů rožnovské  farnosti v jejich obcích.

Původní sociální funkce těchto  náhrobků ( pietní označení hrobu s připomínkou zemřelého, současně  reprezentace jeho individuality a sociálního postavení a tím  zprostředkovaně i jeho rodiny ) však nezůstala neměnná. Jejich význam se  umenšoval tak, jak plynul čas. Byly poznamenány nedostatečnou péčí  příbuzných, pro něž náhrobky ztrácely funkci kdysi tak důležitou a které  s náhrobky už ani nespojovala rodová paměť. Sepulkrálie fojtovských  rodin Křenků zvětrávaly, utrpěly četná poškození a zarůstaly mechem a travou. Ve 20. století náhrobky bystřických Křenků ovšem začaly nabývat  funkci hmotných památek na členy někdejšího zemského sboru portášů s až  zcela zavádějící asociací tzv. portášských náhrobků, a proto i nezbytná  péče o ně se postupně přesunula z ryze soukromé sféry do veřejné. Díky  tomuto historickému vývoji mohou náhrobky Křenků u farního kostela ve  Valašské Bystřici dodnes spočívat na svých původních místech, kde byli  členové této rodiny pohřbeni. Naproti tomu náhrobky solanecké fojtovské  rodiny Křenků při farním kostele na Hutisku měly ve 20. století zcela  odlišný a značně pohnutý úděl. Podle zmínky ve farní kronice byly ještě v  r. 1923 opraveny. A jak vzpomínal pan František Koláček, nacházely se  po pravé straně kostela, v současnosti tedy v místě pravého dolního rohu  hřbitova před kostelem. Když zde někdy v letech 1946-1947 potomci  hutiské fojtovské rodiny Koláčků budovali velký pomník a osazení  rozsáhlého rodinného hrobu, byly historické náhrobky rodiny Křenků ze  svého původního místa odstraněny a již částečně poškozené přesunuty na  protější levou stranu před kostelem na místo, kde dnes stojí misijní  kříž. O několik let později v r. 1952 jim už hrozila naprostá likvidace,  neboť byly k pohoršení občanů přemístěny na skládku za bývalou márnicí,  kde se odkládaly staré, nepotřebné a vyřazené pomníky ze hřbitova a  lidé si z nich odváželi vybrané kusy a používali je jako kámen do  základů staveb. Do této situace bez okolků zasáhl hutiský občan Jan  Maléř, Hutišťany zvaný Svatka. Společně se synem Josefem Maléřem  (1928–2007), pozdějším pracovníkem Valašského muzea v přírodě v Rožnově  p. R. ( pěkný medailon o něm a o jeho otci napsal Richard Sobotka : Putování za tufarovým hrnečkem – ohlédnutí za Josefem Maléřem.  Valašsko, 20, 2008/1, s. 43-44.), náhrobky tajně v noci u márnice  vyzvedli a s nepředstavitelnou námahou, aby je při manipulaci  nepoškodili, je převezli a složili u jejich domu. Náhrobky u nich  zůstaly až do druhé poloviny 60. let, kdy tehdejší ředitel Valašského  muzea v přírodě v Rožnově p. R. Ing. Jan Rudolf Bečák pojal plán utvořit  kolem muzejního kostelíku sv. Anny hřbitovní okrsek, který by propojil expozici funerální plastiky pod širým nebem s čestným pohřebištěm  Valašského Slavína. A právě tehdy sem byly společně s litinovými kříži a  kamennými náhrobky z rušených hřbitovů převezeny i uchované náhrobky  solaneckých Křenků z Hutiska a rovněž z Horní Bečvy náhrobek Jana Maliny  a jeho manželky Zuzany, roz. Křenkové ze solaneckého fojtství.

Náhrobky  fojtovských rodin Křenků jsou zcela jedinečnými památkami. Nemají  obdobu nikde na Valašsku ani v přilehlých regionech. Jejich analogie se  dochovaly jen ve slezském Bílovci a v blízké obci Bravantice. V Bílovci  se jedná o soubor tří náhrobků manželů Sedlnických z Choltic a Johanny z  Foullon de Norbeeck z počátku 19. století a v Bravanticích o náhrobek z  80. let 18. století.

Znázornění stupňů příbuzenství v sestupné linii mezi fojtovskými rodinami Křenků z obcí Solanec a Velká ( Valašská ) Bystřice - ke stažení ZDE


Poděkování
Za pomoc a spolupráci při náročném genealogickém prokázání příbuzenství  mezi fojtovskými rodinami Křenků ze Solance a z Velké Bystřice patří mé  velké poděkování Radimu J. Vašutovi.

Seznam pramenů a literatury
Zemský archiv Opava,
Fond  Velkostatek Valašské Meziříčí – Rožnov, i. č. 66 - sig. 3451, i. č. 72 -  sig. 3471, i. č.  131a - sig. 3558, i. č. 132 - sig. 3560, i. č. 133 -  sig. 3561, i. č. 135 - sig. 3563, i. č. 145 - sig. 3459, i. č. 149 -  sig. 3463, i. č. 169 - sig. 3568.
Sbírka matrik, i. č. 15, 216, 2249, 2253, 2256, 10140.
Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc,
Fond Arcibiskupství olomoucké, i. č. 1881, sig. AIVd54/11
Fond Arcibiskupská konzistoř Olomouc, G6, karton 8293, B16, karton 1830.

Archiv autora,  
MALINA, Karel J. : Václav Kvinta a socha sv. Jana Nepomuckého v Rožnově pod Radhoštěm. Horní Bečva 2011, nepublikovaná studie
MALINA, Karel J. : Prostřední Bečva 1703-1850 : vybrané kapitoly z historie obce. Horní Bečva, 2011-2012, nepublikovaná studie

Literatura
BUBÍLKOVÁ–KOLÁČKOVÁ, Anežka : Na solanském fojtství. In : Naše Valašsko, 4, 1938, s. 29, 31-32.
DOBEŠ, František : Javořiny na panství valašskomeziříčském. In : Dolina Urgatina, 3, 1949, s. 13-14.
DOBEŠ, František : Kniha o Stříteži. Díl III. Valašské Meziříčí, vl. nákladem 1945.
DRÁPALA, Daniel : Valašský Slavín a Kniha paměti kraje. In : Valašsko, 17, 2006/2, s. 19.
DRÁPALA, Daniel. Na čísle posledním. Poznámky ke studiu hřbitovů na východní Moravě a jejich využití  jako pramene. Národopisný věstník, 2001, roč. 17, č. 1, s. 97n.
DRÁPALA, Daniel : „…památku  lásky, cti a vážnosti nebo vděčnosti pro zemřelýho vystaviti…“ K  sociální funkci náhrobku v tradičním venkovském prostředí severovýchodní  Moravy 18. a 19. století. In : Památková péče na Moravě, sv. 13, 2007, s. 23-34.
[ KOLÁČEK, František ] : O historii obce Hutisko-Solanec. In : Zpravodaj obce  Hutisko-Solanec, 2012, č. 12, s. 8.
KUNZ, Ludvík : O verbování lidí portovních a  o  jejich hmotném postavení. In : Naše Valašsko, 9, 1946, s. 71.
LANGER, Jiří : Co mohou prozradit lidové stavby. READY spol. s.r.o., Rožnov p. R. 1997.
PRAHL, Roman a kol. : Umění náhrobku v českých zemích let 1780-1830. Academia, Praha 2004.
SOBOTKA, Richard : Putování za tufarovým hrnečkem – ohlédnutí za Josefem Maléřem. In : Valašsko, 20, 2008/1,
s. 43-44.
ŠEVČÍK, Alfons : Portáši. Národní četníci a ochránci valašských hor. Vsetín. Výbor národopisných slavností 1930.
Valašská Bystřice 1651-2001. Obec Valašská Bystřice 2001.
VAŠUT, Radim  J. : Genealogie našich předků. Soukromý tisk, Olomouc 2008.
VAŠUT, Radim J. : Genealogie našich předků. Ročenka 2009. Soukromý tisk, Olomouc 2009.
Založení Hutiska a jeho fojtství. In : Sborník musejní společnosti ve Valašském Meziříčí, 1910/1911, č. 14, s. 1-7.

http://www.bilovec.cz/vismo/dokumenty2.asp?id=708747 [cit.2013-12-31].  

http://www.bravantice.cz/index.php?option=com_phocagallery&view=detail&catid=244:pamatky&id=3179:barokni-nahrobek-z-18-stoleti&tmpl=component&lang=cs [cit.2013-12-31].  

http://www.farnosthutisko.cz/historie.php [cit.2013-12-31].  

http://www.hutisko-solanec.eu/1.22-historie-hutiska [cit.2013-12-31].  

http://www.vmp.cz/cs/navstevnici-prohlidka-muzea/prohlidka-muzea/valasska-dedina/objekty-valasske-dediny/kaple-z-valasske-bystrice.html [cit.2013-12-31].  

http://www.zamekbilovec.estranky.cz/clanky/dum-purkrabiho.html [cit. 2014-08-31].
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky